Označovat nové album Davida Bowieho The Next Day za skvělý comeback (jak to činí téměř unisono hudební publicisté) považuji za nonsens. Bowie přece umělecky nepohasl, jeho vliv na hudební scéně nezeslábl a nemusel se o přízeň posluchačů ucházet znovu. Jenom prostě jistou shodou okolností posledních deset let nevydal žádnou studiovou nahrávku, nepočítáme-li několik kompilací a záznamů koncertů. Nemám však v úmyslu zabývat se hudební složkou nového alba, jakkoli mi to v tomto ohledu připadá zajímavé, nýbrž jeho grafickým designem.

Autorem grafického řešení je newyorský designér a písmař Jonathan Barnbrook, který s Bowiem pracoval již potřetí, přičemž se mu podařilo beze zbytku naplnit úsloví „do třetice všeho dobrého“.

Poprvé DB + JB spolupracovali v roce 2002 na albu Heathen. Přiléhavěji „neznabožské“ než „pohanské“ (jak překládala většina místních publicistů) téma personifikoval tehdy Barnbrook na titulu alba monochromním portrétem hudebníka s očima zastřenýma jakousi vampýrskou mázdrou a na hlavu postavenou černokněžnickou typografií z vlastní abecedy Priori. Ta se vyznačuje především, zjednodušeně řečeno, ortogonalizací kulatých tvarů minusek. (Tato protivná móda dorazila do Čech – a jak předpokládám i na Moravu – poměrně nedávno, s desetiletým zpožděním, a zhusta dnes deformuje nadějně započatou práci mladých písmařů.) Mnohem zajímavější než titul alba je vnitřní část obalu se zvandalizovaným sakrálním obrazem, přesto bych však neměl nejmenší potřebu o něm referovat, nebýt letošní nahrávky.

Stejně jako o další spolupráci tandemu z následujícího roku. Vizualita alba Reality je mi navíc doslova a do písmene protivná. Barnbrook zde těží ze stylizačního klíče a barevnosti japonských mang a doplňuje je vlastním fontem Drone, který v rozhovoru u příležitosti vydání desky na svém webu označil za naivní. Ztotožnit se s jeho prohlášeními je mimořádně snadné. Nepopírám, že tato i prvně jmenovaná Barnbrookova práce vysoko přesahují běžný průměr, ale k očekávanému protnutí světů obou hledačů měly ještě hodně daleko. Teprve jejich třetí spolupráce je skutečnou trefou do černého.

U alba The Next Day je totiž všechno jinak. Za prvé se nestaví na „zelené louce“ – stavební parcelou, na níž byl grafický koncept vybudován, je obal Bowieho totemického alba Heroes (1977) z jeho berlínského období. Fotograf Masayoshi Sukita se k titulní černobílé fotografii nechal inspirovat malbou Roquairol německého expresionisty Ericha Heckela (1883–1970) – stejně jako v případě desky Idiot tehdejšího Bowieho berlínského kumpána Iggyho Popa. Známý snímek je tedy jakýmsi vyprávěním, okouzlenou, byť racionální revizí původní „předlohy“.

Při tvorbě obalu The Next Day pokračuje Jonathan Barnbrook v cestě nastoupené Sukitou, ale je radikálnější. Nejprve provádí rešerši výtvarného jazyka Bowieho alb a vyhodnocuje vizualitu Heroes jako referenční. Poté zakrývá titulní stranu obalu z větší části bílým čtvercem, takže částečně viditelným zůstává jen diagonální gesto obou rukou. Pojetí názvu nahrávky, umístěného v tomto čtverci, vzbuzuje dojem chvatné domácí opravy i promyšlené repase zároveň. „Parazitující“ východisko nového designu mu umožní využít další ready-made – „předtištěné“ jméno hudebníka z titulku původního obalu. Aktualizaci provádí pouhým přeškrtnutím slova Heroes tučnou černou linkou. Mluvím-li o parazitování, činím tak se vší úctou k síle konceptuálního myšlení Jonathana Barnbrooka, k odvaze dovést do důsledku radikální gesto, které si někteří jedinci možná omylem vyloží jako útok na „kulturní památku“. Buď jak buď, Barnbrookův bezohledně postmoderní přístup je ve výsledku tak osobitý a autentický, že automaticky staví do role plagiátora každého, kdo by se chtěl v budoucnosti vydat podobnou cestou.

Font Deotrine, který zanedlouho vyjde na VirusFonts, navrhl Barnbrook primárně pro tento projekt. Na první pohled je to monolineární grotesk bez chuti a zápachu, odpovídá tedy přesně potřebám „nevýtvarné“ intervence do původního grafického řešení. Při bližším zkoumání se ovšem abeceda ukáže být tvarově rafinovaná lehkým zahraněním oblých tvarů. Typická je například minusková litera „a“ s výrazně klesajícím návratem oblého tahu bříška k vertikálnímu dříku. V jednotlivostech může zároveň čímsi připomenout natolik odlišné fonty, jako jsou Antique Olive a Trade Gothic.

Barnbrookův sebevědomý koncept je ještě umocněn jak nečekanou barevností vnitřního obalu, tak lakovanou plochou formátu titulní „revize přelepkou“ uvnitř digipacku, kde se může majitel alba spatřit jako v zrcadle. Připojí tak svou tvář na chvíli k současné podobě Davida Bowieho, nasnímané v tonálním módu třicet šest let starého původního portrétu, tentokrát en face. I ona je tu však na jedné z klop digipacku přítomna v podobě revidované bílým čtvercem. Připravuje si Barnbrook půdu pro následující album? Vysmívá se kolegům, kteří nemohou jeho gesto opakovat, přestože jim šanci přináší na stříbrném podnosu? Nebo je pouze důsledný a nechá se vést smyslem pro symetrii? Kdo ví? Zdůrazňovat, že této práci mnohem víc svědčí rozměr LP než CD, není jistě třeba. I když v obalu LP chybí lakové zrcadlo…

Způsob Barnbrookova myšlení v tomto případě daleko přesahuje obvyklý rámec grafického designu. Intelektuálním uchopením svěřené zakázky se zařadil k těm nejlepším, kteří se obalu hudebního nosiče věnovali: k Reidu Milesovi, Andymu Warholovi, studiu Hipgnosis, Peteru Savilleovi, Nevillu Brodymu nebo Stefanu Sagmeisterovi. Jeho práce je přesvědčivým důkazem, že konceptuální myšlení grafickému designu svědčí a vytváří neočekávanou přidanou hodnotu – každý z kupců si vedle nahrávky odnese domů nezpochybnitelné výtvarné dílo, které se nadto jistě stane jedním z etalonů, jimiž se poměřuje práce designérů pracujících pro hudební průmysl.

Nutno vidět, sebedůkladnější popis zůstane tak jako tak plochý a nevýstižný. Potlesk pro Jonathana Barnbrooka, prosím! Můžete zůstat sedět.