Na podzim vyjde v Edici Revolver Revue kniha Magorova konference, přinášející příspěvky z Konference o díle I. M. Jirouse (14.–15. listopadu 2013). Pro čtenáře Bubínku Revolveru z ní vybíráme text Martina Hyblera.

Martin Hybler
Sezení nad Magorovým sezením (O Magorových dopisech z vězení)

„Sis lucem aeternam visum debes in carcere itum…“
(E. B., P. Š., M. H.)

Nejdříve je myslím záhodné zmínit se o kontextech Magorových dopisů z vězení. Prvním z nich je epistolografie obecně jakožto literární žánr. Píše dnes ještě někdo dopisy, pokud nemusí? Vznik telefonu, rozhlasu, biografu a televize nezabránil tomu, aby ve 20. století vznikla hojná epistolografická literatura. Její úroveň je často vynikající. Odolá ale epistolografie emailům, facebookům, twitterům a podobným? Otázka je položena, na odpověď si budeme muset počkat, pro epistolografii je typické, že se k nám dostává opožděně, zpravidla až když je po všem.

Dopisy z vězení pak mají několik zvláštností. Představují zbytek svobody – jeden z posledních – v situaci nesvobody. Zhusta se píše, protože nic jiného nezbývá, a tak píší i ti, které by to jinak pravděpodobně nenapadlo nebo jimž by na to nezbýval čas. Dopisy z komunistického vězení v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století psané odpůrci režimu jsou pak ještě zcela zvláštní kategorií. Je potřeba připomenout, zejména pro mladší generaci, jaká pravidla pro korespondenci tehdy ve věznicích vládla. Byla velmi restriktivní, tvořila součást mechanismu, jehož cílem bylo drtit individuum a udělat z něj poslušnou trosku, popřípadě ho zcela zničit nebo se jej přinejmenším na nějaký čas zbavit. Frekvence korespondence byla omezená (ve vazbě jedenkrát za týden, v 1. nápravně výchovné skupině rovněž jedenkrát za týden, v 2. nápravně výchovné skupině jedenkrát za čtrnáct dní, ve 3. nápravně výchovné skupině jedenkrát za tři týdny). Rozsah byl omezený tuším přeloženým listem formátu A4, popsaným po obou stranách, tedy ne víc než čtyři stránky formátu A5. Rukopis musel být čitelný pro třetí osoby (cenzora a jiné orgány). Psát bylo možné pouze jedinému adresátovi (naopak přijímat poštu mohl trestanec teoreticky také od jiných lidí, nikoliv ale dopisy, zejména pohlednice občas i dorazily). Korespondence byla cenzurována a bylo zakázáno psát o poměrech ve věznici či ve vazbě, o lidech, kteří se tam nacházeli, o vlastní cause pisatele, o vykonávané práci, tedy vlastně o všem, co se s uvězněným a okolo něj dělo. Před vězněm tedy stála otázka, o čem psát, jak využít onen nesmírně cenný, byť velmi osekaný střípek svobody, který mu zbýval. Patřil-li uvězněný k disidentům, pak věděl, že jeho dopisy nebude číst pouze nominální adresát, ale celá pospolitost kamarádů a spřízněných duší, že budou také případně publikovány v samizdatu či tamizdatu nebo v sympatizujícím zahraničním tisku. Například velká část Jirousových dopisů z Valdic vycházela takřka okamžitě v Informacích o Chartě. Dopisy zavřených jsme netrpělivě očekávali, četli a luštili, co sdělují mezi řádky. Jejich četba a komentování tvořilo nedílnou součást disidentského spolubytí a komunikace. Některé celky byly pozoruhodné úrovně – kromě známých Havlových Dopisů Olze si namátkou vzpomínám na dopisy Václava Bendy, Jiřího Němce, Charlieho Soukupa… Role, kterou dopisy zavřených v disidentské komunitě hrály, byla samozřejmě známa nejen jejich autorům, ale rovněž mocenskému aparátu StB, který se všemožně snažil omezovat jejich vliv. Dopisy se často „ztrácely“ nebo docházely nepravidelně, s velkým zpožděním. To vysvětluje, proč byly dopisy číslovány, byl to pro korespondenty alespoň jistý způsob kontroly nad tím, které dopisy došly a které ne. V případě ztráty dopisu ovšem neexistovala žádná možnost odvolání. Cenzor měl možnost dopis zadržet, aniž by to korespondentům oznámil, měl rovněž možnost je varovat v případě „porušení“ výše zmiňovaných pravidel pro korespondenci.

