Na sklonku roku 2012 vyšla v nakladatelství Triáda kniha Anny Blažíčkové nazvaná Teď něco ze života. V obsáhlých a mnohovrstevnatých vzpomínkách autorka vypráví o svém manželství s literárním vědcem Přemyslem Blažíčkem, společných studiích bohemistiky v padesátých letech, osudech literární vědy let šedesátých, normalizace a let devadesátých. Řadou témat, která kniha pojednává, se stává jedinečnou a takřka povinnou četbou pro člověka, který se hodlá důsledně věnovat studiu a interpretaci knih. Je totiž vzácnou příležitostí dozvědět se něco o každodennosti poctivého literárního vědce.

Anna Blažíčková začala po smrti svého manžela s psaním vzpomínek jako s určitou terapií, z iniciativy Michaela Špirita, posléze i redaktora výsledné knihy. Ač to patrně nebylo jejím primárním záměrem, v textu nesledujeme jen příběh jedné pražské rodiny, ale rovněž řadu témat o obecných problémech, především tvůrčí intelektuální práce, a v druhém plánu o výseku z historie jednoho vědního oboru. Autorka v tomto směru mohla psát jen to, co s Přemyslem Blažíčkem během let zažila. Čteme tak rovněž příběh přirozené urputnosti. Ta pramení ze soustředěného, celoživotního sledování vlastního vědeckého projektu, nemá však v sobě nic z násilnosti a afektu: je zcela přirozenou součástí života člověka prahnoucího po objevování nových poznatků a cest myšlení. Z toho vyplývá neschopnost přizpůsobovat se požadavkům doby, neochota participovat na populárních výkladových paradigmatech i nechuť účastnit se společensko-profesních her.

Prostřednictvím této knihy jsme svědky i méně „samozřejmých“, o to však přitažlivějších jevů. Mezi ně se řadí jistý druh neurózy, která vytváří tlak na badatelovo nejbližší okolí požadavkem klidu pro studium těžkých knih, jež nám dějiny zanechaly. Příznačná je i určitá modifikace lidského vědomí, kterou takto zaměření lidé zažívají. Lze ji popsat jako schopnost vstřebávat informace o světě prostřednictvím textu, a to v podstatně větší míře než z bezprostředních smyslových vjemů světa samotného či z citově-intuitivních vztahů s druhými lidmi. Těšit se ze šumavské přírody prostřednictvím Klostermannových románů znamená vždycky víc než pobývat v ní samotné. „Nevím o žádném případu, kdy by ho vyprávění nebo četba o nějakém místě či prostředí přiměla k tomu vidět ho na vlastní oči,“ čteme o Blažíčkovi, „život zprostředkovaný, vnímaný cizíma očima, cizími smysly, to pak se uměl nadchnout pro otevřenost světa, pro krásy plného žití.“

Text Anny Blažíčkové zachycuje přirozený proces vzpomínání – tedy nechává „vzpomínky plynout“. Nedrží se lineárního, historického času, ale jeden obraz nořící se ze vzpomínek vyvolává asociativně jiný, desítky let od prvního vzdálený. Jednota času, prostoru a tématu je přemožena touhou nezapomenout, nenechat obraz nezapsaný, protože – kdo ví, zda se opět vynoří? Tato zdánlivá neuspořádanost drží čtenáře ve střehu – nemůže polevit v pozornosti, ani když se vypráví o období či událostech, které pro něj nejsou poutavé. Takto psané vzpomínky jsou pro čtenáře stálou hrozbou, že mu neopakovatelný obraz nabídnou právě v pasáži, kde to nejméně očekává. Uspořádanost dává textu až jasná autorova intence – zde to vidíme na posledních padesáti stranách, kde autorka popisuje umírání svého manžela.
Osobně jsem s přibývajícími stranami začal být nervózní, jako vždy, když se o hlavní postavě dozvídám málo negativních informací. Právě záporné rysy dělají z postavy románů i vzpomínek člověka. Selekce paměti je neúprosná a jedinou obranou proti ní je písemný záznam událostí, dokud jsou syrové a nedostávají díky odstupu milosrdný nádech. Privátní zaměření autorčina psaní nás však jako ostatní její prózy přesvědčují o své hodnotě nenápadně, ale hluboce. Velká témata života s posláním, života a duchovní tvorby uprostřed neslavných materiálních poměrů a života bohatě uskutečněného všem neduhům navzdory jsou v knize pojednána přesvědčivě a stávají se pro dnešního čtenáře inspirací. Anna Blažíčková v tomto i dalších svých textech píše o naplněném životě, žitém v bídě. Ukazuje, že bída materiální, tělesná ani dobová není důvodem ke stýskání, protože člověka určuje jeho schopnost přesahu. Ačkoli tento postoj nikde nevysvětluje a ve svém psaní se mu zdánlivě věnuje jen mimochodem, tato perspektiva je tím, co nás na jejích knihách občerstvuje a osvobozuje. Je dobré si takový postoj připomínat, abychom nepodléhali ubrečenosti, která nejen intelektuály v dnešní době posedá.

Mé nejoblíbenější místo z této knihy. Potká Blažíček Janouška a říká mu: „Vy si zaděláváte na pěknej průser!“ Myslí tím projekt Dějin české literatury 1945–1989, který byl připravován v Ústavu pro českou literaturu a jehož hlavním redaktorem byl právě Pavel Janoušek. Blažíček totiž odmítal psaní o literatuře, jež uhýbá před hodnocením, a představuje tak psaní bez názoru a osobní zodpovědnosti, které stejným jazykem píše třeba o Josefu Peterkovi i o Vladimíru Holanovi. Blažíček je dnes mrtvý a „průser“ je na světě. Nehodnotící přístup k uměleckému dílu, který je spíše zoufalou snahou přidržet se metodologického východiska ve světě, kde se hodnoty zdají být neviditelnými a pevné postoje přežitkem, se v literární vědě pomalu stává daností. Anna Blažíčková nás však svou knihou vyzývá, abychom si nezoufali: „Závažné věci dokážou vytvořit ti, co se, i za cenu citelných ztrát svých i cizích, danosti vzepřou a sledují tvrdě vlastní cestu.“