Ta stále otevřená možnost změny

U příležitosti udělení Státní ceny za překladatelské dílo přinášíme ukázku z interview s letošním laureátem Pavlem Dominikem, které vyšlo v Revolver Revue č. 77/2009.

Pavel Dominik
Ta stále otevřená možnost změny
(ukázka z rozhovoru Milana Macháčka a Jiřího Soukupa)

(...)

Před časem jsi v jednom rozhovoru uvedl, že se považuješ za „pokračovatele naší překladatelské tradice v klasickém slova smyslu“. Platí to ještě?
Zřejmě jsem měl na mysli klasickou přípravu, podmíněnou jednak zevrubnou znalostí díla předchozích generací překladatelů, lepších i horších, jednak soustavným studiem jazyka a literatury, rozšiřováním vlastního záběru, a u konkrétního úkolu důsledným, pečlivým shromažďováním veškerých dostupných vstupních dat před vlastní tvůrčí prací. Zkrátka normální odpovědný přístup k svěřenému úkolu, se kterým zvláště počátkem devadesátých let tak ostře kontrastoval přístup amatérů, kteří zaplavili trh mizernými překlady nejen konzumního čtiva, ale mnohdy i děl významných světových autorů, jako například E. L. Doctorowa.

Změnil se za posledních patnáct dvacet let nějak tvůj pohled na tuto tradici, respektive na „zakladatelskou generaci“ moderního českého překladu?
S úrovní překladů této generace je to složitější. Je asi pochopitelné, že dnes nehýřím stejným nadšením jako před lety, mnohé modly se zakymácely. Ovšem! Kvalita překladu by se měla nahlížet optikou okamžiku, kdy daný překlad vznikl, jelikož je ovlivněn mírou poznání, stavem obecného vědomí, sumou vlastních znalostí, zkušeností, profesních i osobních… Vzniklo-li dílo na půdorysu jistých dobových souřadnic, nebylo by korektní hodnotit je podle kritérií dnešních. Uvedu banální příklad: těžko dnes můžeme vyčítat i těm největším překladatelským osobnostem omyly v překladu reálií, nepřesně či mylně dešifrované argotické výrazy, jestliže jejich osobní zkušenost se živým a prudce se vyvíjejícím cizím jazykem – především angličtinou – byly minimální, nemluvě o omezování cenzurními zákazy. Jeden banální příklad za všechny: Zábrana v překladu Ginsberga použil výraz „samoobsluha“, protože supermarket jsme tenkrát neznali. Což je konstatování, které nijak neumenšuje velikost překladatele. Zmíněné limity naštěstí kompenzoval zápal, energie, vynalézavost a výrazný tvůrčí potenciál.

Čím především je v současné době limitováno vydávání kvalitní překladové beletrie?  
Mezi zásadní problémy podle mě patří vliv masové kultury, podporovaný primitivistickým tržním pragmatismem, absence hladce fungující jednotné knižní distribuce a neschopnost či nevůle nakladatelů, knihkupců a souvisejících profesních organizací sdružit se k prosazení společných zájmů.
Nikdo u nás dosud nevymyslel masivní propagaci knih a čtení, efektivní kampaň, která by získala lidi pro knihu jako takovou. Může se nám jenom zdát o holandském Knižním týdnu, v jehož rámci každý, kdo v knihkupectví utratí jistou částku, dostane zdarma novou knihu nějakého významného autora, jehož organizátoři požádali, aby pro tuto akci knihu napsal. Na druhé straně je pravda, že spousta těch, kdo před rokem 1989 stávali ve frontách před knihkupectvími, se bez odporu nechala převálcovat standardizovanými produkty masové kultury.
Ve společnosti, která je masírována cynickými producenty spotřební kultury, a přitom nemá etablované, finančně zajištěné struktury podpory umění, ať institucionální či soukromé, je samozřejmě i vydávání kvalitní literatury spojeno s mnoha problémy. V prostředí, které dlouhodobě charakterizuje nezájem o kvalitu, mají snahy o její udržení často podobu buď obrozeneckého zápalu, nebo sebezničující oběti. Trpí tím zejména vydávání literárních časopisů a literatury, která stojí mimo oblast konzumního čtiva. Jen zřídkakdy se stane, že hodnotný titul je komerčně úspěšný, aniž mu pomohla souhra náhod nebo masivní reklama. Nepříjemná je také absence stabilních informačních zdrojů, které by pomohly čtenářům orientovat se v záplavě titulů, které se na ně chrlí každý týden. Bohužel dnes jimi, až na vzácné výjimky, nejsou ani knihkupci. Zkrátka, možnosti jsou dnes velké, ne-li neomezené, ale kvalita se těžko prosazuje.

