Šéfredaktor Respektu Erik Tabery reaguje na internetové stránce tohoto časopisu (Polemika nebo udání?) poněkud rozjitřeně na můj Bubínek z minulého týdne a na text Bohumila Doležala ke stejnému tématu. K tomu pár poznámek, které omezím na to, co píše o mně, neboť předpokládám, že Bohumil Doležal, bude-li chtít, jistě odpoví sám.

Za prvé: Tabery tvrdí, že jsem nesepsal polemiku s jedním jeho komentářem o Andreji Babišovi, nýbrž udání, doslova píše: „Problém nastává ve chvíli, kdy se změní polemika v udání. V jakýsi hysterický výkřik: Podívejte se na toho zrádce!“ Když někdo obviňuje druhého z udavačství, měl by své obvinění doložit, jinak je to sprosťárna. Z mého textu ovšem nic takového doložit nelze, navíc mi není jasné, komu a proč bych asi tak mohl Taberyho „udávat“? Veřejnosti, která jeho komentář četla anebo si ho může kdykoli přečíst a udělat si svůj závěr? Totéž platí o údajném „hysterickém výkřiku“ o Taberyho „zrádcovství“ – nekřičel jsem, natož něco takového.

Za druhé: Tabery tvrdí, že se vůči němu (stejně jako Doležal) dopouštím podpásových osočení. Přesná citace: „oba už dokonce žonglují termíny jako kolaborace. Adam Drda na mě vytahuje komunisty, Bohumil Doležal nacisty, padá i jméno Adolfa Hitlera. To už z jejich strany není pokus o polemiku, to je pokus o urážku.“ Nic z toho není pravda. Termínem kolaborace jsem nikde „nežongloval“, napsal jsem akorát, že když Tabery navrhuje, aby dosud opoziční protibabišovsky orientované strany s Babišem na vládní úrovni spolupracovaly, předkládá veřejnosti „jako rozumný pragmatický program (…) kolaboraci“. Nevidím na tom nic neslušného.

Za třetí: Tabery tvrdí, že „slovo ‚kolaborant‘ označuje člověka, který spolupracuje s okupační mocí. Jinými slovy se dopouští vlastizrady. Po takové nálepce vlastně není možné vést normální debatu, vždyť kolaboranti se zavírají do vězení nebo popravují.“ Já zase soudím, že Tabery neumí číst: nikde v mém článku není napsáno, že Tabery je „kolaborant“. Nadto, nezná-li význam slova, s nímž pracuje, měl by nejprve použít slovník, z něhož by se dozvěděl, že kolaborace znamená v obecné rovině „spolupráci s nepřítelem“ nebo zkrátka s nějakou silou, o níž člověk ví, že je nedobrá – to samozřejmě nemusí být pouze „okupanti“.

Za čtvrté: šéfredaktor Respektu tvrdí, že na něj „vytahuju komunisty“. Jediné, z čeho něco takového mohl vyvodit, je odstavec, v němž říkám, že jeho návrhy politikům vykazují zřejmou podobnost s jistým druhem myšlení z počátku normalizace: „Šéfredaktor Respektu dnes píše, že je třeba zajistit, aby ve vládě byli slušní liberálně-proevropští partneři, kteří budou Babiše kontrolovat – na počátku sedmdesátých let se říkalo, že je třeba, aby do KSČ vstupovali tzv. slušní, proreformně orientovaní lidé, kteří budou vyvažovat kolaborující funkcionáře.“ Atd., zájemce si to může dohledat.

Za páté: Tabery tvrdí, že mám (stejně jako Doležal) „dojem, že žijeme v totalitním systému“. Není to pravda, v mém textu nic takového nelze najít, nic podobného jsem v životě nenapsal, protože si to nemyslím.

Za šesté: Tabery píše, že Drda (a Doležal) vidí „v Babišovi problém, ale chtějí ho řešit radikálními prostředky. Věří v zásadovost všech politiků, takže Babiš nebude mít s kým sestavit vládu. Tomu říkám romantismus.“ Opět: nic takového jsem nikdy nenapsal (a Doležal taky ne). Nevolám po „radikalismu“, jen si myslím, že je v politice stejně jako v životě dobré držet se jistých zásad.

Takhle by se dalo pokračovat, ale nemá to asi valný smysl: polemika má určitá pravidla (například nepodsouvat druhému něco, co neřekl), a když se nedodržují, míjí se celá diskuse svým smyslem.

Nakonec tedy spíš podotknu ještě dvě věci. První se týká Taberyho psaní o Babišovi. Nemyslím si, že je prvoplánově a jednoznačně „probabišovské“. Tabery komentuje Babiše způsobem, který se mi zdá zcela nepřiměřený hrozbě, kterou Babiš a jeho hnutí ANO představuje pro českou demokracii. Tabery o Babišovi píše buď tak, že o jeho hnutí pojednává, jako by to byla jakákoli jiná demokratická politická strana (s níž ovšem ANO nemá vůbec nic společného), anebo se k němu naopak vztahuje s nekonzistentní roztěkaností. Jednou sděluje, že si s Babišem telefonoval, a naivně oceňuje jeho vstřícnost, jindy ho charakterizuje jako „nebezpečného manipulátora“; jednou poskytne obsáhlý rozhovor o stavu současné české politiky, v němž dokáže ani jednou nezmínit, že nějaký Babiš a jeho hnutí vůbec existuje (http://finmag.penize.cz/kaleidoskop/319181-erik-tabery-pomoct-lidem-byt-obcane, http://finmag.penize.cz/kaleidoskop/319132-erik-tabery-cekat-na-noveho-havla-je-marne), pak téměř vzápětí napíše článek, v němž pod mezititulky „Král politiky“ a „Raději s ním“ navrhuje, aby se demokratické strany s Babišem spojily, protože jim nic jiného nezbývá, chtějí-li si uchovat vliv; jednou kárá Babišovy tvrdší novinářské a publicistické kritiky za „boj“ a nepřípustný „aktivismus“, neboť „novináři mají v prvé řadě informovat“ (Respekt 16/2015), ale už nepovažuje za nutné vysvětlit, proč jeho pozdější výzva politikům ke spolupráci s Babišem na vládní úrovni „nepřípustný aktivismus“ nepředstavuje.

Erik Tabery píše, že jsem mu „věnoval už několikátý příspěvek“ a moje „averze evidentně graduje“. Vytváří tak neodůvodněný dojem, jako by příčinou mých textů byla osobní nechuť. Smysl kritické či polemické reakce na veřejné projevy jiných lidí je ovšem v tom, že se člověk snaží konkrétně pojmenovat konkrétní potíže těch projevů a veřejného života vůbec. Tabery patří k velmi hlasitým komentátorům, je šéfredaktorem vlivného časopisu, nezanedbatelně přispívá k tomu, jak veřejná diskuse u nás dnes vypadá. Podle mého názoru přispívá nešťastně, a proto si myslím, že je dobré proti jeho názorům stavět jiné názory. Ostatně soudím, že tak by to ve svobodném světě mělo chodit.