Slovenský Ústavní soud zrušil před pár dny verdikty nižších instancí, podle nichž byl Andrej Babiš neoprávněně evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem Bureš. Má to nemalý význam. Všichni sice dávno vědí, že hnutí ANO vede někdejší režimista, který podle archivní dokumentace sloužil i tajné policii, ale téměř se o tom přestalo mluvit a psát, mj. kvůli obavám z případné právní dohry. Teď jsou podobné strachy bezpředmětné, což v současných Čechách bohužel zdá se neznamená, že masmédia začnou tématu ve své většině věnovat odpovídající pozornost – ta, která tak nečiní, se ale aspoň nemají na co vymlouvat a jsou zas o něco „čitelnější“. Nejde jistě o to, že by spolupráce s StB a vůbec osobní normalizační historie byla v Babišově případě tím nejpodstatnějším problémem: nejpodstatnější je, že českou demokracii už čtyři roky likviduje jeho populistická politika a jeho mediálně-hospodářsko-politický koncern. Záležitost s StB ovšem patří k Babišově osobnosti nedílně, ukazuje, co je za člověka a politika. A taky kdyby nebyl komunistický prominent, neudělal by kariéru v podniku zahraničního obchodu, po roce 1989 by neměl potřebné kontakty, jeho Agrofert by dnes nejspíš neexistoval atd. atp.

Lidové noviny – propagační věstník hnutí ANO, s nímž stále ochotně spolupracují mnohé „hvězdy“ české publicistiky a občanské společnosti – se k nové situaci postavily příznačně (a aktivněji než „sesterská“ MF DNES). Dne 13. října v nich Kristián Léko publikoval článek nazvaný Soudní facka Babišovi, v němž seznámil čtenáře se skutečností, že oligarcha byl rozhodnutím soudu „zjevně rozzloben“, a pokračoval citací rozhněvaného muže: „‚Jaká náhoda. Pár dní před volbami se slovenský Ústavní soud z ničeho nic rozhodl, že po dlouhých letech popře všechna dosavadní rozhodnutí a způsobí totální chaos a nejistotu ve slovenském právním systému,‘ uvedl Babiš s tím, že případ jistě zneužijí jeho političtí konkurenti v předvolební kampani. Tyto reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a na Babišovo konto přišla zdrcující kritika.“ Následuje několik kritických hlasů českých politiků, které však nakonec umravní ministr spravedlnosti za hnutí ANO tvrzením, že výrok Ústavního soudu de facto nic neznamená, jde jen o procesní formality. Takhle se dnes v LN píší „nezaujaté zprávy“.

Babišovo sdělení, že verdikt způsobí na Slovensku nejistotu a chaos, přijali v redakci LN následně jako interpretační návod z úst generálního tajemníka, a tak hned 14. října vyšel text Bohuslava Hrušky s titulkem Kauza Babiš vyvolala právní chaos a 16. října se připojil vždy pohotový Jan Schneider článkem Pomatené soudní rozhodnutí (citovat netřeba, texty jsou přesně takové, jak naznačují titulky, a odvádějí pozornost od podstaty věci, tedy od Babišovy angažovanosti v rámci komunistického aparátu). Zapomenut by neměl být ani komentář Slovenský špek z pera Martina Zvěřiny, dalšího odezírače z pánových rtů, který se 13. října pustil do úvah nad Babišovou situací a dospěl k závěru, v němž odvážně „sejmul“ – Miroslava Kalouska. Pozoruhodné na tom je, že služebnost Lidových novin je čím dál očividnější, ale jejich přispěvatelům (o zaměstnancích už nemá smysl mluvit) je to čím dál víc jedno. Člověk by naivně čekal, že se to bude vyvíjet opačně, avšak sledujeme zřejmě podobný trend, jaký se prosadil v sedmdesátých letech: když bezskrupulózní počínání lidem v jejich okolí bez potíží prochází, začne se z bezskrupulóznosti postupem času stávat společenská norma.

Někteří místní publicisté, kteří nepatří do stáje Agrofertu, dosti usilovně zdůrazňují, že na výsledek českých voleb nebude mít slovenské soudní rozhodnutí vliv. Například Jan Lipold na Aktuálně.cz napsal: „Že by měl Andreji Babišovi uškodit dílčí rozsudek v případu, který se týká hlubokých 80. let, je prakticky vyloučeno. Podezření ze spolupráce s StB ho u jeho voličů nezkompromituje. […] Už zas víme, na čem jsme. Přesně na tom, na čem před čtyřmi lety, před minulými volbami. […] V roce 2013 to volby ovlivnilo jen minimálně. […] Od té doby se stal Babiš jasným favoritem, volby pravděpodobně příští týden vyhraje. Že by mu najednou měl uškodit dílčí rozsudek v případu, který se týká hlubokých 80. let, je prakticky vyloučeno. Navíc, celá ta doba je zase o něco vzdálenější, zamlženější, pamatuje ji zase o něco méně voličů. […] Kompromitující potenciál něčí spolupráce s StB se rozhodně nezvyšuje, spíš klesá.“ Cituju ten text jen pro příklad – můžeme jej číst jako projev realismu, ale taky jako znepokojivou ukázku myšlení a počínání domácí žurnalistiky v posledních letech. Protože co je úloha novináře-komentátora? Aby konstatoval, že je něco „lidem fuk“ – nebo aby se pokoušel vysvětlovat, proč by jim to fuk být nemělo? A není to tak, že „kompromitující potenciál“ politikovy někdejší spolupráce s StB klesá i proto, že novináři a publicisté v určitých otázkách selhávají a že historiografii v podstatě ovládli revizionisté, kteří se k normalizaci staví velmi podobně jako Babiš, a navíc si často, opět jako Babiš, nelámou hlavu s fakty (viz hojně probíraný případ Muriel Blaive)?

