Nedávno mne k obrazovce počítače připoutala zpráva informující o výstavě Viktora Freša v Prinz Prager Gallery. Jak jsem zjistila, byla výtahem z textu Martina Dostála, který k Frešově výstavě napsal: […] Ne že by vysoce zvládnutá postprodukce nebyla doménou jeho tvorby, je však založená na daleko širším kontextu strategií a významů, než bývá racionálně obvyklé. Základním tématem pohybu Viktora Freša na scéně umění je zkoumání jeho obecných etymologických a narativních vlastností, dohledávání jeho smyslu, auratičnosti a jiskřivě počátečních tvořivých substancí, teprve poté ho zajímá strategie vlastní tvorby […]Svá umělecká vystoupení vnímá jako svého druhu eventy, jako gesta, které mají svůj vybraně estetický kánon a význam, jsou však v prvé řadě událostí, akcí, performancí. I pevně postavená výstava s precizně vycizelovanými objekty je aktivní a proměnnou událostí, respektive pobídkou ji jako takovou vnímat. Výstava je svého druhu zastavením v určitém bodě tvořivé produkce. Odtud se logicky odvíjí mediální a „materiální“ rozptyl Frešových artefaktů, u nichž je začasto patrná mentální či potenciální motoričnost, případně zachycení bodu jistého dějového zlomu.“ Autora textu bychom se mohli například ptát, jak konkrétně probíhá zkoumání „obecných etymologických vlastností umění“ a zda se snad nemělo jednat o vlastnosti etologické, ekologické, entomologické či ergonomické. Smysl jeho věty by zůstal zhruba stejný.

Je mi záhadou, proč umělci teoretikům dovolují psát o sobě takové nesmysly, resp. proč si je vyvěšují na své webové stránky, otiskují ve svých katalozích, poslouchají je dobrovolně při svých vernisážích atp. Martin Dostál by tu ovšem nepoužil slovo „nesmysly“, ale „nonsensnosti“, jak napovídá další část jeho textu: „Jestliže se v posledních letech [Frešo]vizuálně prosadil zejména objekty, vybavenými různými kolečky, čímž uvolňuje až hravou nonsensnost svého uměleckého výrazu a zároveň atakuje hranice konstruktivní a konceptuální práce, zcela suverénně pracuje i nadále v hájemství postprodukce.“ 

Jsou (někteří) umělci tak hloupí, že nerozeznají nonsensnost od solidního teoretického výkonu, anebo naopak tak chytří? Kalkulují protřele s tím, že čím větší v dnešní době nonsensnost, tím také větší šance na marketingový úspěch? A především: že role, význam a moc jejich teoretika-vykladače je v současnosti mnohem podstatnější než jejich dílo samotné? Asi druhá varianta bude blíže pravdě, protože ani kupříkladu Jan Merta nepohrdl kurátorským průvodním slovem Martina Dostála ke své výstavě, právě probíhající ve Špálově galerii. Tentokrát však teoretik začal na jinou notu: […] Zaťukám na dveře. Jan, letošní budoucí šedesátník, mi otvírá, usmívá se […] Kouknu po ateliéru, na štaflích rozmalovaný obraz. „Dáš si aspoň čaj?“ říká. Při posledních dvou návštěvách mi také nabídl čokoládu. Díky bohu, říkám si, byl čaj a čokoláda, tak nedojde na umění. Ale chyba lávky, Dostál pokračuje: „Obrazy se se svými tahy a barvami vynořují a zanořují z plátna, tak jako je důvod každého z nich závislý na události, příhodě, zábliku, zákmitu, zákoutí či vzpomínce Honzova života. Je mi jasné, že nikdy nebude s obrazy hotov. Říká mi ostatně, že má čtrnáct let zpoždění. Napadá mi podtitul špálovkovské výstavy: Stanné právo.“ 

Pokud pominu banality typu, že „důvod obrazu je závislý na události, příhodě, zábliku, zákoutí či vzpomínce“, zůstává tu otázka, jak autor textu došel k podtitulu výstavy „stanné právo“. Tak tady už opravdu nezbývá než říci – a teď, babo, raď. Možná by bylo dobré vyhlásit stanné právo na teoretiky, přinejmenším některé. Současné umění sice často vyvolává pocit zbytečnosti a bezvýznamnosti, přesto si teoretiky typu Martina Dostála nezaslouží, už proto, že právě takoví teoretici – v čilé spolupráci s umělci – krizi umění jen prohlubují, místo aby mu pomáhali ji překonat. Na druhou stranu je třeba uznat, že Martin Dostál o svých uměleckých dojmech až bezelstně píše, čímž projevuje aspoň odvahu nést kůži na trh – na rozdíl od teoretiků, kteří jsou autory stávající přehlídky umění ve Veletržním paláci, nepochopitelně nazvané Ostrovy odporu. Jiří a Jana Ševčíkovi a Edith Jeřábková si spolu se současným vedením Národní galerie tímto výstavním počinem nárokují nemalý kus vlivu a potažmo moci nad (už tak zkresleným) obrazem současného českého umění, aniž by ovšem prokázali, že toto jejich počínání má nějaké myšlenkové zázemí. Výstava je sice výsledkem mnohaletého, a tudíž jistě vydatného výzkumného grantu (zde by bylo možné rozvádět úvahu, co všechno se dnes označuje slovem „výzkum“ a na co na všechno tak proudí peníze z grantových agentur), ale nemá dosud katalog. Snad jako náplast na tento defekt jsou po výstavě rozmístěny tištěné letáky, od kterých by návštěvník očekával alespoň základní vodítko k její koncepci. Leč pozor – na letácích jsou jen útržky dříve publikovaných textů různorodých autorů. Jak mazané! Pokud si tento postup dáme dohromady s jinými trendy v současné galerijní praxi, rodí se nám přitažlivý obrázek již velmi blízké budoucnosti: Uklízečka spolu s popelářem vyberou a po výstavním prostoru rozmístí umělecká díla. Teoretik ráno vstane, vezme nůžky, rozstříhá noviny a jednotlivé výstřižky rozvěsí kolem vystavených děl. Grantová agentura může zaplatit nejen jim, ale třeba i několika nahodile vybraným kolemjdoucím menší obnos za jejich vstup do tohoto prostoru (tzv. vstupné). Následný event budou snímat webové kamery, aby uklízečka, popelář i teoretik mohli šťastně sledovat výsledky své tvrdé práce pro blaho nás všech. Martin Dostál připojí pár řádek o nonsensnosti.