Docent Michal Stehlík se ke krizi kolem Ústavu pro studium totalitních režimů vyjádřil již několikrát. Mimo jiné publikoval 9. 4. článek-blog Buďte požehnány spory o ÚSTR – a 24. 3. blog ÚSTR? Bojujeme bitvy dávno minulé. K tématu vyšly v médiích stovky článků, ale myslím, že jsou minimálně dva důvody, proč se vrátit právě k Stehlíkovým názorům: za prvé je děkanem Filozofické fakulty UK, čili autoritou jaksi z titulu svého úřadu, za druhé je historik a bývalý radní ÚSTR.

Ale k věci. Místy je poměrně těžké postihnout, co chce Michal Stehlík svými blogy vlastně říct a co si myslí, navíc se oba jeho příspěvky nezdají být právě v názorovém souladu. Na konci prvního například konstatuje: „již prostá skutečnost, že nás existence této instituce [ÚSTR] k diskusím a sporům vlastně nutí, je dobrým argumentem pro jeho dosavadní existenci… Protože jinak bychom byli schopni mlčet, o tom jsem hluboce přesvědčen. Buďte proto požehnány spory o ÚSTR.“ Na konci druhého příspěvku je však „hluboce přesvědčen, že energie, která se věnuje tomuto tématu, by měla patřit mnohem palčivějším otázkám. Nabízí se na závěr provokativní (a vlastně nezodpověditelná) otázka, proč tomu tak není…?“ Upřímně doznávám, že s takto konfúzně formulovanými tvrzeními nedokážu polemizovat. Budu se tedy věnovat jen hlavní tezi prvního článku, která mne mimořádně zaujala.

Docent Stehlík soudí, že společnost je dnes v pohledu na minulost rozpolcená – a připomíná proto předminulé století, spor o pravost Rukopisů a hilsneriádu: byly to „pozitivní katalyzátory“ národního vývoje, a to proto, že se našly osobnosti, které nejenže měly pravdu, ale „našly… odvahu hájit ji i za cenu osobních urážek a vylučování z národního společenství“. Můžeme být hrdi na „pevné postoje menšiny důvěřující ve vlastní rozum, navíc v přesvědčení, že lživý konstrukt je vždy zlem, jakkoliv je jím zaklínána záchrana národa“. Stehlík dnešní lživý konstrukt bohužel nepojmenovává a je prakticky nemožné jej z jeho slovní mlhy vydestilovat (snad by mohlo jít o termín „totalitní“ v názvu dotyčné instituce, ale jist si tím nejsem). Dále – a to je zásadní – tvrdí, že „emblematickou postavou [tehdejších] sporů byl nakonec profesor Masaryk, který […] měl oproti nám i jednu nespornou výhodu – situace mu ze své podstaty umožňovala mít pravdu. My v této situaci nejsme, neboť nic ze sporů kolem ústavu nemůže skončit ‚pravdou‘, pouze názorem.“ To je věru vypečené stanovisko, a protože je pan děkan dosud nerevidoval, zřejmě si za ním stojí.

T. G. Masaryk v hilsneriádě (spor o Rukopisy tu ponechávám stranou) bojoval v první řadě proti antisemitismu, který se „zhmotnil“ v pověře o rituálně zavražděné křesťanské dívce Anežce Hrůzové. Konkrétní nevinně odsouzený Leopold Hilsner ho zajímal jen druhotně: „Vystoupil jsem, protože jsem prohlédl klerikální antisemitismus a považuji ho za národní zlo.“ Masarykovým oponentem byl mj. dr. Karel Baxa, který rituální vraždu navenek hájil – třebaže v soukromí prohlásil, že na ni nevěří – s cílem vymanit český národ z područí židovského kapitálu. Jádrem hilsneriády byl tedy spor o ideje, o názor. Kdyby Masaryk uvažoval se stejnou mírou relativismu jako Michal Stehlík, musel by si zřejmě na otázku, zda antisemitismus je či není přijatelný, odpovědět, že pravda v té věci neexistuje, „pouze názor“ – a doporučení svého žáka Münze, který ho vyzval, aby se k procesu s Hilsnerem vyjádřil, by nejspíš ignoroval.