Třetí kontext je osobní povahy: Když toto píšu, nad Magorem sedím již potřetí a bohužel zřejmě naposled. Ač nepatřím k užšímu kruhu jeho přátel, přinatrefilo se mi několikrát, že na mne jaksi spadl. Poprvé souběžně s emigrací, kdy se nám podařilo propašovat v červnu 1982 do Francie nahrávku Pravdivého příběhu Plastic People, kterou Magor namluvil na kazetu, a tak jsem první emigrantské léto strávil luštěním nahrávky a jejím přepisováním na stroji. Později, v roce 1997, jsem napsal text o souhrnném vydání Magorových esejí a kritických textů, do něhož se nikomu nechtělo. Magor se totiž dost těžko zařazuje do existujících kategorií a je pro recenzenty nepříjemným oříškem. A teď přede mnou zjevně z podobných důvodů přistály jeho dopisy z vězení. Jen jeho poezii se mi podařilo uniknout. Neznamená toto osudové vnucování něco?

Poslední kontext je rovněž osobní, ale týká se Magorovy osoby, přesněji řečeno jejího postavení mezi „vězni režimu“. Řekl bych, že komunistický režim Magora zařadil do „první kategorie“, kterou spolu s ním sdíleli pravděpodobně ještě Václav Havel a Petr Uhl. Lidé, jež si Bezpečnost a možná i vyšší vedení vytipovaly jako „nejnebezpečnější odpůrce“ a které se snažily maximálně neutralizovat. Ve vězení pak byli pravděpodobně podrobeni zvlášť pečlivému dohledu. To vše jsou předpoklady, nevím, nakolik je možné je v tuto chvíli přesně potvrdit či vyvrátit pomocí archivů a historickým výzkumem. Některé ozvuky v dopisech (zejména ve IV. části knihy) nasvědčují tomu, že Magor si tohoto postavení byl do jisté míry vědom a že je přijímal. Trochu nadneseně by se dalo říci, že komunisté si tu v Magorovi (a ostatních zmíněných) do jisté míry sami vykovali své prvořadé protivníky, asi podle stejné logiky, jako si v knihách Rowlingové Voldemort vykoval jako svého hlavního odpůrce Harryho Pottera.

Impresivní rovina
Hlavním dojmem na mne při čtení Magorových dopisů zapůsobilo velmi konkrétní zpřítomnění (prosté jakéhokoliv zprostředkování) drtivé obludnosti, tíživosti, nedýchatelnosti tehdejší doby, zároveň ale také intenzity a přímosti mezilidských vztahů, na jejichž kvalitu dnes již můžeme jen vzpomínat, všechny ty souřadnice totalitního prostoru a sítě významů, které jej vyplňovaly a které jsou – bohužel a bohudíky – nenávratně pryč. Nevím, nakolik je tato kvalita zpřítomnění jen mým osobním zážitkem z dnešní četby Magorových dopisů, podmíněným osobní rezonancí, a nakolik ji může pociťovat v takové míře i někdo, komu je daná doba zcela neznámá. Záležitost by si vyžadovala ověření, ale mám za to, že expresivní síla dopisů je schopna předávat své poselství sama.

Chmurně tíživý dojem vyplývá nikoliv z obsahu dopisů, které se snaží být optimistické, věcné a vyjadřují potřebu emocionální investice do mezilidských vztahů, ale spíše z jejich povahy samé: dopisy z vězení jsou jakoby do krajnosti dovedenou podobou komunikace za totalitarismu vůbec. Mluví se v nich, aby se odkázalo na to, o čem se mluvit nesmí, ucho či oko cenzora je v pozadí všudypřítomné, adresáti jsou selektivní. Komunikace je oboustranně filtrovaná. Nacházíme tu tedy zhuštěně vše, co bylo typické pro celou tehdejší mezilidskou komunikaci – kontrola, vyostřené vědomí s kým a o čem, podtexty, narážky. Není divu – společnost veškerá byla vlastně druhem kriminálu.

