Z nedávno vydané knihy RR rozhovory přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku z velkého interview s Milanem Hlavsou (6. 3. 1951 – 5. 1. 2001), u příležitosti nedávného výročí jeho smrti i událostí vrcholících Chartou 77. Rozhovor pořídili pro samizdatovou Revolver Revue č. 6 v roce 1986 Ivan Lamper a Jáchym Topol pod pseudonymem Derek Windbreaker – ten byl tehdy v mystifikační redakční poznámce označen jako „reportér newyorského časopisu On The Corner“ a interview bylo zakončeno textem, v němž mj. stojí: „Dle krátké redakční noticky sestavil Derek Windbreaker tento rozhovor na základě vyprávění a korespondence Paula Wilsona. V překladu, který pro RRJN provedl tým M. A., byl vypuštěn dlouhý poznámkový aparát, umožňující americkému čtenáři lepší orientaci v českých reáliích.“


Obálka samizdatové Revolver Revue č. 6/1987, s Milanem Hlavsou hrajícím kulečník, grafická úprava Viktor Karlík


„… Tentokrát bez maskovacích manévrů…“
S Milanem Hlavsou hovoří Derek Windbreaker

(…)

Mejlo, po roce 1976 se situace Plastic People dost změnila. Byli jste nejen zakázaný, ale členové kapely prošli, díky věrnosti „svý“ hudbě, dokonce kriminálem. Pro mnoho lidí jste se stali, když to trochu nadnesu, symbolem odporu. Na některých nahrávkách lze od té doby najít silný politický akcent. Nejen např. ve 100 bodech, ale i v Pašijích. Jako by to potvrzovalo nepsanou pravdu, že rocker je vždycky rebel, vždy v opozici. Samozřejmě, že být „v opozici“ v Československu, to nejde srovnávat – co se rizika a nutného osobního nasazení týče – s obdobným postojem třeba u nás v Americe. Postoj tvůj, Magorův i jiných lidí z undergroundu se stal pro spoustu lidí jakýmsi vzorem, měřítkem, kolik toho lze ďáblovi dát a co mu už dát nejde, ani pod hrozbou eventuální ztráty svobody. Zajímalo by mě tvý stanovisko coby známýho rockera, který, myslím si, musel pod tlakem událostí a doby dospět k nějakým politickým reflexím.
Podívej, když jsme byli v sedmdesátým šestým zavřený, zastali se nás jak někteří intelektuálové a umělci (za všechny budu jmenovat Václava Havla, Jiřího Němce, Jana Patočku a Jaroslava Seiferta), tak i někteří političtí představitelé pražského jara, což byla příčina toho, že většina z nás byla po půl roce propuštěna a tresty, který byly udělený, nebyly vysoký tak, jak se všeobecně čekalo. To bylo nepochybně velice dobrý, bohužel fůra našich posluchačů nám začala vytýkat, že se pleteme do politiky a podobný nesmysly. Prosím tě, já jsem například ani nepodepsal Chartu 77. Nejdřív jsem sice chtěl, ale bylo mi řečeno, že by to pro mne nebylo vhodný, jelikož ještě nemám uzavřenej případ. To mě otrávilo natolik, že když se mě o pár let později jeden z mluvčích Charty ptal, zda nechci podepsat, řekl jsem mu, ať se jde vycpat. Chartista tedy nejsem, ale nenaříkám si. Dostával jsem kolikrát větší kapky než leckterý signatář. Dnes bych podobnou nabídku odmít znova, což ovšem neznamená, že bych bral způsob, jakým to proved například jeden velmi známej a výbornej muzikant. Ten v sedmdesátým sedmým roce prohlásil, že Charta 77 je skvělá, že s ní souhlasí, ale že ji podepíše, teprve až vydá sedm elpíček, to že potom bude bomba. Nevím, kolik jich od té doby vydal, ale říkat něco takovýho je trapný.
Pokud jsme se, jak se domníváš, stali „symbolem odporu pro mnoho lidí“, tak doufám, že ne symbolem odporu k moci. Ten jsme nikdy nedávali nijak valně najevo, a když, tak způsobem nám nejbližším.

