Vážení přátelé,

chtěl bych se s vámi podělit o několik osobních zkušeností, které jsem nastřádal během patnácti let, co provozuji Události.

Jde o tři okruhy: za prvé, jak vlastně vypadá můj čtenář; za druhé, proč to všechno vlastně dělám; a za třetí, kolik těch čtenářů tak asi je. Jde o velmi dílčí poznatky bez jakékoli sociologické váhy. Snad to i přesto může být nějak inspirativní.

Takže za prvé: za těch patnáct let, co Události dělám, jsem dostal nesčíslné množství čtenářských dopisů. Nejčastější, typický začátek takového dopisu byl: „I když s Vámi v lecčems nesouhlasím, přesto…“ To je zajímavé. To, že čtenář s autorem v tom či onom nesouhlasí, je přece samozřejmé. Naopak dopis, který začíná slovy „souhlasím s vámi ve všem a do písmene“, vzbuzuje hned předem podezření.

Ve svém životě jsem se setkal jen se dvěma autory, které považuji za autority: byli to Emanuel Rádl a Emanuel Mandler: prvního jsem přitom neznal osobně, zemřel, když mi byly dva roky, což byla možná výhoda (vyjít osobně s Emanem Mandlerem bylo pro mne občas nadlidsky těžké). Přesto je oba opovažuji pro sebe za autority se vším všudy; a přesto s jedním i s druhým tu a tam nesouhlasím. To se nevylučuje, to je normální.

Moji čtenáři ovšem považují to, že se mnou někdy nesouhlasí, za konstitutivní součást našeho vztahu. Jsem pro ně autor, s nímž občas nesouhlasí. Nemohu se přitom zbavit dojmu, že při rozdělení naší intelektuální elity na vyznavače Pravdy a Lásky a Neviditelné Ruky Trhu znamená to, v čem se mnou nesouhlasí, pro oba tábory něco diametrálně jiného. Pro jedny, co píšu o Klausovi, pro druhé, co píšu o Havlovi. (To je jen nejvýraznější příklad, nesmiřitelných táborů je u nás víc, jak je to mezi malichernými fanatiky bez smyslu pro spravedlnost obvyklé.)

Nezbývá mi tedy než se smířit s osudem autora, pro nějž je z hlediska čtenáře příznačné a typické, že s ním čtenáři někdy nesouhlasí. Mám přitom zároveň kliku, že na tom, v čem se mnou nesouhlasí, se většinou nejsou schopni shodnout.

A teď druhá věc: co mne nutí věnovat se Událostem. Je to dost strašná pracovní zátěž, často si připadám jako Chaplin v Moderní době, mám na mysli tu scénu u běžícího pásu. Původní podnět byl v tom, že někdy na konci devadesátých let jsem psal do novin, kde se odpovědní pracovníci bohužel dokázali shodnout na tom, v čem se mnou nesouhlasí, a co bych tedy rozhodně psát neměl. Začal jsem se bát, že mi nezbude než si udělat vlastní publikační platformu. Šlo to jen na internetu (bylo to extrémně levné). Problém byl jen, že to muselo mít nějaký tvar – tedy kromě komentářů ještě fejetony, výpisky z novin, dopisy čtenářů a hlavně pravidelné poznámky ke dni, z nichž se stala nakonec páteř Událostí – a že by to správně taky měl tu a tam někdo číst. Během patnácti let se nakonec i toho posledního podařilo dosáhnout.

Hned když jsem internetové Události založil, se však povedlo, že jsem se dohodl na spolupráci s jinými novinami, kde o tom, v čem se mnou nemohou souhlasit, nepanovala zdaleka tak velká shoda. A tak hrozba, že nebudu mít kde publikovat, se sice uskutečnila, ale až za patnáct let. Záhy po založení Událostí jsem si tedy říkal, že bych jich měl a hlavně každodenních poznámek ke dni nechat. Bohužel se však ukázalo, že to nejde.

