U příležitosti nadcházející výstavy Luboše Drtiny v Západočeské galerii v Plzni (25. 5 – 26. 8. 2018) přinášíme čtenářům Bubínku ukázku z rozsáhlého rozhovoru, který s autorem vedl Miloš Doležal a který je součástí právě vycházející letní Revolver Revue (č. 111/2018). Ta bude uvedena na vernisáži Drtinovy výstavy ve čtvrtek 24. května (výstavní síň „13“, 17:00).


Luboš Drtina, foto © Karel Cudlín, 2018

 

Stal jsem se výpravčím na dlouhejch tratích
s Lubošem Drtinou hovoří Miloš Doležal

(…) Ty ses postupně dostal k propojení typografické úpravy s vlastní ilustrací, což je další vklad…
To je spíš taková drzost.

Nebo nezbytnost? Jak jsi k tomu došel?
Nezbytnost někdy možná taky. Třeba při práci na Vokně občas obrazovej materiál úplně scházel. Vařili jsme z vody, pokud jsme nechtěli pouze přetiskovat fotky, který jsme brali, kde se dalo, a zacházeli s nima po svým. Nechtěl jsem se omezit jen na tuhle pirátskou metodu a začal jsem dělat výtvarnej doprovod sám. Do úpravy jsem zapojoval věci, na kterých jsem v tý době pracoval v ateliéru. Grafiku, kresby, kolážování. Nepřestal jsem se věnovat volný práci a provozoval jsem vždycky ateliér se satinýrkou. Měl jsem pocit, že si po částečným zvládnutí typografickýho řemesla můžu dovolit ochočit svoje volný věci tak, aby sloužily v knížce nebo v časopise. Časem se z toho vyvinul můj vlastní úhel pohledu na knihu jako na celek.

Souviselo to přímo s texty, kterým jsi dával knižní podobu?
V podstatě ano. Vždycky jsem byl čtenář a měl jsem štěstí, že jsem si mohl zakázky vybírat. Pár výjimek, který jsem dělal čistě pro peníze, dneska nemám rád a jsou kdesi zastrčený. Je to oboustranně nevýhodná pozice, jak pro nakladatele, tak pro grafika, a výsledek většinou za moc nestojí. Na úplně opačným pólu knížek, který ti jsou fuk, pak stojí texty, který máš rád, a nezbyde ti než si je vydat ve vlastním malým nákladu po deseti dvaceti kusech, neustoupit z ideální představy. Znova číst text, hledat pro něj adekvátní polygrafickou podobu, formát, písmo, výzdobu, tak, aby se všechny složky vzájemně podpořily a posloužily kvalitě literatury. Je nutný úplně zapomenout na čas a náklady, který si to úsilí vyžádá. Dostávám se tím vždycky zároveň ještě blíž k samotnýmu textu. U mě to tak funguje. Snad to není jenom iluze.

Ve druhé polovině devadesátých let jsi začal postupně spolupracovat s více nakladatelstvími. Souviselo to se vznikem nových vydavatelství a s nárůstem počtu vydaných knih?
Šlo to nějak samo, pohyboval jsem se v okruhu lidí, kteří věděli, že bych byl pro konkrétní práci nejvhodnější, a utvořil jsem si po jistých zkušenostech stálejší vztahy v koexistenci, která funguje léta. Spolupracuju možná dvacet let s Argem, s Akropolisem, s Volvoxem. Kdysi, když vedl Láďa Horáček Paseku, tak mě neoslovoval ke všem knihám, ale ke konkrétním titulům, protože věděl, jaký typ literatury mě zajímá. Často jsme spolu sedávali v hospodě a měli jsme se rádi. Takže jsem dělal svazky poezie, Váchalovy a Demlovy texty, který pro Paseku připravoval Jirka Olič s Ivanem Beránkem.

A Hrabal?
První knížky Bohumila Hrabala jsem dělal pro Mladou frontu. Navrhl jsem tři různý řešení řady, ale vedení se to pořád nezdálo. Paradoxně se jeden z těch návrhů s jiným vedením a asi po deseti letech realizoval. A výběr z Hrabalových próz vyšel z toho starýho zamítnutýho návrhu.

A jak dopadla ta první řada?
Začala spolupráce s malířem Honzou Šafránkem, což byl nápad Bohouše Holého a Renaty Roubíčkové z výtvarný redakce Mladý fronty. Ti si Šafránka vybrali a principem úpravy bylo užít reprodukci současnýho českýho výtvarníka na obálkách Hrabalových knih. Šafránek se tematicky samozřejmě nabízel. Po vydání asi tří svazků se část redakce Fronty trhla a v čele s Vladimírem Pistoriem, který byl myslím autorem tohoto konceptu, přestoupila do Paseky, kde chtěli dál Hrabala vydávat. Bylo by trapný ukrást Frontě celej ten mustr, a tak jsem dostal od Ládi Horáčka zadání viditelně pozměnit obálku, ale princip dál držet. Vybral jsem tehdy k výzdobě díla Pavla Brázdy a změnil jsem layout obálky. I když se mi tahle nadiktovaná koncepce s reprodukcí obrazu pořád nelíbila. Dělal jsem, co jsem mohl, po Brázdovi i další vybraní umělci byli skvělí, ale pořád to bylo takový klišé, co tehdy táhlo světem. Uměle spojený sólový umělecký výkony, který spolu nesouvisí. Obrazům velmi často uškodilo jejich porcování a zmenšování, ponížilo je to na dyzajnérskej detail. Mám rád, když výtvarný prvky vznikají přímo pro konkrétní knížku v souvislosti nejen s textem, ale taky se sazbou a celkovým polygrafickým řešením. Náhodný spojení dvou světů, byť efektních, je nakladatelská rozpačitost.