Odůvodnění rozsudku slovenského Ústavního soudu je obsáhlé, klíčová pasáž je tato (přepsal jsem ji ze zvukového záznamu): „Ústav paměti národa (žalovaná strana – pozn. A . D.) namítá, že napadený rozsudek Krajského soudu je založený na výpovědích nedůvěryhodných svědků, Ing. Julia Šumana, dr. Františka Hakáče a Andreje Kuľhy, bývalých příslušníků StB, kteří se svou činností aktivně podíleli na prosazování komunistického režimu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na paragraf 181 zákona o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, v němž se uvádí, že režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v bývalém Československu […] byl odsouzeníhodný. Skutečnost, že Okresním soudem vyslechnutí svědkové, bývalí příslušníci Státní bezpečnosti, se svou činností podíleli na prosazování komunistického režimu, objektivně vyvolává pochybnosti o jejich důvěryhodnosti. Pokud za těchto okolností Okresní soud a Krajský soud chtěli vycházet při rozhodování […] i z výpovědí bývalých příslušníků StB, měli bezpodmínečnou povinnost úplně a vyčerpávajícím způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnit, z jakých důvodů považují tyto svědky za důvěryhodné a jejich výpovědi za pravdivé, a tedy důvěryhodné. Důvody, které ve vztahu k důvěryhodnosti těchto svědků uvedl ve svém rozhodnutí Okresní soud a se kterými se ztotožnil i Krajský soud ve svém rozsudku, považuje Ústavní soud za nedostatečné a arbitrární, přičemž absence řádného odůvodnění důvěryhodnosti těchto svědků zásadním způsobem zpochybňuje respektování principu spravedlivého procesu v přezkoumávané věci.“

Není to žádná formalita, nýbrž zásadní věc. Soudy nižší instance, které rozhodly v Babišův prospěch, se o svědectví estébáků opíraly – a pokud je teď nebudou moci využít, nezůstane jim pravděpodobně žádný relevantní argument, jímž by mohly zpochybnit archivní dokumentaci týkající se donašeče Bureše. Bude pak ještě víc zjevné, že Babiš dnes voličům neříká pravdu, když tvrdí, že spolupracovníkem StB nikdy nebyl. Zajímavé rovněž je, že z pohledu Ústavního soudu jsou Babišovy výpovědi o minulosti stejně nevěrohodné jako výpovědi estébáků: i on se přece svou činností „podílel na prosazování komunistického režimu“, protože vedle spolupráce s tajnou policií (od roku 1982) také v podniku zahraničního obchodu vedl svazáckou organizaci a byl členem KSČ (od roku 1980). Slovenský Ústavní soud navíc pojmenoval problém, který se velmi týká i nás: i tady přece spolupracovníci StB, kteří tvrdí, že byli „neoprávněně evidováni“, vyhrávají soudní procesy díky „svědectví“ někdejších důstojníků StB. Každý, kdo se tématem zabývá, přitom ví, že estébáci u soudů bez uzardění lžou. Asi bychom si měli uvědomit, že špatná soudní rozhodnutí je sice třeba respektovat, ale to neznamená, že bychom je nemohli a neměli kritizovat. Asi by také stálo za to dát českému Ústavnímu soudu v rámci nějaké causy podobný podnět.

Co znamená slovenský verdikt pro naši předvolební situaci? Nikdo přesně neví, kdo jsou voliči hnutí ANO – a nikdo tudíž nemůže s naprostou jistotou tvrdit, že alespoň část jich nezareaguje rozumně, tedy pochopením, že spolupráce s StB je mravní problém, který se po necelých třiceti letech neumenší a nevypaří, zvlášť když spolupracovník neprojevuje sebemenší sebereflexi, jenom se snaží se z věci vykroutit. Nikdo také neví, zda věc alespoň pro některé dosavadní Babišovy příznivce nebude znamenat jakousi poslední kapku: pořád mluví o nějakém spiknutí, přitom neříkal pravdu o Čapím hnízdě, neříkal pravdu o tomhle a o támhletom, teď navíc není jasné, zda se nepaktoval s estébáky… Nedělám si o počtech takových lidí iluze, ale i kdyby se rozumně zachovalo jen procento nebo dvě, hrálo by to roli. Pak je tu další otázka, týkající se povolební situace: tak výrazné normalizační režimní zapojení, jako bylo to Babišovo, by přece mělo samo o sobě stačit, aby byl nepřijatelný jako vládní partner pro ty politické strany, které se ještě hlásí k nějakým zásadám polistopadové demokracie.

A nakonec je tu zpráva pro české pseudoelity a různé Babišovy podporovatele: nespolupracujete „jenom“ s populistou, který chce z vašeho státu udělat součást firmy, nýbrž i s udavačem, k jehož blízkým pomocníkům v Agrofertu patří předlistopadoví vnitráci (kupříkladu předseda dozorčí rady Libor Široký, někdejší důstojník kontrarozvědky, který měl na starosti „ideodiverzní a emigrantská centra“). Občas si to zopakujte. Skutečně vám to všechno nevadí? Skutečně nemáte pocit, že je hodně zlé, když dvě možná nejsilnější strany v Čechách vedou lidé s podobným životopisem (předseda KSČM Vojtěch Filip patří rovněž ke spolupracovníkům StB, měl krycí jméno Falmer)?