Václav Havel prý v některých ženách vyvolává zvláštní druh náklonnosti: mají potřebu skrýt ho v náručí a zastat se ho před zlým světem. Dosud jsem nevěděl, že podobný cit k němu mohou chovat i muži, dokonce i známí tvrďáci. Novinář Jan Rejžek jej například projevil, když v Posledním slově Lidových novin (22. 9. 2011) sepsul Irenu Obermannovou za její Tajnou knihu (předpokládejme, že každý ví, o co se v té knize a kolem ní jedná). 

„Nedávno jsem přišel o kamarádku, no spíš o známou,“ sdělil Rejžek čtenářům hned v první větě. Ten distanční start je zajímavý: kdyby v textu suše stálo „nedávno jsem přišel o známou“, znělo by to nevýrazně, známých máme všichni mraky. A kdyby tam bylo „nedávno jsem přišel o kamarádku“, taky by to mohlo působit divně. Jedny by nejspíš po přečtení dalších odstavců napadlo: jak to, že se Rejžek s „někým takovým“ kamarádil? A druhé zas: to mu taková trivialita jako Tajná kniha stojí za to, aby „rušil kamarádství“ a ještě to vyhlašoval v novinách? 

Pozornost ale zasluhuje hlavně hulvátský jazyk, jímž se tu Rejžek vypořádává nikoli s knihou, ale s dámou. Kamarádka-známá Obermannová v sobě dle Rejžka „neudržela… jepičí pletku s... víte s kým, a místo aby halucinační popis svých zastydlých tužeb radši schovala pod matraci […], měla potřebu ho v koketně deníčkové podobě vydat. Navíc s drzým názvem Tajná kniha! Kdyby byla o stupeň talentovanější, což je ovšem zásadní problém její dráhy, stvořila by fiktivní sugestivně odpornou figuru nezralé, neukojené, rozvedené paničky na úpatí přechodu s prázdným životem, která se dosud upínala na neperspektivní ženaté milence a nyní se po náhodném setkání jako kudlanka nábožná zakousne do známého politika. Flirt pojala žel jako sextánka Jája a já už se s ní ani nechci vidět. Když jí nic neříkají pojmy jako diskrétnost a vkus, těžko je z ní vymlátit řemdihem.“ Je-li ovšem člověk dotčen nevkusným jednáním druhého a svoje pobouření ventiluje právě takhle, pak je těžké si nemyslet, že především on sám potřebuje vychovatele, a že tudíž nemá co kázat. 

Tím to nekončí, Jan Rejžek dodává: „Pakliže však [Obermannová] pokračuje v propagaci svého hanopisu v jistém týdeníku, kterému šéfuje kdosi […] přišedší z Blesku, co neváhá […] na obálce zveřejnit v červeném srdéčku portréty obou protagonistů, člověka se zmocní pocit hnusu, který naposledy pocítil, když se Rudé právo a Dikobraz směle vysmívaly Chartě.“ 

Že Rejžek hloupě srovnává bulvární zájem o dvě celebrity s estébáckou kampaní, je dobré pro zasmání (zvlášť když ho zároveň ani nenapadne, jak silně evokuje bolševické časy, když se člověk veřejně zříká kamarádů-známých). Ale že výše citované věty napíše zrovna do novin, které v článku šéfa své kulturní rubriky celý ten reklamní cirkus kolem Tajné knihy rozběhly a aférce se pak ve své internetové versi – jak se dnes říká – „intenzivně věnovaly“, nad tím už zůstává rozum stát. Ale nejspíš je to v pořádku: racionalita v Rejžkově počínání není, silný ochranitelský cit ji nepřipouští – je zjevné, že kdyby byla Obermannová psala o někom jiném než o Havlovi, bylo by to Rejžkovi úplně fuk. 

Existuje tu ale i starší příklad Rejžkovy potřeby ochraňovat Havla, jako by to byl bezbranný, nepraktický a dojemně křehký objekt publicistova citu. Ve stejné rubrice LN se Jan Rejžek 24. 3. pustil do filmového recenzenta z „aktuálně.cz“ Kamila Fily, který si dovolil kriticky napsat o Havlově Odcházení. Rejžek nejdřív sjel Havlovy kritiky en bloc, ne proto, že se jim Odcházení nelíbilo, ale prý pro chatrný způsob argumentace. „Čekali byste, že […] se zamyslí nad čechovovskými motivy a narážkami? […] Nebo z jiné strany. Podíval se někdo z těchto nedovařených mudrlantů a slečen od plotny do historie českého filmu, aby našel paralelu Odcházení s geniálním podobenstvím Jana Němce O slavnosti a hostech? […] Rozebral důmyslnou obrazovou kompozici Malířovy kamery?“ Atd. atp. O pár vět za tím se už objevuje „konkrétní útok“: „Račte si vyhledat nejkřiklavější případ impotence v chápání filmového díla, pokus o kritiku Kamila Fily na serveru Aktuálně.cz.“ 

Filův text jsem si tedy vyhledal a četl: „část herců je oblečena v neutrálním stylu, […] část jako z dobového snímku za Rakouska-Uherska nebo carského Ruska (odsud hlavní odkazy k Višňovému sadu od Čechova).“ Dále: „Film je […] natočený tak, že se nepotkává snad s žádným dnešním filmařským trendem a vypadá jako cosi, co propadlo nějakým časoprostorovým tunelem z dob nové vlny 60. let (např. jako roub z Němcova filmu O slavnosti a hostech)...“ Nebo: „Dokonce se dá spíš říct, že jeho [Havlovi] superprofesionální spolupracovníci dělali vše pro to, aby vykryli mnohé debutantské chyby. Proto je například kamera Jana Malíře tak malebná a barevná, aby na sebe strhávala pozornost, i když se nic neděje.“ 

Naváže-li Václav Havel příliš úzké styky s nějakou politickou stranou, označuje se to v žurnalisticko-politologické hantýrce za „polibek smrti“. Že by něco podobného platilo i v oblasti publicistiky?