Tíživost, která z Magorových dopisů čiší, je ovšem důsledkem ještě jedné věci: píší se v nich jednoduše „těžká“ slova, slova, která mají váhu, a která i když vyjadřují většinou jen cenzurovanou všednodennost, jsou závažná. S dimenzí „lehký – těžký“ si svého času pohrával Kundera (v Nesnesitelné lehkosti bytí). U něj to bylo v podstatě pseudofilosofické mudrování, které se vždy opírá o nějaký binární protiklad (rychlý – pomalý například) a jehož cílem je obluzovat pozornost čtenáře. U antropologa Balandiera máme váhu slov zpracovanou lépe: v knize Karneval zdání ukazuje postupnou inflaci řeči a její současné zlehčování, k nimž dochází zejména v důsledku toho, co nazývá Velkou transformací, tj. v důsledku explozivního rozvoje informatiky a multimediálních strojů (mobily, destičky, počítače apod.). Ještě v době jeho dětství na francouzském venkově ve dvacátých letech 20. století měla slova svoji váhu a byla vzácná, zatímco dnes se propadáme do všeobecné žvanírny, kde každý mele to své, páté přes deváté, a kde jsme zahlceni potopou slov, jejichž význam se smývá, ještě než byla doslovena a kdy zároveň už naléhají slova další. Slova v kriminálníkově dopise a v dopise toho, kdo mu může odpovídat, jsou naopak vzácná – jak bylo řečeno, lze je psát podle okolností nanejvýš pouze jednou za týden a přitom v podstatě představují veškeré smysluplné komunikativní obcování dotyčného trestance a jako taková jsou také investována. Již z těchto důvodů jsou závažná, těžká. Jejich význam pak trvá: mají v sobě kvalitu trvání, kterou rytmizuje nejprve povolená frekvence korespondence, dále délka trestu, pak velmi pozvolna se přibližující propuštění a nakonec věčnost. Ta je v kriminále přítomná nejdřív v podobě „špatné nekonečnosti“, v nemožnosti rozvinout smysluplný příběh, v stereotypnosti a nekonečném opakováním stále stejných, obsahově chudých úkonů. Tato „špatná nekonečnost“ se ovšem může stát výzvou ke vzepnutí nebo k průlomu do věčnosti opravdové, „plné“, která je nedaleko a může být přítomná třeba ve vyostřeném estetickém vnímání (zvýšená citlivost k ošklivosti a kráse), ve vnímání přírodních elementů jako bezprostředních odkazů ke Stvoření, v obratu k „věčným“ nebo alespoň zásadním radikálům v mezilidských vztazích (u Magora je to hlavně láska k ženě a dětem, ideál rodiny), v objevení nepomíjejících hodnot v literatuře (četba klasiků z nabídky vězeňské knihovny, v dopisech komentovaná).

Vývoj
Nyní si všimněme vývoje Magorových dopisů v průběhu jednotlivých uvěznění. Zaznamenáme pozvolné proměny, které konstituují jakýsi kriminálnický výchovný román a zachycují vyzrávání protagonisty prostřednictvím recidiv.

V prvním oddíle knihy máme co činit s typickými projevy prvotrestance: náhle se ocitne v kriminále, který nečekal, naivně se stará o zařizování věcí „venku“, ještě mu připadají naléhavé. Je tu první konfrontace s kriminálnickou konstantou nudy: „Ale jinak dny ubíhají neuvěřitelně šedě a jednotvárně – takže se těším na noc – jednak z utilitárních důvodů – jak se zde říká, ‚co prospíš, nevodsedíš‘, jednak proto, že se mi zdají sny“ (MD 17). Zmínky o snech, jakož i o učení cizím jazykům patří v dopisech z vězení k častým rysům. Paradoxy, které psaní dopisů z vězení obnáší, se vynořují rychle: „Je to stejně paradoxní: nikdy bych Ti toho tolik nenapsal, kdybych nebyl zavřenej, a přitom jsou to dopisy na nic. Bitů je v nich nesporně hanebně málo“ (MD 29); „Jak to tak po sobě čtu, tak si říkám, jak je řeč (alespoň pro člověka, který s ní vládne tak jako já) nedokonalým vyjádřením toho, co se člověku převaluje v hlavě způsobem, v němž ještě není použito slov. Je to všechno nějak tak, jak to píšu, ale někde je to míň patetické (a někde zase víc, ach jo!) a hlavně mi to připadá významnější, než jak to vypadá, když je to napsáno“ (MD 55). V závěru prvního oddílu, tedy na konci svého prvního trestu, Magor projevuje pozoruhodnou předvídavost, i když ještě nemohl vědět, co všechno jej čeká: „Moje milá, tak to je poslední číslo do mé literární pozůstalosti, oddíl Dopisy z vězení ženě I. (Ta římská jednička neznamená první ženu, ale první kriminál.)“ (MD 61).

