Komunista Zdeněk Ondráček, přezdívaný „mlátička“, odstoupil po pár dnech z čela poslanecké komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (neboli GIBS), kam ho na třetí pokus instalovali zástupci antisystémového bloku KSČM, ANO a SPD. Kdekdo je v pokušení vykládat jeho rezignaci jako vítězství demokraticky smýšlejícího demonstrujícího lidu, ale to je poněkud odvážná interpretace: demonstrace jsou sympatické a mohou být užitečné, v tomto případě přispěly k dobré věci, nicméně Ondráček měl hlavně tu smůlu, že ho dlouhodobě nepodporuje Andrej Babiš, který to řekl už vloni (dobře tušil, jak část veřejnosti na „mlátičku“ ve funkci zareaguje) a jemuž se poslední hlasování vymklo z rukou kvůli mnoha nepřítomným zákonodárcům a nečekaně nízkému kvóru. Celý případ především dobře ukazuje, v jaké pasti se Češi ocitli a kam přivedli svůj stát. Vyhrocený, až extrémní populismus je na vzestupu skoro všude a zkratkovitě se tvrdívá, že dění u nás je jednoduše součástí vývoje v Evropě a ve světě; ne že by to v jistých ohledech nebyla pravda, jen je hloupé přehlížet, že česká krize má taky specificky české postkomunistické rysy a příčiny.

Zdeněk Ondráček je předlistopadový příslušník Pohotovostního pluku ministerstva vnitra, v lednu 1989 při Palachově týdnu zasahoval proti demonstrantům, vzápětí o tom žvanil do státní televize nehorázné nesmysly a i dnes na nich jako politik KSČM trvá. Takový člověk nemá z mravních důvodů v žádné vyšší parlamentní pozici co dělat, o tom není sporu. Zároveň je však obtížné pochopit, proč právě on vyvolává takový hněv. Často zaznívá, že Ondráček je symbol – jenže symbol čeho? Komunistického režimu a násilí, jistě (píše to třeba Jaroslav Spurný). Avšak z jakého důvodu onen dlouholetý režim výrazněji symbolizuje esenbák s pendrekem než třeba ideový spolupracovník Státní bezpečnosti a nomenklaturní kádr? Předseda komunistů Vojtěch Filip byl před rokem 1989 právník, člen KSČ a aktivní a dobrovolný agent StB s krycím jménem Falmer. Podle běžně dostupných zdrojů absolvoval přes padesát schůzek s řídicími orgány, za služby pobíral peníze a mj. udal zaměstnankyni podniku Merkuria, na niž se poté StB zaměřila. Týž Vojtěch Filip byl vloni v listopadu bez protestů a bouří zvolen už poněkolikáté místopředsedou poslanecké sněmovny. S pendrekem nechodil, ve službách státního aparátu a tajné policie však usilovně škodil – v čem je to méně symbolické než počínání pana Ondráčka? Věcně vzato v ničem. Ondráček je ovšem levnější symbol, je postradatelný, kdežto s pozicí Vojtěcha Filipa by zdá se nehnulo ani třicet tisíc demonstrantů, kteří by se na Václaváku scházeli denně.

Existuje dnes politická dohoda, že vedení GIBS-komise náleží KSČM. Rozladění komunisté zatím odmítají nominovat náhradníka, ale pokud překonají „zásadovost“ (což se může snadno stát, dostanou-li vhodnou nabídku), zase je namístě se ptát: bude snad onen nový člen KSČM lepší než Ondráček? Ten přece není jiný než jeho soudruzi, protože všichni komunisté zastupují týž extrémní spolek, mají víceméně stejné názory i partajní disciplínu, jsou stejně demagogičtí, prolhaní, protizápadní, protiliberální, proautoritářští a proputinovští atd. Ta strana je nepřijatelná jako celek, Kováčik, Filip, Ondráček, Grebeníček atd. jsou zaměnitelní. A i kdyby se šťastnou shodou okolností stal předsedou GIBS-komise člen jiné strany, zase to bohužel nebude znamenat víc, než že se podařilo uhájit jedno vedoucí místo jednoho z parlamentních orgánů, přičemž to místo je spíš reprezentativní (šéf komise nemá zvláštní pravomoci), Ondráček v té komisi bude tak jako tak sedět, komunisté povedou dva jiné výbory, Babiš s nimi bude nadále kooperovat a neformální antisystémová koalice KSČM – ANO – SPD bude nadále existovat, byť s rozmíškami. Koneckonců, hned po Ondráčkově rezignaci zafungovala spolehlivě a zablokovala pokus o odvolání xenofoba Tomia Okamury z postu místopředsedy sněmovny.