Může se v dnešní době literární překladatel uživit?
Výjimečně to možné je. Řekl bych ale, že i ti nejpilnější a nejvýkonnější  se musejí věnovat jiné práci, například lukrativnějšímu odbornému překladu. Lépe jsou na tom i ti, kdo pravidelně překládají pro divadlo, televizi a film. Patřím mezi ty šťastnější a jsem rád, že literární překlad není jediným zdrojem mé obživy (vzhledem k výši honorářů a mému tempu to ani není možné), což mi poskytuje značnou míru nezávislosti – v podstatě se dá říct, že překládám jen to, co chci. Zda si tuhle pozici zasloužím, je otázka, kterou se raději nezabývám.

Má smysl vracet se k vlastním starším překladům a pokoušet se je aktualizovat nebo zpřesnit?
O smyslu takových návratů jsem nikdy nepochyboval, navíc jsem měl v tomto smyslu zkušenosti s překlady generačně starších kolegů – udivilo mě, jak dalece se posunulo mé vnímání překladů z období padesátých, šedesátých a raně sedmdesátých let, byť logicky jsem si tuto změnu dokázal vysvětlit –, ale jejich skutečný význam jsem pochopil až v okamžiku, kdy se mi při několika reedicích naskytla možnost vrátit se k vlastní práci. Nejmarkantněji se to ukázalo před několika lety, kdy jsem masivně zrevidoval svůj překlad Nabokovovy Lolity. Ačkoli jsem si kdysi určitě myslel, že je definitivní! Uplynulo sotva dvanáct let, změnil se kontext souvislostí (politických, kulturních, literárních), ani já nebyl tím, kým jsem byl před tím tuctem let, a najednou jsem určité věci uviděl v jiném světle.
A samozřejmě i toto zrevidované vydání Lolity je „definitivní“ jen pro tuto chvíli, jen „do značné míry“. Ale ta stále otevřená možnost změny je vlastně úžasná, není nic ošidnějšího než vtisknout slovesnému dílu více či méně subjektivní nálepku „dokonalosti“ a sledovat, jak na ně sedá prach. Každé takové poznání vlastních mezí a relativity hodnocení překladového díla, zejména vlastního, je velmi cenné, vrací člověka na zem a dokládá, jak obtížné může být s odstupem mnoha desetiletí objektivně posuzovat hotové dílo a jak ošidné je nekritické rozvracení mýtů. Na druhé straně se tím prohlubují pochybnosti o smyslu vlastní práce. A s přibývajícím věkem je to horší.

Před lety ses kriticky vyjadřoval mimo jiné k tomu, že „díla některých autorů mají renomovaní překladatelé zadaná ještě dřív, než jsou vůbec napsaná“. Jak se na to díváš dnes, kdy jsi vlastně sám v takové situaci?
Už si nevzpomínám, v jakém kontextu jsem to řekl, na co jsem reagoval. Pokud to bylo na přelomu osmdesátých devadesátých let, je možné, že ze mě hovořila frustrace z nemožnosti výrazně se prosadit, nebo dojem, že o překlad děl některých cizích autorů by se měli překladatelé ucházet v soutěži; možná mně bylo – a stále je – proti srsti, když si překladatelé o takovou exkluzivitu říkají, eventuálně ji tvrdě vymáhají. Mně bylo v případě Nabokova – po nepříjemných peripetiích s nesystematickým, chaotickým vydáváním jeho díla v polovině devadesátých let – takové výhradní právo literární agenturou nabídnuto a poskytnuto; vydávání Rushdieho může vyvolávat podobný dojem, ovšem je pravda, že jsem v obdobích velké zaneprázdněnosti nejednou nabídl jeho romány několika svým erudovaným kolegům, a vždy jsem byl, až na jednu výjimku, odmítnut.

