Autobiografický text Susanne Fall vznikl krátce po druhé světové válce jako dokumentárně stylizovaný záznam vzpomínek na roky prožité v terezínském ghettu. Přináší detailně názorné a v nejednom ohledu překvapivé svědectví o každodenním zápase o to uniknout „konečnému řešení“. Z knihy, která právě vychází v překladu Věry Koubové pod názvem Terezín, ráj mezi lágry v Edici RR, přinášíme ukázku:

Susanne Fall
Terezín, ráj mezi lágry

(…)

Dojde podivné nařízení. Má se vyklidit Kolumbárium. Je to bludiště hlubokých chodeb s policemi zaplněnými víc než třiceti tisíci urnami, tj. popelem osazenců ghetta, kteří během necelých tří let, odkdy bylo krematorium vybudováno, zemřeli. Což si Němci skutečně myslí, že tím cokoli zahladí?

Na té práci se podílejí všichni staří lidé a děti a také my jsme u toho na několik hodin jako výpomoc. Jsou vytvořeny dva dlouhé lidské řetězce probíhající paralelně skrze chodby až ven k traktoru, na který se krabice nakládají, aby byly, jak jsme se dozvěděli později, naházeny do Ohře. Tu a tam se některá urna otevře a popel se sype ven. Mě to dráždí k smíchu. Jsme navyklé vyřizovat každou práci po svém, a tak zakrátko, když nás ve vlhkých chodbách začnou zábst nohy a do chřípí nemile stoupá zatuchlina, zavedeme jiné tempo a z jakéhosi sportovního elánu a dětinské radosti ze hry si teď krabice házíme, málem bychom se daly, kdyby se tu pořád nešpacírovala SS, do zpěvu svých písniček. Vedle mne stojí starý muž. Nevinně ho požádám, aby i on mi krabice házel, vysvětluji mu přitom, že to je zjednodušení a usnadnění práce. Vztekle na mě vyjede: „Což nevíte, kde jste? To jsou přece mrtví, tady je svatyně! Jak se jako Židovka vůbec opovažujete něco takového dělat, vždyť vy hanobíte Boha!“ V prvním okamžiku na něho chci vyjet taky, pak se jen usměju, ale jak mu tak hledím do tváře, zděsím se. Takže to taky ještě existuje? Ten nebožák, anebo šťastlivec! On ještě věří v náboženství, má na hlavě klobouk. A v tom momentě si uvědomím, že to přece opravdu jsou mrtví, že mnozí možná drží v rukou popel svých rodičů nebo dětí, i když jména a čísla, která na krabicích stojí, pravděpodobně pokaždé nesouhlasí. Ke svému největšímu údivu zamumlám cosi na omluvu a přebírám teď z jeho rukou každou krabici opatrně, pomalu a bedlivě ji předávám dál. Po chvilce se ten starý zbožný muž otočí ke stěně, uleví své potřebě – s kloboukem na hlavě. Úsměv teď už nedokážu potlačit, poklepu mu po rameni, chci říct něco o svatyních, spolknu to však hned a upozorním ho, že je poblíž SS-man. SS chodí mezi našimi řadami sem a tam, pohánějí k práci. Nějaký mladý Holanďan vedle mne dostane pohlavek, chytne se zděšeně za hlavu, gestikuluje rukama, blábolí cosi. Nebožák byl němý, a přece by tak rád věděl, proč pohlavek dostal. Je už tma, nikdo už nemluví, všichni jsou znavení. Někdo dovnitř donese petrolejky a teď je to tu v té hrobce skutečně přízračné. Mrtví v rukou, živoucí stíny hned vedle.

Jsem ráda, když nás vystřídají. Ačkoli práce trvá ještě tři dny, už nás k ní neposílají, ale staří lidé chodí ochotně, dostávají za to teď přilepšení, takzvaný urnový cukr (deset deka).