Ve druhé části konvolutu je tón dopisů mnohem věcnější, jsou stručnější, oproštěnější. Obrat k zásadním hodnotám se začíná jevit zřetelněji: „Myslím, že jedna z nejcennějších hodnot v tomhle potvornym světě je přátelství dobrých lidí, a jestli to mi zůstane zachováno, nemám strach vůbec z ničeho“ (MD 90). Kriminálnická „kukla“ se v tomto období konstituuje díky učení se jazykům a ping-pongu. Paradoxnost „psaní o ničem“ je stále přítomná: „Nemysli si ale, že bych měl něco proti tomu Ti psát, jen kdyby to mělo nějakej užitečnej charakter (že se na to těšíš, je jedinej důvod, kterej takovýhle psaní ospravedlňuje); kdybys dala ty dopisy, co jsem Ti zatím poslal, do strojku na maso a pěkně je rozemlela, tak by Ti bezpochyby vylezlo z tý mašinky něco mnohem přijatelnějšího“ (MD 116).

Třetí oddíl (a třetí trest) bych se odvážil charakterizovat jako jakýsi předěl. Magor tu vystupuje s vážnějším tónem, místy až depresivním: „Pokud jde o moje zde-bytí, musím konstatovat, že vše je při starém, život tady ubíhá monotónně, jediné vzrušení je čekání na dopisy od Tebe, to jsem vždycky nervózní celý odpoledne, i teď to ještě doznívá. Takže se pilně věnuju angličtině, co Ti mám povídat víc? Všechno sdělitelné a důležité je mimo slova, to málo, co se Ti dá odtud říct, jsem Ti už napsal a nemůžu Tě než na to odkázat“ (MD 143). Pod vynuceně stylizovaným příkrovem korespondence uniká občas výraz hrůzy kriminálnické reality: „Mně se návštěvou načas porouchaly moje do té doby poklidně jdoucí biologické hodinky, jakkoliv mě moc potěšilo, že jsem s Tebou mluvil, i to, cos mi říkala, pro pobyt tady není moc dobré nějak příliš přímo pociťovat, že je ještě jinej svět než ten tady, kde jsem usazenej jako dušička ve vodníkově hrnečku. (Teď jsem si pochopitelně vzpomněl na Peťákovu básničku o vodníkovi.) Už docela dobře chápu starý zkušený mukly, který nechtějí ani návštěvy, ani si s nikým nepíšou. Teď se na mě nerozzlob, víš dobře, jak rád si s Tebou píšu a jak rád jsem Tě viděl, ale snažím se Ti jen pravdivě popsat, jak se věci mají. Teď už se navíc tok věcí vrátil do svého přirozeného koryta a čas ubíhá v klidném stereotypu, tak jak je tady žádoucí, aby ubíhal“ (MD 179). Ve třetím oddíle najdeme rovněž první básničku z kriminálu (viz MD 180). Narůstá zde rovněž intenzita zkušenosti, že „peklo jsou ti druzí“, zkušenosti kriminálnické promiskuity: „Vidím, že plácám páté přes deváté, ta zoufalá nemožnost soustředit se na jednu z nejjednodušších lidských činností – napsání dopisu, vypovídá myslím dostatečně o podmínkách, v jakých žiju“ (MD 212). A o několik stránek dále: „Miláčku, nepíšu vůbec, co bych chtěl, oni žvaní, žvaní a žvaní, hrůza to poslouchat a hrůza v tom žít, nezbývá mi, než abych nežil tady, ale v duchu s Tebou, což usilovně činím“ (MD 224).

