Stává se často, že zemře významná postava českého kulturního a veřejného života a „hromadné sdělovací prostředky“ to nezaznamenají nebo tomu nevěnují patřičný prostor. V případě Ivana Martina Jirouse byla situace docela jiná: psalo se o něm všude, vzniklo několik fotoseriálů z pohřbu a desítky textů, vyzdvihujících jeho význam. Přihlásil se k němu celý mediální establishment (neboli téměř všichni, kdo pravidelně přispívají do masmédií), což je paradoxní: Jirous, ztělesnění nezávislosti, se stal pro hlavní proud hvězdou první kategorie. Co to znamená?

Existuje představa, že I. M. J. byl až do konce života člověk na okraji. Ne sice výslovně opomíjený, ale přeci jenom nedoceněný, respektive vysoce hodnocený pouze v určitém prostředí (underground, disent, část uměleckého světa). Prokletý básník. Teď se možná ukázalo, že tu představu je třeba revidovat: Ivan Jirous sice žil i po roce 1989 „po svém“, to jest tzv. neuspořádaně, v běžném slova smyslu neambiciózně, často mimo obecně sdílená pravidla, ale žil tak proto, že jinak žít nechtěl a snad ani neuměl. A nezdá se, že by ho pro to společnost i po pádu komunismu zásadně odmítala, či dokonce vyobcovala. Nedostal státní vyznamenání, to je pravda (a pro oba prezidenty důvod ke studu), ale kupříkladu mediální svět Jirouse takřka stoprocentně přijal – a pochopitelně ho přijal tak, jak je zvyklý, zpracoval si ho, vzal si z něj, co se mu hodilo.

Podíváme-li se na nekrology a necháme-li stranou texty, v nichž Jirousovi blízcí a mnohaletí přátelé vzpomínali a loučili se s kamarádem, zbyde jen několik málo střízlivých úvah a slušně napsaných životopisů, zato větší množství kýčovitých trivialit (viz M. C. Putnovy úvahy o básníkových vysočinských kořenech), nedotažený pokus uchopit Jirouse „nově“ (Placákův narcistní text v LN) a především spousta pojednání, obsahujících vlastně jen jeden obraz: „Magor“ skandalista, bouřlivák, který svlékal šaty na veřejnosti a pro sprosté slovo, případně pro ránu nešel daleko – a současně měl citlivou duši, byl „bytostný básník“, vzdělaný muž, který si za totality protrpěl své. Těžko dnes v Čechách hledat mediálně vděčnější portrét umělce.

Hlubší rozbory Jirousovy poezie? Úvahy nad jeho esejistickými a publicistickými texty? Nad formulacemi jeho názorů? Takřka nic. Kdyby takové rozbory Jirousova životního díla vznikly, vyšlo by z nich kupříkladu, že jeho postoje před rokem 1989 byly zevrubně promyšlené, mají obecnou platnost, a pokud je člověk přijme, musí je vzít jako mravně závazné. Za stávajících okolností jsou však zčásti připsány toliko „rozervané Magorově duši“, a zčásti pojednány jako pouhý historický dokument – a tím v podstatě bagatelizovány.

Asi bych nečekal, že mne v MF DNES ujistí komentátor Martin Komárek: „Už jsme si ujasnili, že Magor je v nebi“ (s dodatkem „Lidé však bývají nemilosrdnější než Bůh.“) Ale v životě by mne nenapadlo, že v listu Právo najdu text Zdenko Pavelky a v něm siláckou, takovou „skoro až androšskou“ větu: „Jirous výtržník? Nepochybně. Co taky s tou bídou kolem, než jí ukázat holou prdel.“ Moje první reakce byla, že je to běs: rudoprávní ideologická hrůza, která dosud nemá s normálními novinami mnoho společného, se „odvazuje“ a bere si do úst někoho, kdo jí nepatří. Jenže Zdenko Pavelka v citovaném textu vzpomíná i na to, jak s Jirousem „vařil bosáky“ – „v pražské Literární kavárně v Řetězové ulici se už pár let každý pátek schází volnější společenství k obědu…“

A z toho patrně plyne i logická otázka: do jaké míry se o svůj současný – barvotiskový a zplošťující – mediální obraz přičinil Ivan Martin Jirous sám?