Společná publikace Nakladatelství Lidové noviny a Ústavu pro studium totalitních režimů ČR, věnovaná normalizaci, je bezprecedentním počinem, jehož záměr prozrazuje až bezelstně prostý titul Podoby československé normalizace. Dějiny v diskuzi. Oproti evokované představě historické příručky kniha neobsahuje fakta „velkých“ dějin ani „běžných“ denních událostí sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, nepokouší se ani o jejich rekonstrukci. Editory a zároveň autory kmenových studií zato přitahuje množství prací této době věnovaných, zaměřují se na její reflexi v dosavadním bádání s jeho přeryvy v roce 1989, kolem roku 2000 a později, od přijetí „Metodického pokynu k výuce moderních dějin“ (2009). Jednotlivé přístupy k tématu normalizace charakterizují jako narativy, jejichž škálu chtějí souhrnně předložit. Refrénem knihy jsou teze: normalizace nebyla jen jedna, nebyla českým specifikem a nebyla to totalita.

Editoři publikace Kamil Činátl, Jan Mervart a Jaroslav Najbert v úvodu dílo charakterizují především dvěma rysy: prvním je ostentativní snaha o nezaujatý výklad stavící na rozmanitosti interpretačních perspektiv, druhý představují vědomé kompoziční i badatelské ústupky – ty pak v knize spočívají zejména v absenci jasně stanovené badatelské otázky, v překrývání témat jednotlivých částí práce (mnohdy spíše v obtěžujícím než případném) a v rezignaci na téma mezinárodního kontextu. V dodatečném oddílu knihy nazvaném Zahraniční inspirace nicméně poprvé česky prostředkují vybrané studie, kterými byly inspirované některé tuzemské přístupy: mezi jinými například Jurčakovu Sovětskou hegemonii formy (2009), týkající se sémantické analýzy sovětského oficiálního jazyka a rozporu mezi teoretickými postoji a praktickým (pragmatickým) jednáním mluvčích, či klasifikaci historického vědomí od Jörna Rüsena (svůj koncept, inspirovaný Piagetovou vývojovou teorií, rozpracovává od sedmdesátých let, vlivněji se ale prosazuje od překladu do angličtiny na přelomu tisíciletí).

Sborník textů má podle proklamace editorů provádět čtenáře po dnešní diskusi o československé normalizaci a ve své meta-rovině i po historiografii jako takové. Na první pohled splňuje nároky odborné příručky: obsahuje zevrubný soupis pramenů, podrobný poznámkový aparát, rejstřík i postranní kontextové odkazy umožňující tematické nelineární čtení. Lineární čtení je naproti tomu, už kvůli zahlcení dílčími poznámkami za každým zařazeným textem, obtížné. Zároveň je však už jen ze zmíněných postranních odkazů možné vyčíst, kterým směrem se výklad hlavně ubírá: nejskloňovanějšími tématy jsou každodennost a aktualizace normalizace, disent, (ne)hodnotící přístupy, (n)ostalgické vzpomínání, svou postranní poznámku má ovšem i evergreen Major Zeman a seriál Vyprávěj. Jaký příběh o příbězích normalizace kniha předkládá?

„Podoby“ nesměřují k analýze dosavadních přístupů, ale zachycují (především v historicky laděných studiích Jana Mervarta a Jaroslava Najbrta) chronologicky popsaný vývoj „diskuze“. Tu představují jako v podstatě černo-bílý nárokový zápas o oprávněnost vůbec se k tématu vztahovat. Diskurz je charakterizován jako prostor, v němž na jedné straně stojí tzv. totalitární (synonymně označovaný jako antikomunistický) přístup pramenící podle jeho kritiků v disentu, na straně druhé řada konceptů jiných – hodnocených jako progresivnější a často zakotvených v dalších disciplínách (politologii či sociologii). Soudobý český trend v normalizačním bádání, jenž vposled ztělesňuje i přítomná monografie, si bere coby hlavní oporu výkladu a návratný motiv právě „dichotonomického strašáka“ (moc–bezmoc, demokracie–totalita, kultura oficiální–neoficiální) spojovaného v dané interpretaci s totalitárním vnímáním normalizace. Hlavní figurou interpretační linie je zde úsilí podrobit takové vnímání re-konstrukci, a to skrze citace z textů s ním polemizujících: „Do obrazu normalizační literatury vstupuje ambivalence a pluralita, příznačně se hovoří o literárním poli. Šámal oslabuje tradiční dělení na oficiální a neoficiální literaturu důrazem na strukturní mezery: ‚Existence literárních periferií a jiných strukturních mezer se stala systémovým rysem normalizačního režimu, prostorem, v němž se realizovala část sociálních aktivit, jež sice neodpovídala oficiálním představám o umění a literatuře, ale stát je neměl sílu ani zájem plošně potlačovat.‘“

