Soubor statí Jiřího Opelíka nesoucí titul Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) vydalo v tomto roce nakladatelství Torst. Jiří Opelík se jím opětovně vyslovuje k poetice a občanskému angažmá bratří Čapků – tedy ke komplexu témat, který si pro něj dlouhodobě uchovává provokující přitažlivost.



Foto archiv nakladatelství Torst

Texty zařazené do knihy by vzhledem k jejímu titulu mohly působit dojmem odřezků či snad i drobtů zbylých po předcházejících „hostinách“, knize Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi (2008), monografii věnované Josefu Čapkovi (1980, 1996) i dalších podstatných studiích v edicích a časopisech. Ve skutečnosti je jejich okrajovost jen zdánlivá: spíše znovu představují či dále rozhojňují bohatost přístupů, s níž se Opelík k dílu obou bratrů, ale i dalších spisovatelů přibližuje.

Předně je třeba zdůraznit, že tyto vybrané texty netvoří žádnou jednotu z hlediska žánru: vedle krátkých kritických a polemických šlehů se objevují objemné, detailní studie, jež zase střídají úvahy a sumarizující doslovy, texty se odlišují i tím, zda jsou určeny pro české publikum či pro německého čtenáře. (Pro jistou popisnou suchopárnost podle mého názoru vybočuje stať Byl Karel Čapek Básník?, která by se v souboru snad dala oželet.)

Edice tím postrádá jasnou, jednotnou kompozici. Znamená to, že jsou to texty víceméně náhodně posbírané a smetené „do kupy“, jak nám chce sugerovat název? Nikoli, neucelenost se daleko spíš zdá být záměrným a promyšleným autorským gestem, neboť takové řešení posiluje pestrost, živost, různost pisatelových nasazení a poloh, otevírá variabilitu zkoumání. Střídání aspektů a šíři záběru souboru můžeme vyznačit konkrétněji: od průzkumu povahy juvenilií a společné „dílny“ obou bratrů přechází Opelík v jiném svém textu ke zkoumání vztahu edice Hovorů s TGM k vlastní původní tvorbě Karla Čapka, posléze si například klade otázky spojené s tematizací Boha a náboženské víry. Přesto ale rozbíhavá pestrost kladených otázek není nekonečná – za jejich volbou stojí soustředěné tázání po povaze Čapkova úsilí, literárního i občanského, přesvědčení o hluboké integritě jeho postojů a o schopnosti za tyto postoje a hodnoty ručit (to má pro Opelíkovo bádání jeden zásadní důsledek, o němž se ještě zmíním).

A navíc, jakási jednotící osa tu přese vše přítomná je – zdánlivě divergentní texty mají i tendenci soustřednou. Jednotu výboru vytváří právě ono střídání pohledů, žánrů, zacílení. Multižánrovost a mnohotvárnost kromě jiného připomíná novinový formát, jemuž je též vlastní kolážovitost, žánrová, stylová a funkční rozvrstvenost. A právě i publicistika, v rozsáhlé studii Škola Lidových novin, se stává jedním z podstatných předmětů Opelíkova výzkumu. V rozhovoru pro Orientaci současných LN z letošního roku, v knize nezařazeném, (10. září 2016, s. 24–25) Opelík o kulturní rubrice meziválečných LN říká přímo: „Vnímal jsem ji komplexně: obdivoval jsem její pestrost, obsažnost, pohotovost, jinými slovy obdivoval jsem tým, který tyhle stránky uměl dát dohromady.“ O kus dál vyzvedá rovněž zábavnost, která ale nemusí znamenat pokles kvality.

Opelíkovo literárního zkoumání je vedeno snahou vystihnout nerv v autorově tvorbě, ale neomezuje se přitom na stránku formální, skladebnou – v takovou autonomii uměleckého díla badatel nevěří. Tázání po hodnotových postojích, v dílech prezentovaných, a to nikoli proklamativně, ale imanentně, ho přes hranice zkoumání toho, jak je organizována umělecká struktura, vede k problematice ztvárnění skutečnosti jako světa, v němž žijeme, k formulaci nebezpečí, jimž čelíme, k ohledávání role textového subjektu jako výpovědí o nás samých. Člověk jako objekt i subjekt dění – tak lze zjednodušeně vytyčit Opelíkův zájem. Je nasměrován značně široce – na poli průzkumu Čapkových postav a syžetů, dílčích motivů, ale i v oblasti veřejných projevů Čapka coby umělce, myslitele, občana. Jinými slovy: Opelík nezapouzdřuje výzkum do problematiky výstavby textů, volně – ne však svévolně – přechází k otázkám týkajícím se autorových postojů, občanských a etických projevů, myšlenkového a duchovního zrání.

Školu Lidových novin pak Opelík chápe jako cíleně budované zázemí, institucionální rámec, z něhož povstávají zážehy kreativity. Ukazuje zrod a vývoj tohoto „ohniska“: od vize šéfredaktora Arnošta Heinricha (kvalitní beletrie v listu, psaná pro nejširší čtenářské vrstvy), přes důsledně naplňovaný projekt (budování obou redakcí) až k tvůrčímu vzmachu jednotlivých osobností, kdy se služba dni a osobní tvůrčí vzepětí spojují v té nejlepší symbióze (vrchol úsilí vůdčích zjevů „školy“, tedy bří Čapků, K. Poláčka a E. Basse, je spatřován v románové tvorbě třicátých let). „Podmínkou jejich úspěchu byly ovšem Lidovky svobodné, demokratické, nadstranické, programově řízené velkými šéfredaktory a disponující týmem tvořivých redaktorů, otevřené světu a svět otvírající“, píše Opelík. Ponechme stranou, jaké srovnání nabízí dnešní stav české publicistiky včetně současných Lidových novin, do nichž Jiří Opelík poskytl výše zmíněný rozhovor (ale i praxe grantových projektů, které by měly prostor svobodného bádání uhájit).

Připomínka na závěr: Z nepochopitelných důvodů není mezi autory „školy“ zařazen Richard Weiner, velmi pilný dopisovatel Lidových novin z Francie, který jejich stránky doslova plnil a přitom si zachovával tvůrčí svobodu a i žánrově a tematicky zůstával rozkročen velmi široce. Vzpírá se snad přesto jeho tvorba estetice „školy“? Alespoň jeho Třásničkami dějinných dnů (1918? pro LN?) by ale se státotvornou a entuziastickou atmosférou po založení republiky rezonovaly. Ale i poměr jeho zralých, výsostně experimentálních a čtenářsky těžko přístupných próz ke konceptu Lidových novin by byl zajímavým podnětem k úvaze.

Uklizený stůl. Doufejme, že ne až tak moc důkladně.