Proč?
Hlavním důvodem byla zřejmě obava, aby v případě, že se kniha nesetká s podobným úspěchem jako předchozí Rushdieho romány, nejednou u nás významně oceněné právě za překlad, nebyla vina přičítána novému překladateli. Odrazovat jistě může i skutečnost, že Rushdieho texty se řadí k nejobtížnějším, jejich překlad je časově velmi náročný a odměna směšně malá. Zhruba před dvěma lety se tahle „tradice“ přece jen částečně porušila. Ze zdravotních důvodů jsem nemohl dokončit překlad Rushdieho románu „Klaun Šalimar“ a o pomoc jsem požádal kolegyni Zuzanu Mayerovou, která mi laskavě vyšla vstříc, takže kniha mohla, byť se značným zpožděním, loni na podzim konečně vyjít.

Nakolik je literární překlad věcí souznění s autorem a nakolik spíš řemeslem, otázkou konkrétní zakázky?
Jde o to, co se takovým souzněním myslí – třeba jen bližší vztah k tématu, větší míra identifikace s autorovým viděním světa, s jeho tématy, jenže nic z toho samo o sobě kvalitu nezaručí. Asi nejvíce ze všeho je nutný bezvýhradně profesionální přístup, podložený adekvátní znalostí jazyka originálu a vynikající znalostí mateřštiny, širokým kulturním záběrem, sumou životních zkušeností a talentem – ale možná vůbec nejdůležitější je obyčejný zájem, dychtivá touha po poznání. Musím se přiznat, že ke každému novému překladu přistupuji se stejnou nedočkavostí a nervozitou jako v dobách, kdy jsem začínal.

Myslel jsem tím spíš, co člověka k určitému autorovi nebo knize dovede.
Chtělo by se říct, že za to může osud či náhoda; ale možná to bude spíše tím, že jsem jako čtenář odjakživa tíhl právě k takové literatuře – vždycky mě zajímal silný, překvapivý příběh, osobité výrazové prostředky, promyšlená forma. A pak jsem se dostal k anglicky píšícím autorům, kteří psali podle mého gusta, a na základě enormní rozkoše z četby se možná dostavil jakýsi těžko definovatelný pocit spřízněnosti, který mě uvedl do pohybu.

V posledních letech se soustavně věnuješ především Nabokovovi a Rushdiemu. Proč právě těmto dvěma poměrně odlišným autorským typům? Je to otázka onoho žádoucího „estetického blaha“, jak by řekl Nabokov?
Jedním důvodem je skutečnost, že Nabokovovi jsem ještě před listopadem ’89 pomáhal s návratem na českou literární scénu a Rushdieho jsem pro ni objevil, takže jsem cítil jistou povinnost s nimi zůstat a starat se o ně; navíc existovala nepsaná dohoda (kterou dnes nakladatelé často nedodržují a mnozí překladatelé, zvláště ti začínající, si s tím hlavu nelámou už vůbec), že pokud se překladatel prvního autorova díla osvědčil, nabídla se mu k překladu i díla další. Důležitějším důvodem je to, že oba autoři mě nepřestávají fascinovat, že mě dráždí obtížnost jejich textů, která občas vyvolává ďábelské mrazení na pomezí slasti a strachu. Občas, asi více u Nabokova, se cítím v roli objevitele, který zprostředkovává čtenářům zážitky, o nichž dosud neměli tušení. Nabokov je unikátní, každý jeho příběh přináší jiný problém, jiné téma, jiný způsob zpracování.  

Jak je tomu u jiných autorů, které jsi překládal?
Můj vztah k nim není tak osudově osobní, mé nadšení pro to či ono jejich dílo a chuť ho přeložit často podpořila také potřeba profesní i duševní hygieny – jednak si občas potřebuju odpočinout, jednak se nechci nechat příliš spoutat pouhými dvěma, byť svým způsobem dostatečně „výživnými“ světy. Zajímají mě silné emoce, autentičnost prožitku, neotřelost, duchaplnost a vtip – aspekty, které jsou nejen příjemnými atributy dobré literatury, ale zároveň provokují překladatelovu ctižádost –, a proto Henry Miller, John Banville, Philip Roth, Tom Wolfe, ale také Ed McBain nebo Rex Stout, protože také dobré detektivky vyžadují dobrý překlad.

(...)