V závěru babího léta přichází svátek svatého Václava, českého zemského patrona zavražděného 28. září 935. Tři roky po mučednické smrti (nebo o něco později – neví se to přesně) byly Václavovy ostatky převezeny na Pražský hrad a tam uloženy do hrobu, nad nímž byla postavena kaple s náročnou výzdobou, jíž dominují malované výjevy ze Svatováclavské legendy. 

Nástěnné malby v kapli byly prvně restaurovány v roce 1913, podruhé v letech 1961–1965. Poslední restaurování začalo v roce 2006. Malby, byť hodně poškozené a v 17. století zcela přemalované, se dochovaly vcelku celistvě: stovky čtverečních metrů maleb nanesených přímo na hrubý povrch pískovcové zdi. Bylo třeba je upevnit, vyčistit, odsolit, zbavit plísní, vytmelit a vyretušovat. Čtyři sezóny stálo lešení tváří v tvář obrazům, na kterých bylo možné pozorovat každý detail i technickou zvláštnost. Bylo možné dívat se zblízka na svatého Václava, který jednou seje obilí, jindy peče hostie či lisuje víno, nosí vdově dříví, navštěvuje a propouští vězně, kácí šibenice, vykupuje a křtí pohanské děti, přijímá a ukládá ostatek sv. Víta či přichází na říšský sněm. Václavovy rysy se v jednotlivých výjevech trochu liší (je to dáno účastí více malířů), ale vždy se vyznačují zvláštní měkkostí, laskavostí. A to i ve chvíli, kdy Václav přijímá smrt z rukou vlastního bratra. Dokážou dnes ještě nějací malíři namalovat laskavost? Možná taky už žádná laskavost není. 

Restaurování maleb v kapli bylo dokončeno jen pár týdnů před Václavovým svátkem. Bylo by zajímavé vědět, jak budou lidé malbám rozumět za desítky let při dalším restaurování. Dnes nevíme, kdy přesně vznikly, kdo je objednal a platil, ani kdo je namaloval. Těžko říci, zda se to někdy podaří zjistit, dá se ale odhadnout, že kontext maleb budou lidé chápat stále méně. Od jejich původního smyslu nás vzdaluje doba, v níž náboženství dávno nahradily ideologie a příběhy světeckých legend vystřídaly instantní zážitky, jež předem vylučují hledání vazeb s minulostí i budoucností. 

Do kaple jsem vstoupila naposledy před několika dny. Bylo zářijové, velmi slunečné ráno. Po letech vyčištěná okna vpouštěla dovnitř daleko víc světla, než jak jsme na to zvyklí, takže kaple netonula v šeru. Opravené malby se neztrácely v příšeří, ale jasně vystupovaly ze stěn. Došlo mi, že tvůrci kaple i její výmalby nestáli o nějakou mystickou temnotu a zašifrované symboly, ale o srozumitelné sdělení, vystavené na světlo a pochopitelné právě tak jasně, jako je pochopitelná jen pravda sama.