Dne 4. května 1939 vyšly úplné Joyceovy Plačky nad Finneganem. Již sám název Finnegans Wake, postrádající přivlastňovací apostrof, je v podstatě nepřeložitelný. Osmdesát let poté se je stále ještě učíme číst. Osmdesát let poté stále ještě zjišťujeme, co znamená znamenat. Vpravdě nový život získaly Plačky v éře online vyhledávače a internetových komunit. Jak praví jeden kouzelný joyceovský výrok: Ne, Plačky nebyly napsány pro internet – to internet byl vynalezen pro to, abychom mohli číst Plačky.

Mary Colum, irská spisovatelka a kritička a Joyceova dobrá přítelkyně z let jeho pařížského exilu (1922–1939), byla jako mnozí další touto knihou více než zmatená. Poté, co se jí sám Joyce po čtení z kapitoly Anna Livia Plurabelle (kterou do češtiny coby vůbec prvního jazyka na světě už v roce 1932 mistrovsky převedli Maria Weathertallová, Vladimír Procházka a Adolf Hoffmeister) zeptal, co o ní soudí, odpověděla: „Milý Joyci, myslím, že se dostáváte mimo literaturu.“ Joyce později jejímu manželovi Padraiku Columovi řekl: „Vaše žena říkala, že jsem se dostal mimo literaturu. Řekněte jí, že nyní je možná má kniha mimo literaturu, ale její budoucnost je uvnitř literatury.“ Pro Mary Colum stejně jako pro mnoho dalších se Plačky nad Finneganem staly otázkou získaného vkusu. Později o nich již smířlivěji napsala: „Plačky nad Finneganem představují poslední slovo ve vývoji románu. Jdou o krok dál než jakákoli dosud napsaná kniha ve zjevení, v pochopení Člověka Neznámého, nejtemnějšího stvoření celého vesmíru, Budou je číst lidé, které zajímá, co se děje v myšlenkách a emocích, lidé se zájmem o obnovu jazyka, o jeho zvuky a o fantastická a neočekávatelná spojení slov a idejí, ke kterým dochází v lidské mysli; lidé se zájmem o mysl a o zkušenost lidského druhu. Vliv této knihy dalece přesáhne úzký okruh těch, kteří ji budou číst.“

V tom měla Mary Colum pravdu – kromě spisovatelů tak odlišných a mnohotvárných jako John Barth, Donald Barthelme, Anthony Burgess, Hélène Cixous, Carlos Fuentes, William Gass, Guillermo Cabrera Infante, Arno Schmidt a Philippe Sollers ovlinily Plačky mnoho myslitelů a vědců. Za všechny jmenujme Murray Gell-Manna, jehož slovo pro subatomární částici kvark je výpůjčkou z Joyceova textu; filosofa Daniela Dennetta a jeho nový model kognice (zvaný joyceovská mašina); radikální kybernetické pojetí jazyka Jacquesa Derridy (tzv. Joyceware); psychoanalytické paradigma Jacquese Lacana (joyceovský sinthome); či základy mediální teorie Marshalla McLuhana (jehož Gutenbergova Galaxie se původně nazývala Cesta k Plačkám nad Finneganem).

Velký obdivovatel Odyssea Vladimir Nabokov Plačky zepsul, označil je za „beztvarou a nudnou masu pochybného folkloru, knihu jak studený pudink, jak ustavičné chrápání z vedlejšího pokoje, tak sužující nespavce jako jsem já“. Francouzský avantgardista šedesátých a sedmdesátých let Philippe Sollers Plačky oproti tomu vynášel do nebe coby „nejzásadnější antifašistickou knihu, kterou vytvořila doba meziválečná“. Ať už Plačky nemůžeme vystát jako Nabokov, nebo je velebíme jako Sollers, jejich obtížná cesta z výsměchu a zapomnění ke kultovnímu statusu jednoho z vrcholů evropského umění (a zpět?) dokládá pravdivost Joycova výroku o tom, jak do svého díla vložil „tolik záhad a hádanek, že profesory ještě na celá další staletí zaměstnají dohady, co jsem tím či oním myslel, neboť jedině tak si lze zajistit literární nesmrtelnost“.

K osmdesátému výročí vydání Joyceova arcidíla se osměluji předložit českému publiku překlad krátkého úryvku z úvodní části textu; snad bude s to ilustrovat výše řečené.


„Totéž řečeno o všech… Rozmanitá rasmíšenost“
(James Joyce, Finnegans Wake, str. 15–18)