Co to znamená?
Jet dál po svým. Čili: nemůžeme-li hrát veřejně, budeme hrát nebo líp: budeme se snažit hrát soukromě, a ne žvanit po hospodách o tom, jak trpíme tím, že hrát nemůžeme. Mimochodem, mýlíš se, když si myslíš, že jsme byli zakázaný. Nikdy jsem nečet žádný úřední výnos v tom smyslu. Nikdy totiž nebyl vynesen.

Takže vy jste na veřejný hraní rezignovali dobrovolně? Dostalo se mi do ruky Vokno a tam nějaký Santa Claus píše o tom, že Magor vypracoval pro underground řadu dogmat, mezi jiným i to, že undergroundové kapely nesmí chodit k přehrávkám, a tudíž ani veřejně hrát. Paul mi to celý popisoval úplně jinak, tak jsem článku moc pozornosti nevěnoval, ale když mi teď říkáš, že úředně zakázaný nejste… Jak to vlastně bylo s vaším „stažením“ ze scény?
Předně: není pravda, že bychom se po sedmdesátým třetím roce o přehrávky nepokoušeli. A to, že by snaha o absolvování přehrávek byla přestupkem proti (neexistujícím) regulím (neexistující) sekty androšů, který ustanovil její velekněz Magor, to je holej nesmysl. K přehrávkám se P. P., společně s Diagnózou 307, přihlásili znovu v sedmdesátým pátým na jaře. Akce se konala v Závodním klubu Tesly Karlín U Zábranských a byli jsme pozvaný na 10 hodin dopoledne. Dověděli se o tom některý naši fanouškové, takže před desátou nás tam bylo ňák moc. Porota, aby fandy odradila, posouvala náš termín neustále na pozdějc, ale s tím jediným výsledkem, že zůstávaly i kapely, který to měly už za sebou a byly taky zvědavý, co předvedem; a tím pádem lidí spíš přibejvalo. My jsme se zatím bavili v přilehlým lokále. Na řadu jsme přišli v pozdních odpoledních hodinách. Spolu s náma se do sálu nahrnulo i to množství posluchačů, pročež to vypadalo na celkem slušnej koncert. Těšili jsme se jak malí kluci, atmosféra dobrá, repertoir nacvičenej – Apokalyptickej pták, Eliášův oheň a další věci; nikdy jsme se nesnížili k tomu, abychom si pro porotu připravili ňákej dietní odvar s tím, že až papíry dostaneme, pak že to teda rozbalíme…
V okamžiku, kdy nás porota vyzvala, abychom začali, se rozlítly dveře a na jeviště si to hrnul vrchní od Zábranskejch s účtem v ruce a volal: „Pánové, kdo bude platit ty paňáky?“ Líp jsme se holt představit nemohli.
Po první kusu na nás křičel jeden z porotců: „Prosím vás, nejsme na stadionu!“, a zvukař, kterej mu nerozuměl, se nás ptal, co se děje. Načež Vráťa přistoupil k mikrofonu a řek: „Máš to kapku vohulit, vole.“ Papíry jsme nedostali, jelikož nebyly splněny požadavky poroty a Pepovy teoretické znalosti byly nevalné.
K dalším přehrávkám jsme se přihlásili, tuším, koncem sedmdesátýho sedmýho. Dostali jsme tenkrát oficiální pozvání na pár koncertů do Royal Shakespeare Theatre a ještě jedný londýnský scény, jméno už se mi vykouřilo. Pozvání šlo přes Pragokoncert a ten musel odpovědět. Odepsal teda, že PPU nejsou u jejich agentury registrováni, a proto není zprostředkování možné, ale že nabízí jako adekvátní náhradu Petru Janů. Z Londýna přišla odpověď, že Petra Janů jim nic neříká a že nadále trvají na PPU. Celý se to ještě jednou otočilo a ticho v sále. My jsme ovšem nelenili a sepsali přihlášku na přehrávky. V odpovědi stálo, že PKS „v současné době“ nemá o experimentální soubory zájem, takže bohužel. No, náš jedinej experiment byla snaha dostat se na ty přehrávky. Od tý doby žádný podobný experimenty neprovádíme, ale PKS stále mlčí. Možná je to tím, že teď zas mají zelenou právě soubory experimentující. Že bychom to zkusili?

