Uklidňující intimita

V Reflexu č. 21 Jaroslav Róna nejprve přejmenoval výstavu s názvem Vnitřní okruh v současné české fotografii, kterou právě hostí Městská knihovna v Praze, na Intimní výpověď, aby dále napsal, že ji považuje za „praní špinavého prádla autorů s naprostým nedostatkem fantazie“. Za neblahý vrchol expozice označil práci Jiřího Davida, který se nám podle jeho mínění „rozhodl zpřístupnit intimní partie své manželky“. Spěchám podotknout, že to není tak úplně pravda – David nám je totiž nezpřístupnil, ale pouze velmi decentně ukázal. Nehodlám však s Rónou polemizovat, rád bych jen poznamenal, že mě Davidova práce přinejmenším zbavila letitého omylu. Doposud jsem totiž žil v přesvědčení, že výjimeční lidé, mezi něž JD automaticky řadím, musejí mít všechno neobvyklé, zvláštní a jiné než ostatní smrtelníci, manželky a jejich intimní partie tedy nevyjímaje. A uklidnilo mě, že jsem na nich alespoň podle mých dosavadních zkušeností nic výjimečného neshledal. Kdyby takové zjištění mělo být mým jediným ziskem z celé výstavy, nebylo by to pro mne málo.

Duhový zážitek

Na portálu novinky.cz odtajnila Česká televize logo nové stanice :D, která začne vysílat od 31. srpna letošního roku. Ihned jsem ocenil, že se pokusila o potvrzení svého mnohdy nezřetelného veřejnoprávního statutu a rozšířila svou působnost o dramaturgii zaměřenou na zdejší čtyřprocentní minoritu. Mutace loga ČT, vyplněného duhou, doplněná o esemeskového smajlíka v témže barevném provedení, se mi jevila jako výstižná a vtipná (bez ohledu na to, že bude zřejmě zároveň budit podezření, nestojí-li za novým programem finance Duhové energie ČEZu). Z trapného omylu mě vyvedl až doprovodný text, z něhož jsem se dozvěděl, že se ve skutečnosti dívám na logo nové dětské stanice. Snaží se nám tu snad ČT sdělit něco víc? Nezapojuje se touto cestou do celospolečenské diskuse o vhodnosti adopce dětí homosexuálními páry? S myšlenkou, že důvodem pro pojetí loga byla pouhá úvaha o tom, že duha je stejně „veselá“ jako děti, se smířit nehodlám. Copak gayové nejsou také veselí? A co na ně zbude, až konečně i oni budou mít svůj vlastní televizní program? Jů a Hele?

Třešňák Goes to Classic

Novou nahrávku, nazvanou Alter ego, pořídil Vlastimil Třešňák se sympaticky „najazzlým“ Temporary Quintetem. Hudba i texty jsou znamenité, už od prvního poslechu se mi v paměti usadily verše „Ale já / miluju svýho vraha / chci být jednou to, co on / Führer svýho Fanfán Clubu / už se klubu – šampión!“ Atmosféru jakési výjimečnosti v Třešňákově diskografii podtrhuje i přítomnost exkluzivních hostů: v Písni práce se k protagonistovi připojili Vladimírové Mišík a Merta. Žánrově těžko zařaditelná nahrávka má však velmi snadno zařaditelný obal. Jeho výtvarný jazyk jednoznačně navazuje na někdejší pokusy vypravit na cestu za posluchačem „skutečné umění“, tak jak tomu bývalo v sedmdesátých létech minulého století. Solidní a strohá grotesková typografie (ve zmíněné době zmaru by byla pravděpodobně vyvedena slavnostnější antikvou), organizovaná na levou zarážku, reverzní nápis OGE RETLA a k tomu už jen grafisma kobylky smyčcového nástroje (v logice takového ohlédnutí to měla být basa), doplněná o klíčovou dírku. Takový obal by mohla mít třeba nahrávka Janáčkových smyčcových kvartetů Listy důvěrné / Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty a slušela by jí znamenitě, stejně jako Polní mši Bohuslava Martinů. V tiráži se dočteme: Návrh obalu Vlastimil Třešňák, typografie a sazba Petra Veverková. Je to jenom moje umanutá konstrukce, nebo měl Třešňák skutečně na mysli estetiku sedmdesátých let? Pokud měl, nabízí se otázka – začíná být opravdu zase tak zle?