Komunisté jsou u nás zavedená strana: etablovali se v mírně pozměněné podobě nedlouho po převratu (jedním z nejrazantnějších odpůrců zákazu KSČ byl Václav Havel), přičemž nebezpečí, které představují, většina vždycky bagatelizovala. Nikdy nebyli ve skutečné politické izolaci, to je stejný mýtus jako údajný „dominantní antikomunismus“ u nás, po celá devadesátá léta existovaly koalice pravicových a středových stran s KSČM na komunální úrovni, v roce 1996 vyzýval Miloš Zeman před senátními volbami, aby lidi ve druhém kole dali přednost kandidátům KSČM před ODS, už v roce 1998 začala část ČSSD mluvit o tom, že by se mělo zrušit tzv. bohumínské usnesení, jímž si sociální demokraté sami zakázali spolupráci s komunisty jakožto „extremistickou stranou“ atd. atp. V roce 2002 se stal Vojtěch „Falmer“ Filip poprvé místopředsedou sněmovny, v roce 2003 se Václav Klaus dohodl s komunisty na podpoře před prezidentskou volbou, a když se stal hlavou státu, pozval tehdejšího předsedu KSČM Grebeníčka do Lán. S komunisty si hodně rozuměla protievropská a protiněmecká část ODS, jejich pozici posílil i Jiří Paroubek, podpořený (shodou okolností v den výročí 17. listopadu) opět Václavem Havlem atd. atp. Jmenuji příklady jen namátkou, je jich mnohem víc, v roce 2006 jsme jim s Petrem Dudkem věnovali dost obsáhlou kapitolu v knize Kdo ve Stínu Čeká na Moc.

Cesta českých komunistů od zdánlivé dějinné porážky k relativně silnému vlivu je učebnicová a je na ní dobře vidět, že v politice má existovat nepřekročitelná hranice: chce-li být někdo demokrat, měl by jasně vědět, s čím a s kým se nikdy nesmí spustit. Když se ta hranice účelově překračuje, vždycky se to nakonec strašlivě vymstí. KSČM je středně velká, ale soudržná extrémní strana s poměrně početným členstvem, která neměla a nemá ambice vůdčí síly, dávno rezignovala na revoluční ideje, avšak postupně využívala vyčůranosti, nedostatečné zásadovosti či naivity okolí, víc a víc se usazovala v institucích, využívala každou možnost, jak získat další podíl na moci, a vždycky povylezla o další schůdek. Zatímco tu různí blouznivci bojovali a bojují s „antikomunismem“ a „kapitalismem“ a kdekdo léta tvrdí, že KSČM je zkostnatělá, že od ní žádné nebezpečí nehrozí a že restaurace předlistopadového systému je chiméra (jako by nějaký soudný člověk s takovou hrozbou operoval), zabydlela se v české politice hnusná asociální partaj spojená nenávistí k demokracii a obhajobou totalitního systému („symboly“ – bachař Vondruška, Marta Semelová a další a další), pečlivě pěstovala vazby na Rusko a další autoritativní státy, podporovala vždycky to nejhorší, co se v politice vyskytlo, a čekala na další příležitost. Teď se naskytla příležitost pořádná a komunisté ji beze zbytku využijí, bez ohledu na hubenější volební výsledek. Nepotřebují vládní funkce, stačí, že získali mocné protidemokratické spojence: prezidenta, SPD a hnutí ANO.