No, nakonec, proč ne? Jak by sis to představoval?
Je to trochu fantazírování, ale budiž, dejme tomu, že by se našel zřizovatel nebo agentura, která by měla chuť nás „provozovat“. Přišel by manažer a řek by: „Tak, hošani, zejtra se hraje v Chroustíkově Hradci, pozejtří v Hrochově Týnci, potom je pět dní volno a frčíme do Horního Balíkova, kde budou dva koncerty v jednom dni, pak uděláme Horní Zapadákov a koncem měsíce, pánové podržte se – Lucerna!“ Tak po tomhle namouduši netoužím. Mně by se líbilo mít tři čtyři koncerty do roka v Praze a mezitím si zajet třeba právě do toho Předního Zapadákova.

Jasně, muzikant prostě chce hrát před lidma. Stejně myslím, že to, co říkáš, bude pro některý lidi překvapující. Nebude to odpovídat jejich představě „zarytýho androše“…
To je jenom jejich věc. Samozřejmě že by bylo náramný udělat koncert, na kterej by ses dostal ne s pomocí šifrovanýho plánku, nýbrž na obyčejnej lupen za pětku, a jehož přípravy by nevypadaly jak ze scének k filmu o partyzánském oddíle. Zatím pořád vržem pod deklem a fůra lidí si myslí, že nám to dělá dobře a že si na tom honíme tričko. Magor sice (v nějakým článku) tvrdí, že ideální stav je hrát si pro sebe, ale já jsem přesvědčenej, že pokud by PP hráli na oficiálním koncertě, rozhodně by nemluvil o opuštění a zradě idejí undergroundu. On se totiž taky rád baví.

Teď sice přesně nevím, jestli mluvíš jen o Magorovi, nebo o undergroundu, ale to nechme prozatím tak a vraťme se k „symbolu odporu“. Tahle formulace je spíš dost přehnaná než jen nadnesená, co?
Jo. To, že jsem byl pár měsíců zašitej, neberu jako křivdu nebo nějakej „symbol“, to teda fakt ne. Ale pozor, mluvím jen za sebe. A pokud máš dojem, že od sedmdesátýho šestýho maj naše nahrávky „politickej akcent“, a to dokonce silnej, tak ho tam asi nejspíš mít chceš, než že by se tam skutečně ozýval. Tím, že jsme dělali 100 bodů, jsme pouze chtěli zachránit reputaci autora článku o případu PP v anglickým časopise It, kterej 100 bodů uváděl jako ukázku z naší tvorby. No, a tak jsme si řekli, že mu uděláme radost a zhudebníme to. Když si teď na to vzpomenu, musím se červenat.


Vnitřní strana RR č. 6/1987, ve které vyšel rozhovor s Milanem Hlavsou: Plastic People of Universe před zkušebnou, Buďánka, foto Ludvík Hradilek. Zleva: Milan Schelinger, Jiří Kabeš, Tomáš Schilla, Jan Brabec, Milan Hlavsa, Josef Janíček

Proč, prosím tě?
Protože je to hroznej text. A já nepatřím k těm, který když si poserou kalhoty, tak si je nevyperou a hrdě hlásaj, že je to jejich hovno; ani k těm, který kalhoty vyhoděj a koupěj si nový. Já si je radši vyperu a říkám si, že příště to musím donýst, ale to víš, někdy mám sračku. A jindy to musí někdo vyprat za mě.