U knih Hermana Hesseho, které upravuješ pro Argo, tvé ilustrace vznikají přímo pro konkrétní tituly?
Celkovou koncepci jsem střelil trochu od boku a v nakladatelství se to líbilo. Dělal jsem návrh řady na podobě tří svazků a z těch chystanejch tří textů jsem znal jenom Siddhárthu a Stepního vlka. Pohádky jsem poprvé přečetl, až když jsem je ilustroval. V Argu předtím vydali Hesseho spisy. Spisy jsou těžkej nakladatelskej kalibr. Něco jako telefonní seznam. Kdežto v tomhle případě mělo jít o drobnou výběrovou čtenářskou řadu. Mluvím trochu sám proti sobě, upravoval jsem třeba Seifertovy sebrané spisy. Ale když budu upřímnej – sám bych v těch sebranejch špalcích básničku či povídku asi nehledal, raději bych si šel koupit starý vydání do antikvariátu.

Takže jsi proti vydávání spisů?
Ne, nejsem, patří do knihoven a do badatelen. Zásadní jména literatury se takto zpracovat a vydat musí. Je to současně odkaz generace, která velký literární dílo posuzuje a prezentuje z odstupu. Ale tyhle špalky zůstanou vždycky hlavně jako zdroj bádání, krásná kniha to není.

Zažil jsi v praxi vývoj zdejší knižní kultury v posledních třiceti přelomových letech. Kam to celé směřuje? Jaký vidíš hlavní rozdíl mezi současností a dřevními časy po roce 1989?
Nakladatelování míří k mainstreamu, stejně jako tam už dávno skončila většina časopisů. Asi jsme měli hned tušit, že se tady nebude ve velkým prodávat Škvorecký a Hostovský a že se nebudou masivně číst složitý texty. Ale tohle bylo jasný už po prvních čtyřech pěti letech po listopadu 1989. A mainstream je čím dál silnější. Občas se potkám s případem, že je nutný udělat obálku na knížku a ještě neexistuje ani text, natož překlad. Už se ale draží autorská práva a už se titul zařazuje do edičního plánu. V devadesátých letech jsem dostal text na papíře a měl jsem pár tejdnů na přečtení. Dokonce byl čas tu práci odmítnout. Už vidím, jak bych pochodil, kdybych to dneska po někom v nakladatelství až na výjimky chtěl.

Devadesátá léta tedy byla v tomhle živelnější a svobodnější?
Obecně byl přetlak knih a textů, který bylo třeba vydat, a bylo jasný, že si je vyhládlí čtenáři koupí. Ale teď je to už jinak. Teď se knížka dělá jako zboží a zkouší se, co je pro lidi zajímavý a co ne.

Když dnes pracuješ na knize, jak postupuješ?
Pominu teď výtvarné monografie. Když je možnost přečíst si v klidu text, tak je samozřejmě lepší i výsledek. Nedávno jsme se ve větším fóru na knižním festivalu v Bratislavě bavili o tom, jak k tomu kdo z výtvarníků a úpravců přistupuje. Já čtu texty v poslední době už pouze z monitoru, kdysi jsem si dělal knížečky s dvousloupečným textem budoucí knihy. Bez redakční úpravy, jen tak do kapsy do metra, aby to šlo stočit do ruličky a dalo se to pohodlně číst. Mám jich ještě hromadu doma. Do toho cancáku nebo do záznamníku jsem si kreslil první skici. Uvažování tužkou je pro mne dodneška prvotní. Počítač nastoupí ve fázi ověřování dílčích prvků knížky.

Takže máš u toho zápisníček?
Tady vidíš ty notýsky. Vždy po ruce.

A jak zacházíš s písmem?
Snažím se, aby písmo nešlo proti textu. Někdo kontrast používá jako naschvál. Udělá obálku na Váchala z Helvetiky. Je to provokace a taky to jde. Já takhle neuvažuju, jsem spíš toho názoru, že typografie by se neměla stát záminkou pro problém.

Pro exhibici?
Tak. Pro něco, co přitáhne pozornost k DYZAJNU spíš než k textu. Došel jsem k tomu, že typografie by měla být nenápadná a vzadu. Čili nejít proti, ani se nelísat, to je taky nešvar. Proto používám písma, se kterýma už umím zacházet, z kterých jde energie sama. Kombinacemi se snažím vytvářet patřičný grafický napětí, ale nesmí z úpravy čouhat a ježit se, hlavní je, aby se čtenář mohl začíst pohodlně do textu. Je teď tolik novejch hezkejch písem pro sazbu, třeba od Franty Štorma nebo od Tomáše Brousila. Oblast současný český písmový tvorby je skvělá! I když Liboru Fárovi stačila po celou jeho kariéru úpravce knih dvě písma a funguje to taky skvěle. Používal je na všechno bez rozdílu a princip jejich užití a kombinování, které vymyslel, byl velmi jednoduchej. (…)

Když dnes sám ilustruješ některé tituly nebo básnické texty – to ti „řekne“ samotný text, zda tě pustí dál?
Troufám si ilustrovat jenom výjimečně, jsem trochu jednostrunnej, spíš si vybírám texty, který mám rád a o nichž si myslím, že je dokážu nějak rozehrát. Ale i to je subjektivní. Někdo s mýma ilustracema může mít problém. Rád bych to považoval za svoji profesi, ale není tomu tak. Jsem hlavně úpravce. Nebo výpravčí, to mi zní ještě líp. Výpravčí, kterej vypravuje knížku do světa, tak! (…)