Andrej Babiš má ke KSČM nesrovnatelně blíž než jeho předchůdci – ti se komunistů často štítili, jen nedokázali odolat pokušení. Babišův Agrofert i hnutí ANO jsou však plné lidí z podobného těsta a z podobné líhně jako mnozí straníci Vojtěcha Filipa (viz třeba poslaneckou diskusi, která předcházela Ondráčkovu zvolení, nebo všemožné projevy intelektuálně zdatného zákonodárce Jiřího Bláhy). Snad ani není nutné připomínat, že minulost Bureše-Babiše se té Falmerově-Filipově podobá jako vejce vejci. Zdeněk Ondráček českému demokraticky smýšlejícímu lidu vadí (neironizuju to, mně vadí taky), Babiš ho klidně nechal padnout, protože je to z populistického hlediska vděčné, nicméně ministrem vnitra v jeho vládě bez důvěry se stal Lubomír Metnar, který začínal u Veřejné bezpečnosti a taky pár měsíců sloužil u Pohotovostního pluku. Je třeba rozlišovat, pan Metnar před listopadem 1989 podle všeho nemlátil demonstranty (měl štěstí, neposlali ho do akce) a nemluvil do ČST. Jinak se ale jeho životopis od toho Ondráčkova výrazně neliší: oba získali hlavní vzdělání až po převratu, oba působili jako policejní vyšetřovatelé mediálně sledovaných případů; Ondráček je člen KSČM, ale spojil s ní svou kariéru až v roce 2010, Metnar je dnes tváří hnutí ANO, ale předtím byl a možná dosud je bezpartijní. Ondráček je proputinovský politik a nechal se fotografovat s ruskými ozbrojenci na okupované Ukrajině, Metnar byl zase v roce 2017 členem prapodivného protizápadního a proruského hnutí BOS (viz zde), k němuž se dnes nehlásí, zřejmě z taktických důvodů, zrovna se mu hodí něco jiného. Ondráček je přímočařejší a jednodušší, Metnar umírněnější, přizpůsobivější, líbivější, „babišovštější“.

Hnutí ANO vzniklo jako podnikatelský projekt na přeměnu státu v zázemí a základnu Babišovy firmy, Babiš koncentroval obrovskou moc a zrušil (s pomocí ČSSD, lidovců a mnoha dalších užitečných pomocníků) řadu nepsaných demokratických pravidel, především zásadu, že ekonomická, mediální a politická sféra musí být oddělené. Pragmaticky se podle potřeby spojoval a spojuje kdykoli s kýmkoli, a to se netýká jen KSČM, která představuje nejvýraznější příklad. Je logické, že člověk, jemuž demokracie v podstatě překáží (přesně řečeno: překáží mu všude tam, kde se mu nějak vzpírá), kolem sebe shromáždil podobné typy a spolky, že se k němu přirozeně vztahují ti, kdo si stejně jako on už v předlistopadovém režimu počínali problematicky. Dostávají se s jeho podporou již pět let do veřejných funkcí, jsou i kolem prezidenta Miloše Zemana a mezi těmi, které každoročně vyznamenává (není náhoda, že Zeman bude řečnit na komunistickém sjezdu), jsou v Okamurově rasistické SPD, přicházejí do mediálních rad (viz čerstvou volbu Petra Žantovského do rady ČTK s podporou hnutí ANO). Nejsou nebezpeční proto, že kdysi sloužili komunistickému aparátu či přímo v něm, ale proto, že toho nikdy nelitovali, nikdy se nezměnili, nikdy se z nich nestali demokraté, nečiní jim problém lhát, jsou zcela cyničtí. Byli tu dlouhé roky přítomní, v hospodářství, v politice, v žurnalistice, v akademické sféře, spojovali se čas od času při různých příležitostech (všemožné projevy antiněmectví, odpor proti americkému radaru a „všemocnému Bruselu“, uprchlická krize atd. atp.), jenom neměli trvalejší svorník. Tím svorníkem se teď stal Babiš, který je přitáhl jako magnet, neboť je zdaleka nejsilnější a nejmocnější. Protidemokratické proudy se díky němu scelily a s přispěním značné části obyvatelstva tu vznikla rozsáhlá mafiánská struktura s kořeny v předlistopadovém režimu, která samozřejmě vstřebává a kupuje si „nové“ lidi, protože tak to v mafiích odjakživa chodí.