Jádrem společenského konfliktu kolem ÚSTR je spor o interpretaci komunistického režimu v Československu. Na jedné straně stojí zastánci revolucionářské ideologie, která je momentálně na vzestupu, dělá všechno pro to, aby se český lid vymanil z područí kapitálu (teď už ne židovského), a zvolila si k tomu jako prostředek obhajobu „lidské tváře“ normalizace. Motivace těch, kdo se k této „frontě“ přidávají, je samozřejmě rozličná: některým se hodí, protože sami mají z minulosti máslo na hlavě, další se drží právě převládajícího trendu v historiografii (myšlenková nezávislost se v českých vědeckých ústavech moc nepěstuje), další zase sledují nějaký individuální cíl, jsou prostě jen nevzdělaní nebo mají politický zájem. Na druhé straně pak stojí ti, kteří soudí, že předlistopadový režim byl ze své podstaty hnusný, nespravedlivý a nesvobodný, že stírání či přímo popírání zásadních rozdílů mezi špatným a lepším je nemravné a že tvorba mýtu o „státním socialismu“, který měl i své dobré stránky, k ničemu smysluplnému nepovede. Podle všeho je ten druhý pohled zrovna v menšině a bez politické opory, protože liberální politická reprezentace, která se svou mizernou politikou o vzestup revolucionářské ideologie mohutně přičinila, se propadá do bezvýznamnosti. Potíž pak není v tom, že by kritický názor na komunistickou minulost nebyl „pravdivý“ (pravda v pohledu na společnost i na dějiny je vždycky odvozená od idejí a hodnot, které k ní člověka dovedou), ani v tom, že není „pokrokový“ (s T. G. M. zametali hlavně nafoukaní a tradičně nadměrně sebevědomí studenti). Potíž je, že tu zoufale chybí někdo, kdo by v sobě spojoval Masarykovu inteligenci, vzdělání a veřejnou angažovanost – například někdo z universitního prostředí, kdo by měl odvahu hájit zdravý rozum „i za cenu osobních urážek a vylučování z národního společenství“.

Možná by ale věci prospělo už to, kdyby současní reprezentanti akademické obce, například docent Stehlík, nepřecházeli „detaily“. Je například pravda, že ústav produkoval skandalizační „causy“, jak se soustavně všude opakuje, nebo je to stále opakované klišé? Je pravda, že do rady ústavu byli v poslední volbě připuštěni jen lidé, jejichž názory na minulost konvenují revizionistickému trendu? Je pravda, že nová ředitelka ÚSTR byla jmenována bez výběrového řízení, aniž by k tomu byl relevantní důvod? Je pravda, že část své „koncepce“ opsala z neveřejného grantového projektu a že koncepce jako celek je soubor obecných témat, podle něhož by jakýkoli historický ústav mohl bádat dvě stě let? Jsou pravdivá spíš tvrzení nové ředitelky a většiny radních – nebo je pravdivé následující prohlášení dvaadvaceti zaměstnanců, zaslané médiím (a řádně podepsané, jména tu neuvádím jen kvůli rozsahu textu)? „Ohrazujeme se vůči tomu, jakým způsobem je ředitelkou ÚSTR a radou ústavu v médiích prezentována naše práce. Nesouhlasíme s paušalizovaným tvrzením o ‚ideologičnosti‘ našich pracovních výstupů a jejich údajné politické motivovanosti. Jako stejně zjednodušující a dehonestující vnímáme tvrzení o údajné ‚politizaci‘ ÚSTR, které staví nové vedení do role ‚depolitizátorů‘. Shodujeme se v tom, že naše činnost nikdy nebyla vystavena mediálním a politickým tlakům tak jako v posledních týdnech. Naše konkrétní výstupy nikdo neovlivnil a vznikaly v atmosféře svobodného a pluralitního bádání. Ohrazujeme se též vůči údajné nedostatečnosti vědeckých standardů naší práce. Recenzní řízení a oponentury, po nichž nové vedení volá, patří k běžným standardům vědecké činnosti ÚSTR. Obdobné soudy by měly být pronášeny pouze na základě profesionálně provedené evaluace, kterou v této situaci uvítáme.“

Snad by se při hledání pravdy mohlo namísto mlhavě abstraktních proklamací skromně začít věcnou debatou o konkrétních faktech – ta by nás každopádně mohla dovést k nějaké srozumitelnější a přínosnější úvaze, než jsou citované Stehlíkovy.