Centrem oslav vzniku samostatného československého státu, který připadá na 28. října, bývá Pražský hrad. S několikadenním předstihem, tak, aby se klenby Benedikta Rieda mohly zvolna adaptovat na změnu teploty, se začne temperovat Vladislavský sál, kde proběhne hlavní ceremoniál. Z nádvoří Hradu zmizí nevábná lešení, z nichž se prováděly sezónní práce restaurování a údržby. Reprezentační prostory zaplaví květiny z hradních zahrad. 

T. G. Masaryk spolu s Josipem Plečnikem usiloval o „přeměnu hradu monarchistického na hrad demokratický“. Plečnikovy razantní zásahy do historické podstaty Hradu směřovaly k vytvoření moderního prezidentského sídla. Po roce 1989 se staly předmětem obdivu, ba až nekritického uctívání. Proto stojí za připomínku i to, že například francouzští prezidenti neměli potřebu zmocnit se versailleského zámku; rovněž návštěvníci někdejšího papežského paláce na římském Quirinálu, kde dnes sídlí prezident Italské republiky, nejsou konfrontováni s tak výraznými zásahy, jaké se dotkly Pražského hradu. 

Obdobně jako Masaryk využil potenciálu Pražského hradu Václav Havel. Spolu se slogany o „otevírání zakletého zámku“ podporoval propagaci Plečnikových realizací a inicioval vznik nových staveb. Také jeho ambicí bylo zanechat na Hradě stopu. V předpolí Pražského hradu vznikl v náspu Prašného mostu tunel, který spojuje Horní a Dolní Jelení příkop. Umně tvarovaný oblouk tunelu je působivý, ale zhruba v polovině ho přerušuje několikametrový výklenek, který překvapí svou nevzhledností. Josef Pleskot chtěl svůj projekt obohatit o historický prvek, proto nechal v tomto místě obnažit původně zasypanou patu renesančního pilíře, což však mělo za následek korozi jeho omítek i opukového zdiva. Pilíř pak musel být nově omítnut, čímž se zase zeslabil efekt výchozího záměru. Prostor výklenku se navíc stal doupětem vandalů. Dohlížet na pořádek v zákoutí nepříliš využívaného tunelu by totiž vyžadovalo stálou pracovní sílu. 

Další známou realizací z devadesátých let je na Pražském hradě oranžérie Evy Jiřičné. Svému původnímu účelu, tj. celoročnímu přechovávání stále zelených rostlin, už neslouží, protože náklady na provoz se staly neúnosné. Oranžérie byla přeměněna z objektu zahradnického na objekt návštěvnický, využívaný jen v letním období. Zevnitř je její high-tech architektura příjemnější než zvenku, protože není tolik konfrontována s okolím. Naopak venku se musíme ptát: sama o sobě je to zajímavá stavba, ale bylo opravdu nutné stavět ji na tomto místě, když ji nikdo (alespoň nikdo ze zahradníků) nezbytně nepotřeboval? 

V devadesátých letech dále vznikly sympatické cestičky na svazích Jeleního příkopu a dobře dopadla i nová rulová dlažba cesty kolem Střelnice a Míčovny. Naopak výtvarně překombinovaná výdlažba Jiřského náměstí moc příjemná není: těžko po ní přejdete i v botaskách. Vrcholem kreativity porevolučních let však jsou nepochybně realizace Havlova oblíbeného architekta Bořka Šípka. Kromě jiného zbudoval na druhém hradním nádvoří nové vstupy do středního křídla a markýzu nad vchodem do Kanceláře prezidenta republiky. Nový vstup dostala i Obrazárna Pražského hradu, jejíž interiér Šípek vyvedl v tvrdých barevných tónech a roztodivném po-mo designu. Doufejme, že se nemýlil kritik těchto„Šípkových extempore“, když napsal, že snad nepřežijí ani svého tvůrce (Kritická příloha Revolver Revue č. 28/2004). 

Ve funkčních obdobích Václava Klause se na Pražském hradě provedlo množství restaurátorských prací a komplexních renovací. Nových architektonických realizací naproti tomu vzniklo programově málo. Nejvýraznější byla instalace sochy heraldického lva od Vincence Makovského před severní vstup do Pražského hradu. Prostor u vstupu pojednal Marek Štěpán elegantně. Vytvořil prostornou platformu z mrákotínské žuly, která umožňuje výhled do Jeleního příkopu i odpočinek na lavičce. Makovského dioritovou sochu lva z roku 1966 usadil Štěpán na pylon z vahlovické žuly, který stojí ve středu bronzové kruhové desky s nápisem Pravda vítězí. Projekt svými velkorysými hladkými tvary, jednoduchými geometrickými formami a ušlechtilými materiály domácí provenience připomene Plečnikovy práce. Jsem si jista, že dokud bude Pražský hrad sídlem českých prezidentů, stále budou přicházet architekti, kteří by rádi stavěli na Pražském hradě, se slovy – něco podobného (by) udělal Plečnik. V případě silného genia loci Pražského hradu ale podle mého názoru platí, že méně je více. Tato sice neefektní, ale spolehlivá zásada se dobře osvědčila i při právě zmiňované úpravě prostranství před severním vstupem do Hradu.