Nadace Charty 77 uděluje už téměř třicet let Cenu Františka Kriegla, jejímž posláním je „vyzvednout příkladnou statečnost, kterou v minulém roce projevili jednotlivci nebo občanské instituce v úsilí o dodržování lidských práv, občanských svobod a politické tolerance“. Seznam laureátů není pozoruhodný tím, že by odrážel trvalý důraz nadace na prosazování zmíněných nadčasových hodnot, ale spíš tím, jak věrně kopíruje neradostný vývoj české společnosti po pádu komunistického režimu.

V letech 1990 až cca 2009, kdy u nás navzdory všem malérům fungoval plně demokratický režim, dostávali cenu většinou lidé, kteří výše citovaná kritéria splňují: vůči konání některých z nich bylo možno mít v lecjakých ohledech výhrady, ale zároveň platilo, že jejich práce ve směrech cenou vytyčených vykazovala zpravidla dlouhodobé nasazení, odhodlání a obětavost, nesla s sebou rizika společenské či jiné nepohodlnosti, nedávala záruku kariéry. Případně byli někteří vyznamenáni za konkrétní statečný čin. Jistě, i v oněch letech se mezi laureáty najdou lidé, jejichž volba vyjadřuje spíš dobové rozpoložení jisté části „občanské společnosti“ a je zdůvodněna docela komicky: kupříkladu Petr Pithart obdržel cenu v roce 1992, kdy byl předsedou české vlády, „za ojedinělé vystoupení proti konkrétnímu případu politické korupce“, což ve skutečnosti reflektovalo, že se zachoval úplně normálně a oznámil pokus o úplatek; Stanislav Milota a Miloš Rejchrt získali cenu v roce 2001 za to, že „nezávisle na sobě rezignovali na svá členství v Radě České televize […] a v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání […]“ atd. Převažují však zdůvodnění respektovatelná: Igor Blaževič a Jaromír Štětina „za organizování humanitární pomoci Bosně a publicistiku z krizových oblastí“, Milena Hübschmannová „za dlouholetou službu romské kultuře a vzájemnému porozumění mezi Romy a ostatní populací“, Václav Trojan „za dlouholetou, nezištnou a obětavou činnost při obhajobě občanských práv“, František Lízna a Tomáš Vlasák za to, že „oba již delší dobu působí jako vězeňští kaplani a v této činnosti se neomezují jen na své pastorační poslání, ale poskytují všestrannou pomoc všem, kteří ji potřebují“ atd.

V roce 2010 pak nastal dobře viditelný zlom a s Cenou Františka Kriegla to začalo jít rychle z kopce. Nahlíženo skrz laureáty, Nadace Charty 77 se zapojila do protikorupční hysterie, která zachvátila české země. Roku 2010 dostala cenu Alena Dernerová za „vystoupení proti tunelování veřejných zakázek při nákupu předražených zdravotnických přístrojů a uzavírání nevýhodných smluv v nemocnicích Ústeckého kraje“, roku 2011 Libor Michálek „za statečný, systematický a nekompromisní boj proti korupci ve státní správě“, roku 2012 cenu obdržel postrach české politologie Vladimíra Dvořáková za „příkladnou občanskou statečnost v boji za nezávislé vysoké školství“, v roce 2013 Matěj Hollan za „nový typ občanského aktivismu, za boj proti nelegálnímu hazardu a korupci, za prosazování svobody informací“. Široce sdílená představa, že ústředním smyslem politiky a občanského aktivismu je jakobínský boj s korupcí v tom roce dosáhla očekávatelného výsledku: k moci ve jménu stejného boje nastoupil populistický oligarcha a spolu s ním přišlo i dosud největší ohrožení české demokracie a největší střet zájmů, jaký tu po roce 1989 byl. V Nadaci Charty 77 to bohužel nepostřehli či odmítají vidět: roku 2014 si vzpomněli na existenci poslankyně z osmašedesátého Boženy Fukové, která se – aby protikorupční trend zůstal zachován – musela o cenu poněkud trapně podělit s Miroslavou Pošvářovou, odměněnou za „nekompromisní kritiku toho, jakým způsobem se v Česku staví dálnice“.

Kdo byl tak ustrojen, mohl ale nadále pořád doufat, že se porota Ceny Františka Kriegla přece jen vzpamatuje, nahlédne, jak je situace vážná, a ocení někoho, kdo v těžké době skutečně prokazuje „příkladnou statečnost“ anebo usiluje o zachování občanských svobod, například někoho, kdo se dokázal otevřeně postavit Babišovi a Zemanovi a z jejich společné destrukční politiky vyvodit odpovídající důsledky. Doufání to však bylo marné: v roce 2015 cena pro změnu ilustrovala tehdy pořád ještě všeobjímající usilovnou snahu většiny viditelné společnosti namluvit si, že se v zemi vlastně nic tak strašného neděje, a tak lze vyzdvihnout Činoherák Ústí za „neústupnost primitivnímu nátlaku, demagogii a likvidačním mocenským manýrům ze strany vedení města Ústí nad Labem“.

Letos byl úpadek dokonán. Porota (Jan Dus, Martin Groman, Jana Horváthová, František Janouch, Miloš Rejchrt (předseda), Břetislav Rychlík, Jiřina Šiklová a Jaroslav Veis) totiž cenu udělila Autonomnímu sociálnímu centru Klinika, neboť „je příkladem dobrovolných aktivit, které překračují hranice jakékoli ideologie [sic!] i tržního světa a stávají se obecně lidskými“. K tomu se dá jen stručně poznamenat, že Klinika, projekt doslova vystavěný na módní krajně levicové ideologii, představuje nejprovařenější „náhradní téma“ české veřejné diskuse: není nijak zvlášť důležitá, podporovat ji je zcela bezbolestné, nic se tím neriskuje, nic podstatného se nepojmenovává, zato se tím pěkně demonstruje ušlechtilost, a jak už to v podobných případech bývá, hlasitý potlesk je předem zaručen. Cena Františka Kriegla (spolu s Cenou Toma Stopparda) je už tradičně slavnostně předávána v residenci pražského primátora – a letos, stejně jako vloni, převzala tedy nad událostí přízračný patronát politička z Babišovy stáje Adriana „Panda“ Krnáčová. Chudák Kriegel.