Na Portálu české literatury vyšel (sice už před Vánoci, ale jak uvidíme, stojí za připomenutí) rozhovor člena básnické skupiny Fantasia Adama Borziče s literárním historikem, teoretikem a kritikem Karlem Pioreckým o „angažovanosti v literatuře“. Připomíná to rozhovor dvou vozíčkářů, kteří se domlouvají, že si půjdou odpoledne začutat před barák.

„Mluvíme o angažovanosti, ze všech stran slyšíme tohle slovo, ale víme vůbec, co je to angažovanost a navíc angažovanost v literatuře a umění?“, ptá se Borzič zvídavě. Piorecký odpovídá bezelstně, že žádnou definici pojmu angažovanosti nemá. To je možná pro rozhovor o angažovanosti fatální. Ale Piorecký se pokouší situaci zachránit: „Já sám ho (pojem angažovanosti) nespojuji s tvorbou pro nějaký konkrétní cíl nebo účel, ale je pro mě bytostnou a přirozenou součástí každého uměleckého projevu, který, má-li být sám sebou, se nemůže uzavírat pouze do uměleckého světa a musí se vztahovat vně, musí reagovat.“ Představa „uměleckého projevu“, který se neuzavírá jen do uměleckého světa, je velmi vzrušující a dílo vztahující se vně je rozhodně žádoucí. Jako by se dvě krmičky v JZD bavily: „Pro mě je mlíko bytostnou a přirozenou součástí každé krávy, která, chce-li být sama sebou, se nemůže uzavírat do sebe, ale vztahovat se svým mlíkem vně.“ Dělní lidé naštěstí takové rozprávky stroze odmítají a díky tomu udělají kus práce.

Borzičovi dále „přijde“, že umění je nyní v době „konzumního třeštění“ tak marginální, že jakýkoli jeho zájem o svět může být podezřelý z přizpůsobování se módním trendům. Piorecký na to zase ví něco nezpochybnitelného: „Není možné se smiřovat se světem kolem nás takovým, jaký je. Současně je sebedestruktivní utvářet si svůj vlastní umělý vnitřní exil a v něm si žít. To nepřineslo nikdy nic dobrého.“ To ho ještě nevyčerpá, což je samo o sobě s podivem, a pokračuje: „Když kněz káže pro babičky, které myslí od rána do večera jenom na to, jak vyhovět Pánu Bohu, tak je to také na pováženou. Má kázat pro ty, kdo jsou v pokušení,“ což Borzič pohotově komentuje: „Pěkná metafora.“

Piorecký v jedné své světlejší chvilce pronesl: „Říkat si mezi sebou to, co víme, nemá cenu.“ To je pěkně řečeno. Tím mohl celý rozhovor s nepochopitelným nadpisem Pašeráctví odlišných pohledů začít a také skončit.