Nedlouho nato, pozdě večer, nás volají. Je nutno odstranit veškeré záznamy z evidenčního a transportního oddělení až do ledna 1945, aby, jak se pak doslechneme, je SS spálila. Také ze dvora Sudetských kasáren, kde jsou akta Říšského úřadu pro bezpečnost, stoupají už celé dny oblaka kouře. Mají se zahladit všechny stopy. Celou noc pracujeme v prachu, pod dohledem SS, zůstat nesmí vůbec nic. A přece se nám podaří dát část transportních seznamů stranou. Dva dny nám leží tři těžké kufry v předsíni pokoje, o obsahu je informováno jen několik z nás, pak kufry dobře schováme, a že se dnes dá přinejmenším částečně zjistit, jestli a kdy byl kdo odtransportován nebo zemřel, je z velké části naší zásluhou.

Počátkem dubna dorazí jednou odpoledne zpráva, ze které mají všichni neuvěřitelnou radost, ač při ní až zamrazí. Pojedou domů Dánové, přijede si pro ně švédský autobusový konvoj Červeného kříže. A teď stíhá jedna zpráva druhou o blízkém konci války a mě podivně dojímá, když slyším, že Dánům jejich král při jejich odjezdu slíbil, že je zpátky domů dostane ještě před koncem války. Tento transport je strašný i krásný. Vynořuje se jeden autobus za druhým, švédští řidiči a doprovodné mužstvo rozdílejí cigarety a čokoládu, SS je klidná a přívětivá. Pak se na německý rozkaz svolá kapela a Dánům, kteří v autobusech pomalu projíždějí okolo, zahraje na náměstí na rozloučenou.

SS tu stojí a usmívají se, blahovolně a vlídně shlížejí na své milé Židy. My se chytneme za ruce, vytvoříme řetězec, abychom zadrželi lidský dav, jenž se za námi tlačí kupředu. Chce se mi křičet, ale hrdlo mám jak vyschlé a náhle mi po tvářích tečou slzy, brečím, brečím radostí i děsem. Je tohle svoboda, vytoužený konec? Skutečně existuje něco jako domov, jedou domů? Kdyby tu nestáli SS, bylo by to jiné. Ale takto mě něco tísní, možná to je jen těchhle čtyři sta, kdo jsou vyvoleni k záchraně, možná musíme my všichni ostatní tady zaniknout? Vůdce Dánů slíbil, že venku všechno vypoví, uvede do pohybu všechny páky na pomoc. Zdaří se to, nebude už pozdě?

Na ten den nikdy nezapomenu. Nebe hluboká modř, slunce, bílé autobusy s červenými kříži, v nich na mezinárodní půdě už svobodní lidé, hudba a vedle toho – německé uniformy. Tento kontrast, ta směs radosti a hrůzy, svobody a zajetí na témže místě ve mně probudily nepopsatelné pocity.

Od onoho dne je nálada v ghettu vysloveně optimistická, konec války se čeká každou chvíli. Ještě přijede švýcarská komise, zas jednou sedím celý den na kole, abych je všude avizovala. Během těch hodin vidíme z bezprostřední blízkosti první nálet. Jsou slyšet detonace, vidět oblaka kouře a letadla. Všichni jsou na ulici jako nadšení pozorovatelé, komise je obklíčena lidmi, SS neví, jak se zachovat. Když je prohlídka u konce, s úžasem sledujeme, jak náš židovský vrchní rada dr. M. jde árijskou ulicí se zahraničními hosty do kasina. Něco takového tu ještě nebylo a brzy se rozšíří zpráva (která se také později potvrdí), že Terezín stojí od nynějška pod ochranou Červeného kříže a Švýcar Dunant bude mít v ghettu stálé bydliště. Den co den čekáme, že se SS sbalí, v pekárně se už celé týdny pro ně pečou nádherné sušenky a dávají se do beden, které byly vyrobeny extra k tomu účelu. Konec se skutečně blíží a já mu hledím vstříc se smíšenými pocity. Jednoho večera se u nás sesedneme, probíráme situaci a radíme se o tom, co udělat, až to nastane, a my staří obyvatelé jsme zajedno v tom, že svá místa neopustíme, nedopustíme chaos a paniku a likvidovat budeme pomalu, hlídat plné sklady a chránit je před rabováním. Víme tak přibližně, kdo je spolehlivý, stejně jako víme, že velká část, obzvláště ti, co přijeli z Prahy naposled, ihned odjedou, aniž pomyslí na staré a nemocné, kteří by si tu sami nedokázali pomoci.

