Nemine snad týden, aby ke mně nedorazila nějaká petice, podpisový arch, případně výzva k připojení se k protestu. Už zase někoho odvolávají, už zase někdo nechce odejít z funkce, už zase někoho neprávem osočili, už zase bourají historický dům, už zase zkrátili granty, už zase bych měl dát na vědomí příslušnému ministru, že ta a ta osoba je pro ten či onen post zcela nevhodná. Asi ano, měl bych. Jenže mě to jednak už někdy prostě unavuje a často o daném případu vůbec nic nevím. Proč za jistou osobu kope právě tento člověk, proč se tolik angažuje někdo, kdo má nejspíš sám máslo na hlavě, a zda je opravdu možné, že dosazený, případně odvolaný je až takový padouch? Budoucnost bohužel občas prokáže, že ještě větší, než jsme se naivně domnívali. Snad i díky panu prezidentovi se k podpisovým akcím ještě připojuji. Když už ochabuji, obvykle mi nějaká jeho brilantní poznámka o aktivistech zase pomůže nabrat dech a zorientovat se, že přeci jen stojí za to se v dané věci angažovat. Ale přeci jen pozoruju, že už mi ta přemíra peticí nějak leze krkem. Chci totiž podpisovat jen to, za co mohu svým jménem skutečně ručit. Jenže žiju ve světě, kde se převrácenost stává normou, kde se stále musí suplovat nefungující stát a situace je občas natolik zapeklitá, že každá nabídnutá volba je v základu nějak pochybná. Ne vždy jsou tiskové konference tak zábavně krystalické, jako byla ta pana Darjanina v Rudolfinu při pokusu o odvolání ředitele galerie.
Závidím mnoha kolegům, kteří se dokonale a okamžitě orientují a vůbec se netrápí možnými střety zájmů, které jsou leckdy očividné. Přemýšlím, kde na to vlastně berou čas. Přesto si občas ve stresu z nestíhání najdu chvíli a pročítám si s kousavými komentáři veřejné dopisy důležitých osobností plné rozhořčení nad údělem instituce, o níž téměř jistě vím, že ji jejich autoři v životě nenavštívili. Některé kauzy tak ještě poslouží rituální sebeprezantaci. Ale aby nedošlo k nedorozumění. Vážím si všech, kdo se angažují, a považuji to za nenahraditelné. Jen mne dráždí, jak se i toto nasazení dá znivelizovat a zneužít, jak může někdy převážit v pouhé potvrzení jakési podivné sounáležitosti se smečkou, od které příště budu očekávat reciproční solidaritu. Přemýšlím, zda svým podpisem skutečně protestuji proti konkrétnímu nešvaru, anebo už předem potvrzuji něčí budoucí angažmá. Proč mě napadají tak ohavné myšlenky? Protože mi není dvacet a už jsem toho dost zažil.
Přimlouval bych se, aby každou petici signovalo třeba jen patnáct lidí, kteří ovšem budou fundovanými a v oboru informovanými, respektovanými osobnostmi. Jiných patnáct ať se zabývá jinou kauzou. Ale kdo těch patnáct bude vybírat? Média, která by ve společnosti budovala povědomí o respektu hodných osobnostech a nevyžívala se ve sledování rozmarů sezónních celebrit, nám zoufale chybí.