Dozvěděl ses jméno autora toho textíku?
Ne, člověče, já do dneška nevím, kdo to sepsal. Nejdřív jsem podezíral Bondyho, ale když jsem s tím za ním přišel, povídá: „Ano, je docela možné, že jsem to v nějakém vytržení napsal, ale jistě to tvrdit opravdu nemohu“, čímž je jasný, že on to nebyl.
K těm Pašijím… Taky jsem slyšel a čet, že mají politickej podtext, ale, promiň, to je dokonalá blbost. Přání otcem myšlenky, jak se říká. Mně jsou ze srdce odporný pokusy strhnout Ježíši z Nazareta korunu trnovou a narazit mu revolucionářskou čapku. Ježíš prostě lid nebouřil, a když, tak pobuřoval zákoníky a farizeje ve věcech Hospodinových. A ještě něco: většina z těch, kteří Pašije hráli, jsou křesťani, a jiný význam pašijního příběhu než religiózní je jim myslím na hony vzdálen. A proto nás jeden hudební kritik označil za flanďáckou kapelu. To je teda gól!

Mám pocit, že drobátko kličkuješ a uhejbáš před pravým smyslem položených otázek, ale pokračuj…
Prosím tě, vůbec nekličkuju, jen ti povídám, jak se na to koukám já. No vem si Hovězí porážku. Slyšel jsem úvahy, že dobytek, kterej je bezbranně vedenej na porážku, jsme vlastně my, kteří jsme drceni mocí. Jak je libo, ať si v tom kdokoli hledá cokoli, ale my jsme to tak namouduši nemysleli. Já jsem totiž dva roky dělal na pražských jatkách a právě na hovězí porážce, takže to někdy muselo ven. Dokonce jsme s Láďou Padrůňkem někdy v osmdesátým roce založili kapelu s názvem Hovězí porážka. A měli jsme obrovský plány. Zatím teda sice nebyla ani jedna zkouška, ale když se vidíme, plány spřádáme dál.

Já bych se ještě, pokud ti to nevadí, vrátil k té rebelii a opozici, která se všeobecně s rockery spojuje…
Rebel a opozičník, myslíš jo? No nevim. Pokud jde o mně, dalo by se nejspíš říct – rebel bez příčiny. Například v šedesátých letech jsem si nechal narůst dlouhý vlasy ne jako vnější znak příslušnosti k nějaký rebelii, ale proto, že se mi to líbilo. To, že starší generace máni nenáviděla, tomu navíc dodávalo patřičnej šmrnc. Dneska máňu na hlavě nemám, protože se mi nelíbí, to už spíš vyholený pruh. A ten šmrnc tomu dává zase skutečnost, že to zarytý undergroundi považujou za „zradu ideálů“. A tak je to u mě skoro se vším. Jestli jsem k něčemu v opozici, tak především k věcem nebo lidem, s kterejma jsem – abych tak řek – v jednom pytli. To znamená, že jako hovado neřvu podobný slabomyslnosti jako: „Kdo nemá rád komouše, ať sestoupí do androuše, tak jako my!“ Já jsem totiž nikdy do žádnýho androuše nesestupoval, natožpak abych se tam potom s „druhy věrnými“ poplácával po ramenou se slovy „my jsme androš, kdo je víc“. Podobně mě ovšem štvou i někteří frajeři z dnešních novejch kapel, který všechno, co není jako voni, z vysoka přehlížej a tvářej se na to jak na to klímovský hovno, co přestalo kouřit, na čele maj dramaticky vepsáno „jó, my jsme ta nová vlna“ a přitom ty uzenáči většinou stojej pěkně daleko vod vody. No – naštěstí ne všichni.
Říkals něco o oběti a tak. Hele, kdybych všechno to, co jsem zažil, měl brát jako oběť, moc by mě to netěšilo. Mně to prostě baví. A jak jsem říkal, těch pár měsíců na Pankráci a v Ruzyni patří k věci; ne že bych se tam hrnul nebo tvrdil, že každej slušnej člověk byl zavřenej, to je namyšlený, jen to beru tak, jak to přišlo. Bez pocitu mučednictví.

