Marek Šindelka si jako téma své nové knihy Únava materiálu (Odeon 2016) zvolil uprchlíky. Tento ryze časový námět však nedokázal přetavit v nosné vyprávění, které by obecněji vypovídalo o tématech ztráty domova, oběti či hledání útočiště a přesahovalo pouhou aktuálnost. A to přesto, že Šindelka snahu o obecnější platnost zjevně měl: příběh mladého cizince zasazuje do blíže nespecifikované evropské země, ze které chlapec míří dále kamsi na sever. Z doplňující narativní linie, jež je věnována jeho bratru Amirovi, je možné vyvodit, že tito dva ilegální imigranti pocházejí z nějaké arabské země a jejich rodné město bylo vybombardováno. Takto obecné údaje ale neposkytují čtenáři žádné záchytné body, které by osud hrdinů individualizovaly.

Časopisecké či knižní reportáže, které sledují konkrétní životní peripetie lidí ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu, přibližují euroamerickému publiku důvody, proč lidé z dané oblasti odcházejí a jaké jsou jejich sny o bezpečné Evropě, přiznaně a lépe než Šindelkův text, který tento didaktický účel zahaluje do hávu beletrie. Pokud má novela plodně plnit takovou funkci, měla by být zároveň jazykově, kompozičně či motivicky zajímavá.

Marné trmácení opuštěného arabského kluka chladnou krajinou neústí v katarzi, a mohlo by vést donekonečna. Jeho útrapy se stále zhoršují, setkání s lidmi představuje pouze hrozící nebezpečí – tím text připomíná postapokalyptický román Cesta Cormaca McCarthyho, který je však dovedně komponován a symbolicky zobrazuje mezilidské vztahy. Únava materiálu literárně přesvědčivá není. Vyprávění je velmi popisné; všechny činnosti, které hrdinové vykonávají, jsou neobyčejně detailně vykreslovány. Působí to téměř alibisticky, jako by se o to vypravěč snažil, aby mu nikdo nemohl vyčíst nepravděpodobnost či nedomyšlenost zápletky nebo jednotlivých situací: „Dlaní propnul plachtu a bodl do ní. Ale čepel sklouzla. Nůž byl tupý. Pozorně si jej prohlédl. Ostří dlouhé asi patnáct centimetrů. Dotkl se ho palcem. Špička byla trochu zakulacená.“ Způsob vyprávění na mnoha místech vyznívá zcela prvoplánově: bezvýchodný stav je signalizován opakovaným užitím motivu plotu; sebestředný a bulvární přístup Evropanů k válečným konfliktům na Blízkém východě je prezentován schematickými, až fraškovitě zobrazenými postavami britských fotografů-turistů; útěk z tábora i bombardovaného domu je zobrazován pomocí stejně krátkých, úsečných vět. Strach na útěku či zoufalství ze stísněného prostoru se však vypravěči nedaří evokovat, a to právě proto, že využívá tak obehrané prostředky.

Šindelka jako by se bál zkratky, kterou dovedně využíval ve svých povídkových souborech Zůstaňte s námi (2011) nebo Mapa Anny (2014). Při popisu pocitů, které Amir nebo jeho bratr prožívají, je až mnohomluvný: „Styděl se za toho muže. Čím déle si Evropan muže prohlížel, tím více se styděl. […] Byl to fyzický, téměř hmatatelný stud. Styděl se za tu kůži, za vousy v mužově tváři, za ruce s velkými uzlinami kloubů, za pletence žil, které se vinuly po kůstkách ve hřbetech dlaní, za krev, která ty žíly nadouvala.“ Vložené vyprávění palestinského uprchlíka o obchodu s orgány působí nadbytečně – jeho osud stačilo pro obohacení centrálního příběhu dvou bratrů pouze naznačit. Snaha o dořečenost je všudypřítomná a působí až otravně.

Oproti dřívějším povídkám, často zaměřeným na intimní pocity a vnitřní svět postav, v jazykově chladné Únavě materiálu nenarazíme na nosné metafory či symboly, které by povyšovaly konkrétní situace na vyšší sémantickou rovinu. Užité symboly jsou prázdné: motivy s významově silným potenciálem ‒ ryba, med nebo sníh ‒ pro narativ Únavy materiálu nic neznamenají, nijak ho neobohacují. Podobně bezradně vyznívá název celé novely: vztahuje se ke konkrétní události v závěru a nemá jasnou zastřešující funkci, jež tituly mívají. S dalšími tematickými prvky se zachází velmi mechanicky: voda, oslňující zasněžená krajina ‒ až kýčovitě s měsícem v úplňku ‒ a mráz kolem mladšího bratra jsou kladeny do kontrastu s temným žárem pod kapotou auta, v níž je skryt Amir, podobně osamocenému putování lesem odpovídá cesta přeplněným vlakem.

Občasná snaha postihnout události jednoznačnou metaforou selhává: „Některá místa postupně mizela. Zmizela Paříž. Pak zmizel Berlín a Stockholm. Mizely celé státy. Evropa pozvolna bledla, jak se jí dotýkaly tisíce bříšek prstů.“ Výrazné vybočení z popisného vyprávění pak představuje obrazná sedmnáctá kapitola, jakási óda na tovární harmonii strojů bez lidí. Nekoresponduje s příběhem mladého uprchlíka ani jeho bratra Amira, a podporuje tak dojem nekoherentnosti celého textu.

Tezovité rozhodnutí nedat mladšímu z bratrů jméno („Jeho jméno tady nikdo neuměl vyslovit, tak mu ho sebrali úplně“) působí v důsledku nešťastně. V Šindelkových povídkách byly mnohé postavy pojmenovány pouze podle svého povolání (architekt, bavič aj.) a tomu odpovídala i jejich řeč. Postavy se tak stávaly znaky, které bylo možné vykládat na základě jejich funkce v příběhu. To však u arabského „kluka“ není možné, protože novela Únava materiálu ve své popisnosti neposkytuje možnost symbolické interpretace. Kluk není ani individuem s konkrétním osudem, ani typem – a ve výsledku se nestává hrdinou, s nímž by bylo možné soucítit.