Zjistil jsem totiž, že každodenní politický a vůbec společenský život v naší vlasti je vlastně úděsný zážitek, že i ty největší samozřejmosti často stojí na hlavě, a člověk má jen dvě možnosti: buď se z toho zbláznit, nebo se z toho vypsat. Přerušení práce mi vždycky přineslo chvilkový odpočinek, ale zároveň mi způsobilo vážné psychické problémy. Takže od té doby jsem jako veverka v kole. Když pak člověk do toho koloběhu zahrne jako nutný doprovod i fyzické a psychické chátrání, které s sebou stáří nutně nese, nezbývá mu než se smířit se smutným zjištěním, že proces zbláznění není vlastně usilovnou prací eliminován, ale jen se pořád odsouvá o kus do budoucnosti, přičemž ten posun je čím dál tím menší. V našich „Nových pořádcích“ to cítím zvlášť tísnivě.

Poslední otázka, nikoliv nepodstatná, je, kolik vlastně mohu mít při tom při všem čtenářů. Vzhledem k tomu, že většina z nich považuje za podstatnou věc, že se mnou nesouhlasí (v něčem, samozřejmě), není těžké uhádnout, že jich nebude zase až tak moc. Je velmi nesnadné je spočítat a člověk snadno propadá příliš optimistickým iluzím. Objasním to na malém příkladě.

Svůj bezkonkurenčně nejčtenější text jsem napsal v lednu 2006. Je kratičký a dávám ho zde k dispozici. Jmenuje se: „Věc: kondolence“.

„Paní Havlové chcípla, pardon, zesnula fenka Šugar, řečená Šušu. ‚Pro celou rodinu i blízké přátele manželů Havlových je to velká a bolestivá ztráta člena rodiny,‘ sdělil zástupce nadace Dagmar a Václava Havlových Zdeněk Soudný. Nadace k tomu podle MfD prý dokonce vydala oficiální zprávu, v níž se praví, že Šušu byla čestnou dobrovolnou pracovnicí nadace a že paní Havlová přes bolestivou ztrátu nemění svůj pracovní program. Protože je mi ubohého chlupáče i jeho nešťastné majitelky upřímně líto, rozhodli jsme se po krátké poradě s čestnými dobrovolnými pracovníky mých Událostí, kocourem Csongorem (čti Čongor) a kočičkou Dizsi (čti Diži), že obě zvířátka vyjádří paní Havlové za Události upřímnou soustrast. Toto jejich gesto je třeba ocenit, protože, upřímně řečeno, jak je znám, by byli těmi posledními, kdo by se za života Šugar toužili s ní osobně setkat na bližší vzdálenost než na sto metrů. Soustrastný dopis zní:

Paní
Mgr. Dagmar Havlová
Předsedkyně správní rady
Nadace Dagmar a Václava Havlových
Vize 97
Zde

V Praze 6. ledna 2006

Vážená paní Havlová,

přijměte od nás, prosím, výraz naší hluboké účasti k úmrtí Vaší milované fenky Šugar. Přejeme Vám v této těžké chvíli hodně síly a osobní statečnosti, abyste tragickou ránu, která Vás potkala, zdárně překonala. Jsme s Vámi, buďte s námi.

Csongor, kocour,
Dizsi, kočka,
čestní dobrovolní spolupracovníci v redakci Událostí, politického zápisníku Bohumila Doležala“

Problém značné popularity tohoto textu je prostý: každý z nás se občas v životě octne v situaci, kdy musí napsat soustrastný dopis. Drtivá většina z nás přitom nevládne příliš obratným perem a potřebuje nějaký návod, jak se to dělá. Sedne tedy k PC a zadá do vyhledávače slovo „kondolence“. Jako jedna z prvních nabídek se mu objeví tato moje ptákovina, on ji po přečtení prvních dvou vět znechuceně zavře, ale mezitím se už stal mým započteným čtenářem.

Takže: já vlastně vůbec nevím, kolik mám čtenářů. Vím jen, že moc jich není, shodnou se na tom, že se mnou někdy nesouhlasí, a považují za nutné mi to výslovně sdělit. Zato na tom, v čem se mnou nesouhlasí, se aspoň zatím neshodnou. A to je důvod k optimismu.