Následující text byl prosloven na zahájení výstavy Luboše Drtiny Podtrženo: grafické práce, ilustrace, autorské knihy, volná tvorba v Západočeské galerii v Plzni (výstavní síň „13“) 24. května. Výstava potrvá do 26. 8., při její příležitosti vyšel v letní RR č. 111 velký rozhovor, který s Lubošem Drtinou vedl Miloš Doležal.

Vážené dámy, vážení pánové,
výstava, kterou dnes zahajujeme, je věnována práci Luboše Drtiny, významného grafika, typografa, ilustrátora, úpravce mnoha knih včetně nízkonákladových a autorských bibliofilií, ale především umělce. V tom posledním označení je základ všech jmenovaných činností a odůvodňuje i komplexní charakter této expozice, představující v široké různorodosti materiálu výběr z Drtinovy tvorby od osmdesátých let do současnosti.

Rané práce zastupuje soubor kreseb, grafických listů a autorských knih zahrnujících leporela – zvláštní hybridní útvar setrvávající na rozhraní archaické, původní textové formy svitku a moderního kodexu, tvar vlastně doslova složený z tohoto rozhraní. Pro Drtinův přístup je to tvar dosti významuplný. Výtvarné uvažování, rozvíjené intenzivní volnou tvorbou z druhé poloviny osmdesátých let, je zásadní oporou Drtinovy ilustrační a typografické práce. V této fázi si autor vypracoval charakteristické tvarové formulace, jež mají dadaistické souvislosti, svou bujivou organičností evokují Jeana Arpa a expresivní morfologii tvorby skupiny CoBrA, obsahují však i sugestivní rys hlubinné psychičnosti znakové formy, vizuálních útvarů nalezených na „praúzemí psychické improvizace“, jež jsou fascinujícím odkazem Paula Kleea – jde v zásadě o grafický znak, který je vždy znovu nabit energií a asociativní silou.

Tyto formy jsou výrazem archetypálních obsahů, pro které má Drtina vytříbený smysl a jimiž tematizuje mytopoetický obsah světa. Ten vždy nějak souvisí s vědomím váhy „pobytu“, bytí-tu, Heideggerova Da-sein. Váha existence je v Drtinově případě původem a v současnosti nejintenzivnější na Vysočině, v kraji, kde vyrostl a dnes zase, po letech strávených v Praze, žije. Své silné vkořenění sdílí s přítelem básníkem a spisovatelem Milošem Doležalem, v jehož knihách je povaha tohoto prostoru jedinečně formulována jazykem, který modulují samy příběhy, zaříkávadla a „črty z krabatiny“, z míst temných agronym – Podivicka, Kališťska… Vysočina sama zdá se být prostorem vnitřní mytopoetické intenzity, kterou Drtina ve spolupráci s Milošem Doležalem transformoval do řady autorských knih, jejichž látkou je v podstatě výlučně specifická jazyková zkušenost světa, která se od praktické funkce řeči uchyluje k ontologické půdě a metafyzické transcendenci jazyka v poezii a zvláštních žánrech na pomezí básnických, mytopoetických, lidových a dekadentních jazykových projevů. Autorská kniha, jež vzniká z ryze svobodného rozhodnutí bez utilitárních a komerčních funkcí, naplňuje přísnou podmínku nepodmíněnosti této vnitřní jazykové hodnoty.

Pro tvorbu jedinečných autorských knižních objektů, která propojuje volné umělecké uvažování a služebnost řemesla, je podstatná i technická stránka věci. Luboš Drtina je jako autor bytostně neakademický; nevolí technologie podle dokonalosti jejich řemeslné funkce a výhod, jež z ní pro výsledné zpracování vyplývají, spíš naopak – podle jejich nedokonalosti a četných nevýhod, jimiž zpracování komplikují a vnucují mu intenzitu syrovosti. Tento rys je patrný jak z vystavených prací, tak z autorského konceptu stručných textových komentářů či popisek, které nejsou na zdi výstavní síně tištěny, nýbrž ručně tupovány z šablon, respektive psány rukou.

Monumentální formou tohoto typu autorského zpracování je Drtinovo pojetí veledíla české meditativní romantiky, Máchova Máje. Drtinovo zpracování od sazby přes ilustrace, formát knihy, papír až po ruční knihařskou práci nebylo motivováno preferovanou pozicí básně v konvenčním kánonu české literatury, nýbrž její trvalou intenzitou, která „je způsobena tím, že na dně (Máchova) úmyslu je nikoli metafyzika, nýbrž přímo mytologie“, jak zdůraznil Jan Patočka. Čtvercový formát knihy tematizuje útvar, který je v archaickém symbolickém jazyku tvarů konstantou země. Text vymezuje šablonou provedený vegetativní dekor s oblými rohy, evokující šablonovou výzdobu starých světnic. Do tohoto pole jsou v několika sloupcích volně sázeny verše a umístěny černé znaky – kříže, srdce, ratolesti – jako znamení zaříkávající zlé síly a zajišťující světnici ochranu. Slova jsou interiorizována, řeč je uvnitř, neboť řečeno s Martinem Heideggerem „řeč je dům bytí“. Komplexnost řešení je důsledná: verše budují prostor, který ilustrační prvky zachycují, zvýrazňují, a vnášejí do něho důvěrnou jistotu nejstarších vizuálních znaků. Řeč básně plyne v jejich prostoru.

Drtinovou zvláštní schopností je umění shrnout významové poselství slov do významového piktogramu. Příkladem jsou ilustrace k překladům poezie Christiana Morgensterna od Emanuela Frynty. Ilustrace básně Vice versa shrnuje nejen báseň samu, ale současně přiléhavě vyjadřuje asociačně-kombinatorický orgán Morgensternovy poetiky a jeho groteskně poetickou, přitom komplexně zasahující povahu. Podstatou Morgensternovy básně je multiplikace vnímajícího pohledu, souběžná s multiplikací bytostí zapojených do situace; ta je v posledku zárukou platnosti jejich existence: zajíc domnívající se, že není viděn, je viděn člověkem s triedrem, ale i tohoto, který se domnívá, že není viděn, „zří němě z výše milý bůh“ („ein Got […] mild und stumm“). Kdo je trochu obeznámen s filosofií, což se při četbě Morgensterna hodí, může si vzpomenout na maximu britského empirika George Berkeleyho: „Esse est percipi“ („být znamená být vnímán“). Drtina z popsané situace vytvořil koncízní černobílý diagram, zachycující projekci vidění, do níž se, tak, jak je tomu v básni, nepravděpodobně vkládá i zdroj vidění. Díky funkční symbióze mezi povahou jazykového sdělení a vlastním vizuálním jazykem se autorovi daří uchopit osobitým způsobem specifický význam textů a přetvořit knihu ve vizuální a materiálovou invokaci významově původních textových obsahů. (Tato kniha nakonec vydána nebyla, respektive byla vydána „jen“ autorem ve vlastním nákladu s texty v původním jazyku jako novoročenka pro přátele.)

Vztah Drtinova výtvarného díla a slovesného útvaru – útvaru mytopoetického a básnického – je zásadní. Je zřejmé, že by takovým být nemohl, pokud by jeho nezbytným základem nebyla autorova volná výtvarná tvorba, která ověřovala jeho bytnost jakožto básníka vizuálních forem. Básnění hodné toho slova není reflexí života a jeho počitků, nýbrž podílem na údělu člověka a světa v čase a místě. Zejména Drtinova autorská tvorba je v tomto smyslu čistým výtvarným básněním.

Petr Jindra