U příležitosti udělení Ceny Jaroslava Seiferta Jiřímu Brabcovi a Jiřímu Opelíkovi připomínáme čtenářům Bubínku Revolveru recenzi na Opelíkovu knihu Uklizený stůl a přinášíme zde Brabcův příspěvek z RR konference o Janu Lopatkovi, kde se mj. vrátil ke společné práci na samizdatovém Slovníku českých spisovatelů. Jiří Brabec rovněž vystoupí na čtvrteční konferenci věnované F. X. Šaldovi.
RR
foto Ondřej Přibyl, 2016
Od Slovníku k Šaldovi, od vzpomínky k úvaze o kritice
Jiří Brabec
Začnu radostným konstatováním, že se Jan Lopatka stále ještě nemůže stát předmětem nezaujatého referování, které svou nezainteresovanost, řemeslnou dovednost maskuje „objektivitou“. Hovořil bych proto spíše o setkání. Rozumím tím stopu, dotek s myšlenkou, která nás znepokojila, rozrušila. Setkání s osobností, myšlený nebo skutečný dialog, jehož výsledkem je tázání, s nímž se musíte vyrovnávat.
Šedesátá léta odkrývala příkré rozdíly mezi generacemi. Východiska, zkušenosti, závislosti byly velmi odlišné. Do veřejného prostoru vstupovaly různé tradice a ty ovšem podněcovaly souručenství často i bez ohledu na křestní list. Z množiny konstrukcí, které jako by automaticky měly také destrukční charakter, byl tehdy pro velkou část literárních historiků, ale i kritiků nejzákladnějším problémem strukturalismus. Byl v něm patos doby. Proti ideologii věda, proti poplatnosti denním tlakům systém, proti víře poznání, proti diletantismu exaktnost. Navzdory nadšení, které vždy provází vysvobozující ideje, objevilo se nové nebezpečí. Odpovědnost byla přenesena na systém. Člověk – toto nevypočitatelné zvíře, jak řekl Kalandra – se opět brání být podroben zkonstruovaným zákonům, které zbavují člověka odpovědnosti za své činy. Ale z druhé strany strašil pozitivismus a žurnalistická zběhlost. Lopatkův text z roku 1963 Otázky kritiky a hra s pojmy se zrodil v tomto čase. Subjektivismus ohrožuje sám smysl kritiky, píše se strukturalismem obeznámený Lopatka, kritika má směřovat k řádu. Ale tím si otevřel další tázání: Jak se má sloučit požadavek vědeckosti s problémem osobnosti, s oním preferovaným „zásadním osobním postojem“? Je příznačné, že výsledná Lopatkova teze o „etické odpovědnosti za tvorbu“ je provázena stálými přímými i nepřímými návraty k Šaldovi, který měl na konstituování Lopatkova kritického názoru značný, snad rozhodující podíl. Některé citáty z Šaldových textů, které nejvíce na Lopatku zapůsobily, se v jeho díle opakují. Ve stopách Šaldových poznal, že krizi kritiky si nelze odmyslet od stavu kulturního uvažování, od krize samotné kultury: „Znovunalézt společenskou váhu kritiky nelze bez znovunalezení společenské váhy kultury“ (O kritice pokorné, 1964, Š 131).
Studie Poznámky o aktuálnosti Šaldova kritického postoje z roku 1967 je typicky lopatkovská. Témata se rozbíhají, čtenář neví, proč autor řadí za sebou vzájemně nesouvisející odkazy k literatuře, proč kupí charakteristiky těch či oněch složek díla. Jde o jakousi koláž dokumentující v ironických, odborně zasvěcených i v kriticky všímavých komentářích neuchopitelnost, unikavost, paradoxnost šaldovského „monstrózně obšírného materiálu“ (Š 195), který se vzpírá jakékoli formuli. V první části studie si vytvořil prostor, aby zdůvodnil svá tázání o aktualitě Šaldovy osobnosti. Základní podnět Šaldova typu „je ve způsobu žití kulturou, je – přes všechnu dobovou stylizaci – v příznačné slabosti kultury, která je a bude obnažená a bezmocná před elementárním lidským projevem i před barbarstvím. Je v tragickém paradoxním prožitku světa, který čím více buduje hodnoty, tím víc charakterně obnažuje slabost a bezmocnost svého podnikání v hlubokém vědomí, že čím víc člověk poznává, tím víc si uvědomuje vlastní nicotnost“ (Š 199).