Ve čtvrté části, která obsahuje dopisy z Magorova nejdelšího trestu, který si odseděl ve Valdicích, dochází k dalšímu oproštění, je dosaženo jisté vyrovnanosti. Najdeme zde méně „výplní“ za každou cenu (což je možná dáno i restriktivnějším rytmem korespondence, která připouští ve 3. NVS pouze jeden dopis za tři týdny). Z psaní mluví zkušenost recidivisty, jehož hned tak něco nepřekvapí, reálie jeho „případu“ či průběhu vazby ztrácejí na významu: „Situace tak obehraná, jako je pobyt ve vazbě a čekání na soud, si těžko zaslouží hlubší rozbor. Už jsem tady měl dva znalce, resp. znalkyně, psychiatrička a psycholožka, a ještě jeden znalec přijde. U výslechu jsem měl advokáta, substituta dr. Doležalové, kterou mi přidělili, říkal, že Ti napíšou“ (MD 241). V následujícím dopise: „Nechce se mi opakovat všechno to, co jsem Ti už z vězení napsal, je to nekončící kronika marnosti“ (MD 244). Ve výstavbě „ochranné bubliny“, umožňující přežití, dochází k obratu: mizí učení se jazykům, poznámky z četby rovněž ustupují, zato Magor stále více mluví o poezii, kterou průběžně tvoří – o budoucí sbírce Magorovy labutí písně: „Napsal jsem tyhle dny několik básniček, taky o Tobě, o Vydří a o hlozích, všechno si to pamatuju, až vylezu, tak Ti je povím“ (MD 353); „jsem zvědavej, co budeš říkat těm básním, co jsem tady složil – myslím, žes měla k mejm poetickejm výtvorům vždycky poněkud odtažitej vztah (v čemž jsi nebyla sama), ale tyhle se Ti možná budou líbit. Byl bych tomu rád. Protože teď žiju jiným rytmem než venku, mám čas každou do nekonečna promejšlet – a nejsou pochopitelně tak divoký“ (MD 356). Snaží se rovněž překlenout absenci u svých holčiček tím, že píše pohádky a říkadla, které jim posílá, pokud k tomu cenzura přivolí.

Emocionální výraz je jímavý, autentický, bez jinak obvyklého magorovského přehánění, ladění je tu velmi něžné, lyrické, blízké k folklóru, k němuž se ostatně Magor hlásí: „folklór jsem měl vždycky rád a občas (teď zrovna) bych chtěl tak umět psát; to bych ovšem musel mít čistší duši nebo větší talent“ (MD 362). Folklór je asi tím, co se ve světské řeči nejvíce blíží věčnému a neporušeně krásnému, ostatně v ostrém kontrastu s běžnou komunikací v kriminále: „Tuhle jsem si uvědomil, že jsem skoro zapomněl mluvit – to jest nažvaním toho hodně, jako vždy, ale není to opravdová řeč od někoho k někomu, spíš zvuky, z kterých kolem sebe v podstatě vytvářím neviditelnou izolaci; protože izolace mlčení by byla zjevná. To souvisí s potřebou hájení vlastního teritoria, což je samozřejmě klíčová otázka přežití v takové situaci vůbec. ‚Ledové svírají srdce kry / kéž je to jenom mimikri‘. Až vylezu, budu se muset znova učit mluvit a odstranit z řeči spoustu nesmyslnejch vycpávek, z nichž se teď moje mluvení převážně skládá“ (MD 424). V analýze podtextu dopisů by bylo pravděpodobně možné rekonstruovat vznik Magorových labutích písní. Ostatně Magor sám se na konci svého nejdelšího a nejtvrdšího trestu cítí vyrovnaný a se sebou spokojený: „A proto mi také nepřipadá ztracený čas tady – ještě žádný trest jsem nezužitkoval jako tenhle. Víš, mám z toho při tom všem marasmu pocit hluboké satisfakce; dosáhnout dneska toho, aby čas strávený ve vězení nebyl hluchým kusem života, je strašně obtížné (není-li člověk zrovna knězem), a mně se to možná podařilo. To posoudíte sami (už brzo – za chvilku načneme poslední půlrok). Nemysli si, když používám slovo satisfakce, že to mám za svou zásluhu. Nebýt přímluv a modliteb, kdoví, co by se mnou bylo“ (MD 420–421).

Strukturální rysy
Povoláme-li na pomoc vojenskou vědu, lze říci, že Magorovy dopisy z vězení můžeme číst dvojím způsobem: jako defenzivu anebo jako ofenzivu.