Ve jménu Anjéma tenhle křupan na tom kopčemu v řemenatých kožušinách, ten apárt samotenký, kto to enem může blejt? Zánětvořená ta jeho pygšmejdská vepřohlava, scvrnknutý jeho platfus. Bógny má do el, holeně holený a ejhle ty pektorály, jeho mamlasvaly kromobrž mousteriózní. Jako vymlasklá prsnídávka z něčího mozkopekáče. Mně zjevuje se dračí muž. Hodívá seměsíc pokuchat se, ten Kompstábl Saksoun, ať je ladem nebo úhor, břízen nebo dupem, či ať se vyřvávají výtržnosti o pluviózu a friméru. To je ábr výstřikník! Je to evadentně řádnej kulifrnda. Tož aby sme snad překráčili jeho hovňový valy a tyhle kraaly z vyssátejch morkostí. (Káve!) Ten umí pošetílit pranýřovou cestu až k hirkulesovejm sloupcům. Kmán vůl port je vůl, vemenon bloud mon sjer? Šišbardón, čórkaři! Ty tolarjde donsk? N. Ty tolketíš skandinávsi? Nn. Ty špigottíš anglajsky? Nnn. Ty fóníš saxó? Nnnn. Jas nápá ka! Je to Jut. Tož potřešme si právycenný a vyšekujme pár slinných sloves ódin s drahým jen namítkou kvůlevá zdarověkým řekám.
Jut. ― Tytam!
Mat. ― Tišímě.
Jut. ― Seš snad klukej?
Mat. ― Jakodub.
Jut. ― Ale klukoněmec nejseš?
Mat. ― Bažene. Jenom jíkal.
Jut. ― No prr! Co to dopolice doprčice je?
Mat. ― Je ze mě hejk a hýkal. 
Jut. ― To je něco neslýslýslýslýchaného, namoudě! Jak, mat?
Mat. ― Na mou chlest, surde.
Jut. ― Jakou klesť? Fčom?
Mat. ― Ftom planském lese, kde zbejval bejval von.
Jut. ― S tím stranným chláskem jsi mi téměř neslyčitelný. Ajn bišn modřeji, já bít tebou.
Mat. ― Váh? Váha? Váhachvost? Urp, Buhúruj! Boru, uzurpuj! Třasu se slostí v mý mýše, když si rozvzpomenu!
Jut. ― Jeden okablik! Byznys je buznys. Povel mi, bych za vší tvou váhachvost ti do prcky vtisknul diškrétní zpropadný. Tady stříbřitkou myncu, kus buku. Guinejess je guld fór jú.
Mat. ― Louie, luí! Jak nezvěděl bysem, ten nevýslovný šedo-havelok Cedrica Sametovousého! Kádě mýlí fojtí rod pro jeden dablín pár. Starý tresky plosky! Nahnili ho, nynčko, přímo v týdle vejčce. Tu bejvrly livreji, Monomark. Tam co mizeří mě sýčci, maně ten píst. 
Jut. ― Prostě jak Tacíčtus předřekl, náš zkrádcovač předběhů, on povrhl celý trakář neřádu na zdejší pudu.
Mat. ― Jak ten slepenec v temtom brukselu u litrpůlu.
Jut. ― Jeb miláčku! Čočím jako sůva z nuslí! 
Mat. ― Pudobný bivoje boji s kavcem. Reks rumu rex romů! Vychrápěl bych mu o zpěněném rohu, s vlněnseleym lícem dovnitř, při šíji co na ní seddím, děl Brian z dub línu.
Jut. ― Bojdej a rohan při mně stůjte, jak s tíží rozličuju slavo tůrka od fína v takovým patuá jako tvý rotterdonnerwetter. Naslýchané a hopscénní! Dobré poobědí! Nashle na šle! 
Mat. ― Souhlasen. Jen můj omen tyček. Projdi se kolkolem hletoho skorostrova a už říš, jak prastaré ty pláně našich Starošinů, hunfreje a našich, kde koliha obyčejně cvrlikává nad ústím, kde rádoby město šidí se zákonem úžiny, kde podle prvonočního práva sahala ledkra od jeho Inn de Bygning až po její Finištam Punkt. Jen ať se rozvzpomene. Měřmísí se rasy dvě, svitná a mrakná. Mordýrénská routa. Sem, krachouce se k obdivu, povstychují: tam, chladnouce v odlivu, oddychují. Bezpočetnost životaspisů zpopadala na tuto spránku, vložné jak vločky, stvůry shůry, jako bizardní blizard všechtěch světotočů. Všichni mohli-li v mohyle, popel do popela, prch z prchu. Chlouba, ach chlouba, jich zhouba!
Jut. ― Smrad!
Mat. ― Fiatfuit! Zdedole líthají. Vvelký u mmalého a každonoční žití a ten stráněc, babylón ten grandhotel s tou ťu lu ťululum, alpa a uchavec, žbluňk na truňk, jakoby rodný s nerodným v této zvučné símetrii, kterážto jest líbeštót. 
Jut. ― Smorta!
Mat. ― Meldundlojza! U Fírse vlna behauptla. Malomyslův pěv. A thanancestrální mohyla spolykla je všestky. Ta naše prsť není než prachpelem a jsme-liž humusem, pak se stejné povrátí. Kdo runuješ, snáz vyčíteš to na všech čtyřech. O’c’stle, n’wc’stle, tr’c’stle, crumlin! Dej mi věru ještě na jézdu do Hanbína! Jarmark hanbivosti. Mluv však ach tak setě, slévači! Teď huš ni muk! 
Jut. ― Hušnimuk?
Mat. ― Ubr Forficules s Amni Le Fay.
Jut. ― Jaako?
Mat. ― Zde vicekingský hráb.
Jut. ― Taako!
Mat. ― Nojsi zatracepeněný, jutety? 
Jut. ― Som ochhromenný, tymate.
(Stoj) jsi-li abcedující, při této hlinknize, jaké to kurios znaky (prosím stoj) v téhle alefbetě! Co sčítáš (anžto My a Ty jsme si to už vymytyli) v jejím svitě? Je to totéž řečeno o všech. Měnné. Rozmanitá rasmíšenost. Těkal. Tak žili a žhnuli a žnuly a žaly. Pereš. Kurevství tvé dávno jest mědějcům a pajšlanům. Meandrtála, zes a znůva, o našem starém Heidenburghovi za dnů, kdy Hlava-v-Mracích chodila po zemi. V ignoranci, co implikuje impresi, co plete poznání, co přichází na pojmutvar, co dráždí důvtip, co skýtá styky, co sladí smysly, co táhne touhu, co kloní se k náklonnostem, co zaštítí zánik a zmrví zrod, co s sebou přináší posloupnost pokolení.

Úryvek přeložil David Vichnar.