Bez promýšlení fundamentálních otázek by se Lopatka nemohl stát kritikem s takovou invencí a s charakterem. Nemohl by například dospět k objevnému, velmi aktuálnímu konceptu okraje a středu, který měl tehdy značný význam. Lopatka nastolil problém kánonu, který se tehdy začínal pouze upravovat, doplňovat, rozšiřovat, aniž byla rozpoznána stálá poplatnost tradičním stereotypům. V Čechách je dost literárních historiků, ale kritiků jako šafránu. Nemuseli jste s Lopatkou souhlasit, ale že jde v českém životě o vzácný zjev, o tom nebylo pochyb.
Jestliže hovořím o setkání s Lopatkovým dílem, musím připomenout i jednu kuriozitu. Ve stati O kritice pokorné, publikované v roce 1964, si Lopatka zavěštil: „Budoucí literární historik, na kterého se odvolávám, zjistí asi s podivem, jaká příbuznost by se našla mezi naším současným kulturním myšlením a společenskými spory (ventilovanými literaturou) takových osmdesátých let minulého století“ (Š 128). Ve stejném roce vyšla knížka Poezie na předělu doby, zabývající se zlomem osmdesátých a devadesátých let 19. století, která tematizovala tehdejší spory jako podle Lopatkova vzoru.
S Lopatkou jsem se blíže seznámil až při práci nad Slovníkem českých spisovatelů. Ale nejprve jedno – pro mne důležité – „předporozumění“. Náhodné setkání s Lopatkou v sedmdesátých letech v městečku, myslím, že to byl Vimperk, kde jsme oba čekali na autobus. Nebyl to rozhovor o literatuře. Lopatka se mě překvapivě zeptal, zda moji rodiče vědí, co teď skutečně dělám, a jak se s tím srovnali. Myslím, že otázky byly důležitější pro něho než pro mne.
Když jsme se sešli nad Slovníkem, bylo již zřejmé, že jakákoli rozdílnost názorová nebude práci nikterak vadit. Ještě jednou bych chtěl zopakovat, jak k realizaci Slovníku došlo. Při náhodném setkání s Jiřím Grušou jsme zjistili, že si oba pořizujeme pro domácí potřebu jakýsi soupis literatury, která se octla na indexu. To byla doba, kdy – po každém přečtení rukopisu či strojopisu – měl člověk tísnivý pocit, že vše upadne v zapomenutí. Domluvili jsme se, že dá dohromady několik lidí. Posléze Gruša přivedl básníka Petra Kabeše a kritika Jana Lopatku. Ten rok 1978, kdy jsme dodělávali první verzi, byl autor Dotazníku stíhán, a na práci se mohl podílet jen sporadicky. Jsem literární historik, který nachází odpočinek v bibliografickém řemesle, a dlouho jsem se domníval, že básník Obyvatelných těl či Skanzenů a kritik, kterého přitahuje reflexe díla, a ne jeho bibliografický záznam, budou ty stovky a tisíce několikrát přepisovaných záznamů postupně stále více nenávidět. Dodnes si neumím vysvětlit, kde brali tu energii k tak titěrné, v podstatě úmorné, časově náročné práci. Nezapomenu, jak Petr přinesl asi pátou verzi nějakého hesla a přesvědčoval mě o důležitosti mít hesla co nejaktuálnější nebo jak si Lopatka chodil ověřovat k jednomu autorovi asi po páté správný titul jedné knihy. O dramatických scénách pomlčím, protože nemám rád žánrový humor. Ostatně byly i sepsány. Ale jedna scéna mi nikdy nezmizí. Když nám Lopatka vítězoslavně oznamoval, že sehnal „umrlčí plátno“, smuteční prapor, látku do rakve, do které nechal svázat první sadu Slovníku, byla v jeho očích taková dětská radost. Byla to od nás neuvěřitelná drzost pustit se do podniku, když se před námi zavřely veřejné knihovny. Ale to, co je dnes pouhá historie, bylo vnímáno jako manifestace a protest. Rukopis převezl Gruša do zahraničí a Škvorecký ho vydal v roce 1982. Někteří autoři odmítali být do Slovníku zařazeni a po roce 1989 si stěžovali, že byli opomenuti.