Ve středu 30. července zemřela v Rosenheimu na selhání srdce malířka a spisovatelka Gertruda Gruberová-Goepfertová (*1924). Nepatřila k tzv. mediálně známým osobnostem, nedá se tedy čekat, že české „sdělovací prostředky“ zaplní patetické nekrology dnešní obvyklé úrovně. To je v zásadě dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že by se slušelo v médiích o odchodu GGG aspoň v příslušném rozsahu informovat, v což z výše uvedených důvodů nelze doufat. Gertruda Gruberová-Goepfertová přitom náleží k podstatným osobnostem české kultury, přičemž nemám na mysli jen hodnotu jejího díla, ale zejména skutečnost, že je součástí tradice, k níž stojí za to se hlásit.

Když jsem ji v červnu vezl z vernisáže v Kutné Hoře do Bavorska, byla u vytržení z „reynkovských“ billboardů, lemujících českou dálnici. „Kdo to udělal? Co to je?“ Usmíval jsem se jejímu rozčilení nad www.biblereynek.cz i tomu, jak říkala (s příznačnou výzvou k odpovědi na konci věty): „Tohle je přece hrozný, tohle udělat umělci jako Reynek, nebo?“ Teprve za chvíli mi došlo, jak se její údiv liší od konverzační otrávenosti většiny i z těch vnímavějších lidí z Čech konfrontovaných s reklamní strategií pánů Fuxy a Sklenáře, přitom ale už zvyklých na ledacos. Byla to úplná srážka kultur.

Gertruda žila v Rosenheimu „po staru“. Byla silně věřící. Neměla internet, neměla mobilní telefon, zprávy o dění ve světě si četla v novinách nebo se je dozvídala od přátel, přednost dávala knihám, neposílala e-maily, nýbrž dopisy. Měla ráda, když někdo o jejích obrazech napsal, byla šťastná, když se někomu líbily. Nikdy se ale nikam necpala, „kulturní provoz“ ji nezajímal a o současných „reklamních strategiích“ neměla ponětí. Věřila, že dobré dílo se prosadí samo. Pro úspěch nedělala nic jiného, než že vystavovala, pokud ji někdo oslovil. Byla vstřícná, milá, ale její malování a psaní nebylo vnějším zájmem ani hodnocením podmíněné; byla to věc nutnosti, věc velmi intimní. Představa, že se dá s vážnou tvorbou zacházet způsobem, jaký u nás předvádí výše zmíněné duo S a F (tj. že by se kupříkladu její Ukřižování mohlo teoreticky ocitnout v mnohonásobném zvětšení nad benzinovou pumpou v sousedství vulgární reklamy na cokoli), na ni působila jako zlý sen a rouhání zároveň.

K letošním devadesátinám GGG jsem zveřejnil životopisný text na stránkách nakladatelství Triáda – http://www.i-triada.net/index.php?id=79&str=aktualita.php. Připojím dnes jen pár poznámek. Především: Gertruda musela odejít do exilu po únoru 1948 (jejímu manželovi hrozil kriminál a utíkal až po ní a za dosti dobrodružných okolností), odchod nesla těžce, a i když se postupně naučila být doma v Paříži, v Mnichově či v Rosenheimu, na starém domově jí velice záleželo. Čeští komunisté ji o něj připravili a způsobili jí šok i po návratu – částečně vyrůstala na statcích na Vysočině (v Kunemili a v Loukově) a milovala to tam, avšak shledala, že z jednoho domu zbyla přebudovaná ohavnost a z druhého jen louka. Nezatrpkla, chtěla, aby její knihy vycházely v Čechách, když se to podařilo, vždycky se radovala, a když jsem jí navrhl, že jí v Galerii Středočeského kraje (GASK) uděláme velkou průřezovou výstavu, byla nadšená, protože chtěla být přítomná tam, kam patří. Tuhle přetrvávající náklonnost k rodné zemi obdivuju, kdyby něco podobného potkalo mě, už bych se sem nejspíš nevracel. A taky mi její silný vztah k domovu vytvářel žádoucí kontrast k ublíženým kňouralům, trestajícím svou na odiv stavěnou nepřízní nevděčnou vlast, kterou přitom navíc pomáhali rozložit – mám na mysli především Milana Kunderu.

Gertruda patřila k lidem, kteří poskytují duchovní oporu a současně své přátele a známé drží při zemi, přispívají příkladem a inteligentními reakcemi k tomu, abychom všichni snad úplně nezblbli. Lidé jako ona teď jakoby najednou, rychle, odcházejí ze světa. Měla v mnoha ohledech těžký život, vychovala pět dětí, malování na dlouhá období přerušovala, protože si ho jednoduše nemohla dovolit. Ve světle jejího „pomalého“ skromného života vypadaly stížnosti a nerozhodnosti spousty mladších lidí v mém okolí (tak a tak se nemohu zachovat, neměl bych práci a tak dál) naprosto směšně. Líbilo se mi, jak byla chytrá a jak měla v zásadních věcech jasno. Nástup komunismu v Československu, respektive svou nechuť k marx-leninskému fanatismu, glosovala: „Především jsem se děsila všeobecného poblouznění, útěku do světa chimér a hesel, vzdáleného rozumové úvaze i citovému vnímání skutečnosti. Ráj na zemi! Jako by bolest a smrt neprovázely život neoddělitelně, jako by utrpení bylo vyhladitelné, a ne očistné. Bála jsem se, že budeme násilím manipulováni a vyháněni ze světa závratných výšek a tajemných hloubek na ploché organizační pole.“

Eliška Vlasáková píše v nekrologu na stránkách nakladatelství Triáda (http://www.i-triada.net/index.php?id=82&menu=aktuality&sub=aktuality&str=aktualita.php): „Nejvíc jasno mi do mé představy o malířce a básnířce přinesl medailon otištěný v Revolver Revui někdy koncem devadesátých let, který připravil Miloš Doležal. Toužila jsem se s ní poznat.“ Se mnou to bylo úplně stejné, moje přátelství s GGG se od zmíněného medailonu (RR 39/1999) odvíjelo a pochází z něj i předcházející citát.

V červnu jsme s Davidem Bartoňem připravili první velkou průřezovou výstavu Gertrudy G.-Goepfertové v Čechách, v Galerii středočeského kraje (GASK). Nikdo o ní sice nepíše (čemuž se už nelze ani divit), ale jezdí se tam a ještě je to možné do konce srpna. Seděli jsme v Kutné Hoře jedno odpoledne na počátku léta s přáteli na zahradě hospody, Gertruda zářila, a mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být poslední setkání. Smrtelnost těch, které máme rádi, nám nepřichází na mysl. Pak jsme se před galerií loučili, a najednou jsem viděl, že Gertrudě tečou slzy. Vybavuje se mi to teď pořád, ale určité osobní věci do nekrologů nepatří.