V defenzivním smyslu zachycují budování opevnění, zákopů, strážních věží, které zabezpečují vlastní duchovní prostor a které v tomto případě představuje učení angličtiny, četba a poznámky z ní, ping-pong, později poezie a literatura vůbec, strukturování idylicky laděného, poetického světa, blízkého folklóru, tkaní pout s nejbližšími, vztah k přírodě, pozorování ročních období atd. Obrana je budována, jak se zdá, ani ne tak vůči režimu a jeho útlaku jako vůči tlaku nesnesitelné vězeňské každodennosti: „Jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět“ (MD 297); „Je to ne stokrát nic, co umořilo osla, spíš denně tisíckrát a milionkrát nic, z kterýho mi úplně třeští a praská hlava. Někdy mám pocit, že mám nervy úplně nadranc. Fuj, a už mám zase po náladě psát – navíc těsně vedle mne stojí člověk – místa má dost, moh by stát o kus dál, ale oni nemají nejmenší cit pro distanční vzdálenost, žádnou potřebu soukromí, jak od kojeneckejch ústavů přes pasťáky a vězení pro mladistvý doteďka žijou pořád v takovejch rosolovitejch chumlech. Ten člověk neví, že mi to vadí, když se na mne lepí, a kdybych mu něco řek, bylo by z toho sáhodlouhý vysvětlování, a stejně bych vypadal jako podivín a nedůtklivec“ (MD 422).

Ale totéž počínání lze interpretovat i v ofenzivním smyslu, jako aktivní řešení základního problému, jak psát a o čem, když se o ničem vlastně psát nedá. Magorovou odpovědí je, jak jsme uvedli, psát o tom nejdražším, co zbývá, co nelze vystrnadit a zakázat, což je příroda, krása v literatuře a poezii, možnost psát pro své drahé i o nich, sázet na bytostné mezilidské vztahy a opírat se o víru v Boha. Všimněme si, že vesměs tu jde o hodnoty, které mají „věčné“, dlouhé trvání, nekonečně překračující časovost kriminálu. Dalším ofenzivním opatřením je možnost psát o vlastním psaní, samozřejmě ve smyslu na hony vzdáleném postmoderním a poststrukturalistickým konstrukcím, spíše ve smyslu návratu ke kořenům smysluplné řeči. Proti peklu útočí tedy Magor rájem.

Závěrem
Možná už od 19., ale určitě od 20. století se nám – a souvisí to možná s postupem kapitalismu – realita rozpadá na dvě stránky, které jako by si navzájem přehazovaly pozitivní a negativní předznamenání týkající se existence. V popředí máme fasádu, krunýř všednodennosti, „normálnosti“, spolehlivosti, budování lidských existencí v práci a rodinném životě, městskou civilizaci, fungující státy, služby, dopravu a zdravotní pojištění atd. Za touto fasádou však zeje díra, temnota neexistence, tj. kriminály, blázince, léčebny pro dlouhodobě nemocné a tak dál. O nich se všeobecně cudně mlčí a dělá se, jako by nebyly. Za války, počínaje první světovou, se tato struktura radikalizuje ve frontu a zázemí. Zdánlivě je vše jasné: v díře vládne negativní znaménko, ne-existence, na fasádě znaménko pozitivní, existence. Pohlédneme-li však na věci blíže, znaménka se nám převracejí. Povšimneme si totiž, že vše, co patří k fasádě, v pozornějším přezkoumání existence neobstojí, je odvozené, prefabrikované a má statut sekundární nebo virtuální. Člověka ve fasádě nenajdeme, jen spotřebitele, dělnickou třídu, měšťáky, výrobce, turisty, publikum, populaci, statistické jednotky, kategorie, charakterizované těmi či oněmi adjektivy, skutečnost se nám tu jaksi vypařuje, každodennost se vykazuje jako zdání, ne-li podvod, obdobně i všechny instituce, služby apod. Naopak opravdové, živé lidi, kteří nejsou nic než lidé, najdeme toliko v díře, která kupodivu ve zkoušce existence, tedy pozitivity, obstává.

Magorovy dopisy jsou popisem jedné z těchto děr na konci komunistické zátočiny v nedávných dějinách.

Magor byl, jak známo, hluboce věřícím katolíkem. Jeho kamarádi by pro něj měli v Římě u papeže Františka vymoci alespoň beatifikaci, ne-li kanonizaci. Zasloužil by si to, zázraky konal na každém kroku. Ve Valdicích by mohli na kostel přidat další sochu.