Ti, kdo podporují tradiční liberální demokracii, se ocitli v pasti. V řadě směrů promeškali čtyři důležité roky, v nichž se mohli Babišovi výrazněji a účinněji postavit (to platí pro mnohé demokratické politiky, většinu novinářů, stejně jako pro řadu tzv. osobností veřejného života), teď už to půjde o dost hůř. Cesta z pasti pořád existuje, ale zase je o něco delší, namáhavější, nedá se zkrátit žádným „fíglem“, a především by se při ní neměly opakovat chyby z minulosti. Například často prosazovaná představa, že by Babiše po posledních volbách mohly „mírnit“ mnohem slabší demokratické strany, pokud s ním vytvoří vládu a spolu s ním postaví „hráz extremismu“, je až neuvěřitelně naivní, je to takový „fígl“ a chyba v jednom. Politici, kteří se (možná) do takového podniku pustí, budou totiž nuceni akceptovat Babišův obří mocenský útvar a střet zájmů jako normu, budou nuceni přestat se jím kriticky zabývat, protože jinak by vládní koalice nemohla vůbec fungovat. Budou nuceni posvětit babišovskou proměnu státu v rodinný podnik. Žádnou „hráz extremismu“ pochopitelně nepostaví, naopak se dobrovolně vmanipulují do role kompliců, které bude Babiš kdykoli vydírat a ovládat skrz neformální mafiánskou koalici s SPD a KSČM. Stanou se z nich nedůležité a slabé součásti mafie, kdykoli odstřihnutelné ocásky.

Zásadně důležitý a zatím bohužel nepříliš reálný se zdá spíš opak: tedy pevná opoziční spolupráce demokratů, kteří jsou sice ve sněmovně v menšině, což ale vůbec neznamená, že jsou do budoucna bezmocní. Babiš má s komunisty a s SPD mnoho společného, ale jsou tu i podstatné zárodky konfliktů: za prvé je zvyklý o všem rozhodovat a všechno sám řídit, ale mafie, již spoluvytvořil, je už příliš rozsáhlá, jednotlivci v ní mají vlastní zájmy, navíc se v ní zjevně rodí silný „klan“, který tvoří prezident, respektive Hrad, KSČM a SPD, který nebude automaticky poslouchat a asistovat při rozšiřování Agroimpéria, který zkrátka nedá „velkouzenáři“ nic zadarmo (Vojtěch Filip to docela důrazně naznačuje). Za druhé je Babiš na rozdíl od podstatné části mafie prozápadně orientovaný (i kdyby to bylo jen kvůli byznysu), chce vypadat před evropskými lídry jakž takž dobře, nepřeje si, aby ho strkali s extremisty, tj. s jeho faktickými kumpány, do jednoho pytle. Komunistům a stejně tak Zemanovi a Okamurovi jsou demonstranti v ulicích lhostejní, jsou zvyklí, že vyvolávají odpor, přízeň Západu je ani v nejmenším nezajímá. Babiš je v tomhle směru o něco zranitelnější, lze na něj tlačit, taky se opírá o trochu jiné voliče, bojí se, aby neztratil podporu mas. Navíc jeho vláda pořád nezískala důvěru a on sám má pořád na krku trestní stíhání. Stručně řečeno, jeho všežravá taktika „využiju všechny a rozhodovat budu sám“ mu nemusí tak docela vycházet.

V tom je do budoucna šance demokratických politiků a demokraticky smýšlející veřejnosti, jestliže nezapomene, že Babiš není oběť extremistů, ale hlavní hybatel krize. Ať se máchá v potížích, které způsobil, ať se to nakonec projeví na voličské podpoře, ať je vidět, koho vytáhl k moci. Ať části mafie válčí mezi sebou, ať je to všechno zřetelné. Populistická postkomunistická mafie nového typu se nedá porazit výzvami, peticemi ani demonstracemi, jakkoli mohou být důležité třeba v tom, že podporují rezistenci uvnitř institucí, dávají sílu slušným soudcům, policistům, úředníkům, lidem v různých kontrolních orgánech atd. Dá se porazit jenom politicky a ve volbách. Z toho plynou dva předpoklady: opoziční politici musí začít pracovat, trpělivě objíždět i ty nejzapadlejší vesnice a získávat lidi na svou stranu (skrz masmédia se jim to nepodaří, žádná masmédia jim brzy nezbydou). A organizátoři protestů by zase měli opustit pitomé pravidlo, podle něhož opoziční politici na „občanských akcích“ nemají vystupovat, jako by byli prašiví („symbol Kalousek“). Zemanův mandát skončí za pár let, Babiš taky jednou padne: je třeba myslet dopředu, s velkým předstihem pečovat o to, aby je pak mohlo nahradit něco lepšího.