Náhodou se zrovna té noci udá něco, co se našemu očekávání podobá. Já procitnu jako první, slyším z ulice křik a vzbudím své spolubydlící. Z okna vidíme rozrušený dav lidí před baráky, ve kterých bydlí nejnovější pražské transporty. Zpívá se hymna a jiné české písně, navíc slyšíme „je po válce“, „jsme svobodní“. Ještě v zajetí večerní debaty vím, že se muselo udát cosi, co by mohlo mít neblahý konec, a že to všechno se jistotně nezakládá na pravdě. Také naše kasárna náhle ožívají, chodby se plní lidmi v nočních košilích. Rozhlížím se, pohledem se dorozumívám se zasvěcenými.

Předně musí nastat klid, musíme se vyhnout panice. Podaří se nám přemluvit lidi z vedlejších pokojů, aby se zas vrátili do postelí. Zvenku mezitím zaslechneme známé hlasy. Naši kolegové se prokážou jako skutečně spolehliví spolupracovníci, jsou už na místě, aniž je kdo povolal. Okamžik zaváhám. Mám jít také dolů, dát se k dispozici? Ne, oni vědí, kde nás najdou, naším úkolem je udržet klid a kázeň tady. Dole vše mezitím ztichlo, muži se vrátili zpět do baráků. Náhle zaslechneme na ulici pochodový krok, rozžehují se reflektory, je zas světlo a my vidíme dr. M. a za ním SS velitele tábora Rahma, houf SS a četnictvo s puškami. „Všichni ven, postavit se do půlkruhu,“ řve Rahm. Je teď naprosté ticho, slyšet je jen šoupání stovek nohou. My stojíme u okna, nikdo ani nedýchá, jsme připraveny na nejhorší. Já si držím ruce na uších, nachystána v příštím okamžiku se otočit, abych to nejstrašnější neviděla. Zašeptám svým kolegyním: „Když budeme mít štěstí, zastřelí jen každého desátého.“

A přece pak nevěříme vlastním uším. Ozve se staré známé „pozor“ a pak Rahm spustí, nahlas a zřetelně, každé slovo proniká až k nám nahoru. Varuje lidi, říká cosi o ukvapené nerozvážnosti, mluví, jako by to nebyl žádný SS. Nechápeme to, ale víme, že my všichni, všichni máme nepopsatelné štěstí, že to dopadlo dobře.

Příští den se dozvíme, že nějaký nezodpovědný, zjevně bláznivý obyvatel ghetta rozšířil oběžník s tímto obsahem: Je po válce, SS je už pryč, doporučuje se opouštět ghetto po skupinkách.

Byla to malá zkouška šťastného ukončení války, tak trochu na způsob, jak jsme si na to občas po večerech hrály na pokoji v Hamburských kasárnách. Část nás pochodovala pokojem sem a tam, zpívala vlastenecké písně, ze třetího patra paland visely dolů hadry coby prapory, házely se polštáře a z nějakého kouta pronášel hlas napodobující prezidenta Beneše vítězné projevy. Hrály jsme si na to rády a s burácivým nadšením.

Že ve skutečnosti vypadá konec jinak, nám ukázaly strašlivé, otřesné události několik dní nato.

(…)