Já samozřejmě nemyslel, že bys všechno, cos dělal a co děláš, bral jako nějakou „oběť“. Šlo mi v podstatě o vypíchnutí příkladu lidí, kteří jsou ochotni dělat to, co dělají a co je samo sebou baví dělat –, i za cenu určitý (následný) oběti. Tahle hrozba a tohle riziko jsou věci na Západě prakticky nepředstavitelný, myslím v kultuře. Nebo aspoň nesrovnatelný, ale necháme to zatím bejt. K tvý opozici vůči „zarytýmu podzemí“ moh bys mi naznačit svý pojetí undergroundu?
Vezmu to oklikou přes jistýho „undergroundovýho protagonistu“, kterej teď žije ve Vídni. Mám nepříjemnej pocit, že von bral a snad i dosud bere underground jako jakýsi hnutí odporu k moci, ale to je podle mě hrozný omyl. Underground by měl být prostorem pro ty muzikanty, básníky a spisovatele, malíře a další podobně „invalidní lidi“, kteří nechtěj nebo nemůžou přebejvat v oficiální kultuře.

Ale ten člověk, o kterým mluvíš, mezi ně přece taky patří…
No jo, ale tohle volný společenství nemůže bejt militantní. Ať si každej klidně zpívá, píše atd., co chce a umí, a ať má možnost předložit to jiným, ale nemůže od nich chtít, aby to nadšeně brali jen proto, že je „taky androš“. Musíš mít možnost svobodně říct, co si vo věci myslíš.

Chceš mi tvrdit, že tahle možnost v českým undergroundu nebyla?
Kamaráde, když se v sedmdesátých letech zpívaly například Skalákovy písně, řek jsem, co si myslím, že jsou to kraviny a že prostě komunální satiru, ať je sebeostřejší, nežeru – a měls vidět ty uražený a udivený ksichty. Mluvím z vlastní zkušenosti, člověče.

To jsem nevěděl. Ono asi ať je člověk informován sebelíp, na dálku se věci jeví idyličtější, než zřejmě ve skutečnosti jsou. A taky o dost schematičtější. Což mi připomíná, že mi Paul nedávno čet úryvky z knihy nějakýho mladýho Čecha, kde se píše o „undergroundech“ na malým městě v Čechách sedmdesátých let. Jestli je pravda, co tam stojí, musela to teda bejt dost síla… Čet jsi to?
Máš asi na mysli knihu A bude hůř od Jana Pelce. Jo, čet jsem ji, ale nebýt toho křiku kolem ní, dávno bych na to zapomněl. Od půlky jsem to bral na přeskáčku. Trochu nuda. Jestli je to, o čem Pelc píše, underground, tak je mi takovýho undergroundu upřímně líto. Jako ostatně autora samotnýho, kterej se, podle mne pro nic za nic, stal středem pozornosti jak domácí, tak exilový spisovatelský i čtenářský obce. Někteří ho vynášejí na nebesa, jiní by ho i s románem nejradši viděli kdesi na hnojišti. Pár ohlasů bylo opravdu výživnejch, fakt. V jednom jsem se například dověděl, že postavy, o nichž kniha pojednává, jsou typický vzorek dnešní československé mládeže, která prý má na vybranou: buď vstoupit do SSM a konformovat se, nebo žít jako Olin a jeho kámoši, na okraji společnosti, kam se dostali právě proto, že se konformovat odmítli. Autor této myšlenky je dost vedle. Hrdinové románu nejsou produktem výlučně socialistický společnosti, najdeš je všude na světě a to, jak žijou a co dělaj (mimochodem nic moc), jim nesmírně vyhovuje a považujou to za jedině správnej přístup k existenci. Na zbytek světa jsou fanaticky zahořklí, protože není totožnej s jejich představama. No a když má někdo například zábrany přeříznout (jako Olin) svou ségru, tak je podle nich prostě úplně blbej a měl by to co nejdřív zkusit.
Autor jiný recenze zase srovnává do jedný lajny A bude hůř se Zbabělci Josefa Škvoreckého. Znovu jsem si tedy s radostí Zbabělce přečet a řeknu ti, že stavět vedle sebe Dannyho a Olina, to vyžaduje nejen bujnou fantazii a obratný jazyk, ale především předpoklad, že případní čtenáři recenze nikdy Zbabělce nečetli. Jediné, v co může recenzent tajně doufat, je, že se jim ani nikdy do ruky nedostanou.

