Zajímavý článek Daniela Vojtěcha otištěný v lednu 2011 na stránkách Institutu pro studium literatury (www.ipsl.cz) pojednává o autorově zkušenosti s washingtonskou Library of Congress. Všiml jsem si na něm dvou myšlenkových stereotypů, s nimiž se v Čechách mezi humanitními vzdělanci často setkáváme. 

První se týká kritických připomínek ke studijním podmínkám, které poskytuje naše Národní knihovna. Od počátku svého studia na FF UK jsem toho o pražské Národní knihovně vyslechl tolik, že jsem si nejprve myslel, že jde o zločineckou organizaci, která má čtenářům znemožnit přístup ke knihám, a Klementinum je nějaká příšera, která na Starém Městě krade děti. Za léta, kdy jsem tuto knihovnu navštěvoval takřka denně, jsem ale nikdy nepochopil, v čem mají tyto výtky základ. Zjistil jsem jen, že je šíří lidé, které jsem ve studovně jaktěživ nepotkal. Realita je taková: z Prahy je pohodlně přístupný jakýkoli text na světě a svým ojedinělým prostorem nabízí ke studiu ideální podmínky. Že určitý text není ve fondu Národní knihovny, neznamená, že není přístupný jinými cestami, které zde nemusíme vypočítávat. 

Druhá tradiční stížnost se týká výše příjmů. Vojtěch ve svém příspěvku s úsměškem píše o sedmnácti tisících hrubého pro knihovníky. Hodnocení takového příjmu zakládá na tradičním úkroku: srovnávání. Kolik jsem si jen jako student přímo na seminářích (!) musel vyslechnout trapných stížností od svých učitelů, kteří nakonec svou nespokojenost nebyli schopni podložit ničím jiným než nepochopitelným porovnáváním svých příjmů s platy německých profesorů! 

Distribuování všeobecně sdílených názorů je příjemnou kavárenskou specialitou. Pokud se zeptáme člověka, který si stěžuje na plat, co mu konkrétně chybí či jak mu Národní knihovna znemožňuje intelektuální rozpuk, vyvoláme obvykle záchvat zuřivosti či odvolávání se na platy u telekomunikačních firem. Proto Vojtěchovo rčení, že „u nás“ sytý hladovému nevěří, vyznívá tak trapně. Podobně působí i jeho připomínka, že disertanti zavalení na svých stolcích knihami doufají, že jim knihy sami naskáčou do počítače. Disertanty podceňuje stejně zbytečně jako charakter „naší“ doby. 

„U nás“ a „dneska“, to jsou dva významové kotouče, kolem kterých se tyto výpovědi otáčejí. Rozumět těmto slovům však nelze jinak než z tradice, která uchovala soubor realizací možností lidského bytí. Tyto možnosti přímo zakládají to, jak je možné „dnešní“ situaci rozumět.

Ze stejné pozice se postavíme i ke stížnostem na knihovnu. Umíme si představit, jak se nedávno ke knihám dostával třeba Jan Patočka. Navíc nebylo nikdy prokázáno, že snadný přístup k materiálu má pozitivní vliv na intelektuální výkon. Probíráme-li se stohy akademických tiskovin, chtělo by se mluvit spíše o vlivu opačném. Kavárno-jídelny a tunely v knihovnách, o kterých Vojtěch píše, předpokládám ještě nikoho k napsání velkého textu nedovedly.

Jsme u jádra problému: stížnosti na životní situaci vyplývají ze zapomenutí na tradici. U humanitních vzdělanců je to zvláště pozoruhodné. Každý jsme četli desítky knih, které nasvěcují lidskou situaci ve světě dostatečně radikálně na to, aby z nich bylo patrné, co je chleba, přístřeší, oděv a další základní, a proto přehlížené věci. Že jsou „dneska“ tyto věci neviditelné, je chybou přehlíživého, z tradice vykořeněného pohledu. 

Sečtělost a zároveň neschopnost humanitních vzdělanců vztáhnout cizí zkušenost na vlastní situaci mě nikdy nepřestávala fascinovat. Bere někdo vážně to, co čte? Cítí se někdo být součástí tradice, o níž se vypovídá v knihách, nebo pro něj život začíná dnešním ránem a šmírováním toho, co mají ostatní? Soustředí se na svou práci, či podléhá dobovým trendům a otáčí se za vším, co se kde zablýskne? To, co je nejběžnější, je také nejhůře vyložitelné. Kdo si chce stěžovat, musí se nejprve zamyslet, zda jeho zrak již není z nadbytku slepý pro zázraky a nesamozřejmosti, kterých se člověku dostává. 

Stížnosti na knihovnu a příjmy jsou spojité nádoby: člověk vlastní chaos v myšlení svádí na chaos světa a vlastní neschopnost nahlédnout faktický stav své situace na své nedocenění. 

Michael Špirit - Ad Petr Šimák: Špatná knihovna a málo peněz