Mimochodem, v A bude hůř, je-li to ta kniha, z který mi citoval Paul, padla i zmínka o tobě, coby „playboyi“ undergroundu. Pamatuješ se na to?
Ale jó, nejspíš jsem byl na nějakým koncertě, kde byl i Jan Pelc, a protože jsem na sobě neměl prošlapaný tenisky, roztrhaný džíny, ušmudlaný tričko a mastný vlasy, připadal jsem mu asi jako švihák, což mě těší. Ale dost už o tom. Asi bys těžko pochopil, že se spousta mladíků a dívek považovala za „správnej androš“ právě proto, že maj roztrhaný džíny a na hlavě mařenu, kašlou na rodiče, na prachy a podobně a vobčas se sjedou na ňákým „baráku“ (to je vodporný slovo, co?), kde se navzájem ujistěj, že jsou určitě něco lepšího nežli nějakej tatík v tesilovým kvádru.

To tedy není žádná velká sláva. Máš pravdu: dost o tom. Chtěl jsem z tebe vymámit tvý „politický stanovisko“, ale podle toho, co doposavad bylo řečeno, soudím, že taky stojím „daleko vod vody“, co?
Celkem jo. Nejsem chlápek, kterej by politikou žil. Do roku 1976 jsem například neměl tušení, jak se jmenuje čs. ministr vnitra, ostatně dnes to nevím zase. Pozdějc jsem podepsal některá prohlášení Charty 77 a spolu s Čárlím sesmolil žádost o propuštění Honzy Prince, ale to je asi tak všechno, co se mý veřejný činnosti týče. Ačkoliv – ne tak docela. Ještě jsem – opět s Čárlím – zaslal dopis paní M. Thatcherové, v kterém ji důrazně žádáme, aby přiznala statut politických vězňů Bobbymu Sandsovi a dalším pistolníkům z IRA. To byl nápad Čárlího. Když za mnou přišel, jestli bych to nepodškráb, byl jsem trochu překvapenej, že pod textem dopisu má pouze jedinej podpis, totiž svůj. Řikám mu: „To jdeš za mnou jako za prvním?“ – na což mi Čárlí odpověděl: „To ne, spíš za posledním…“ Uznej, že jsem ho v tom nemoh nechat. A chceš-li znát mou „politickou dráhu“ opravdu detailně, pak nesmím zapomenout ani na známou akci 10 000 piv za Magora, které jsem se taky zúčastnil.
Pokud tě zajímá, v jakým politickým zřízení bych chtěl žít, tedy v takovým, který by mělo ve své ústavě vepsáno jediný článek a ten byl pečlivě dodržován: „Neubližujte druhým, neničte zařízení!“ Tečka. Jelikož ale takový stát neznám, jsem rád tam, kde jsem, a domov máš tam, kde seš rád, i když se někdy nepohodneš s panem domácím, se sousedy, s rodinou…

To zní úplně pacifisticky!
Ano, líbí se mi ježíšovské: „Udeří-li tě někdo do levé tváře, nastav mu i pravou“, ovšem dodávám k tomu: ale kopni ho při tom pořádně do šimpánu!

(…)