Příklon k vyjednávání, k pragmatické argumentaci a k ohledávání možných hranic svobodného kulturního chování v pozdním socialismu ovšem přece neznamená, že by předchozí bádání možnost takových průniků odmítala. Na jiném místě údajnou erozi a neadekvátnost dichotomického modelu (čili názoru, že normalizace byla obdobím totality) ilustruje zarážející tvrzení: „Poněkud překvapivou perspektivu, která v souvislosti s normalizací rozvolňuje naše představy o jednoznačně vymezené demokracii na jedné straně a nedemokracie (případně totalitě) na straně druhé, přináší hodnocení ekonomického vývoje. Ekonom Otakar Turek například postuluje následující zjištění: ‚Pro 70. a 80. léta platí charakteristika, že v Československu bylo ‚v globále‘ dost demokracie. Jenom byla špatně distribuována. Chyběla v politickém systému, zatímco v systému řízení ekonomiky přebývala.‘“ Na základě (nejen) této svérázné hypotézy Jan Mervart dochází k závěru, že „výše zmíněná hodnocení rozhodně neodpovídají popisu normalizačního režimu coby totálně kontrolované společnosti“. „Dichotomické“ rozdělení a „totalitární“ přístup nelze v interpretaci editorů oddělit a současně právě tato analýza období není podle nich v české tradici podepřena žádným teoretickým rámcem (po kterém volají – neboť sami zdůrazňují především koncepční zapojení); vyplývá spíš z pamětnické intuice. Při upozorňování na důležitost teorie však sami vědomě jistá fakta opouštějí. Poukazy k represím či k (zločinné) povaze systému hodnotí výlučně jako jednu stranu věci, jako princip zdůrazňující jen určitou perspektivu a ve svém důsledku zaslepený, protože není schopen vysvětlit trvalost režimu, ani neumožňuje normalizaci srozumitelně uchopit většinovou společností, reprezentovanou abstraktně zprůměrovaným „běžným člověkem“, který neprožil větší perzekuci. Otázku po tom, jak může tento běžný člověk dnes odhlížet od skutků, jež se ho (tehdy) pouze bezprostředně netýkaly, ponechávají stranou – jde přece totiž jen o jednu z mnoha podob doby.

Dominantní badatelskou perspektivou Podob je paradigma každodennosti a situace běžného občana pozdního komunistického Československa: „Oproti společenské smlouvě [koncepcím vycházejícím z V. Havla či M. Šimečky – TŠ] staví Michal Pullmann v knize Konec experimentu interpretaci pozdního socialismu na sice křehkém, přesto však fungujícím konsenzu mezi společností a režimem. Pod vlivem Michaila Bachtina a především Alexeje Jurčaka zavádí pro československou normalizaci ‚autoritativní diskurz‘, v jehož rámci má ideologie dvojí tvář: striktně vyžaduje konformitu s její strnulou formou, je-li však tato podmínka splněna, může sehrávat i performativní roli ve smyslu poskytnutí prostoru pro formulování jiných myšlenek a postojů než těch, které jsou v ní zahrnuty. Běžný občan tedy mohl režim brát vážně a současně o něm i výrazně pochybovat, přičemž kritický náboj těchto stanovisek byl neutralizován permanentním poukazem na škodlivost systémové kritiky a maximální možnou podporou konformity.“ Dvojí tváří se pak vysvětluje dlouhodobá existence normalizačního režimu – byla dána předivem vztahů většinového obyvatele („běžného člověka“), jeho zkušeností a mocenskými sítěmi, jež na něj působily (v pracovní sféře, společenské atp.). Ačkoli nelze rozhodnout, nakolik je to problém diskuze jako takové a nakolik jen hledisko výkladu, z držení tohoto výkladového kursu už původní deklarovaná snaha o nezaujatost průvodce nevysvítá. Editoři vycházejí z přístupu Michala Pullmanna a v návaznosti otázku „Co byla normalizace?“, kterou si klade nejen on, navrhují rekonstruovat její podobu skrze ony narativy různých badatelů. Kladou přitom důraz právě na nehierarchizovanou různost. Tento postup – který loni na podzim při uvedení knihy pateticky a pro mne dost znepokojivě charakterizoval P. A. Bílek jako „respekt k různým podobám“ – degraduje výzkum na shrnutí roztříštěné a nesourodé změti, sestávající z dílčích studií či tematických drúz o recepci Majora Zemana nebo „majoritnějších“ praktikách StB, které chtějí oddémonizovávat její všudypřítomný dohled skrze příklady, jako je třeba tento: „Autor regionální sondy do činnosti StB Prokop Tomek konstatuje, že postihy v rámci ochrany ekonomiky patřily v okrese Havlíčkův Brod mezi zanedbatelné, a na základě bohatého empirického materiálu dochází k závěru, že v rámci daného okresu se trestněprávní postihy týkaly ‚svévolného opuštění republiky‘ a že StB používala především preventivně výchovná opatření ve formě zastrašovacích pohovorů.“ Takové příběhy (narativy) sesbírané v podstatě z různorodých dostupných tuzemských textů, které se normalizačním obdobím a veškerými oblastmi života člověka v pozdním socialismu zabývají, jsou roztřízeny a zapuštěny do třech tematických bloků (normalizace a historiografie, normalizace v interdisciplinárních přístupech, normalizace a současné vzdělávání o ní). Je to ovšem pořádek spíše iluzorní.

Každou část knihy otevírají záznamy dílčích panelových diskuzí, které se uskutečnily na Filozofické či Pedagogické fakultě UK v letech 2015–2016. Ty patrně sloužily jako přípravné fáze pro přítomnou knihu. Z edice se o tom více nedozvíme. Její editoři v diskuzích vystupují jako moderátoři a zkoumají témata, která posléze zpracovali do samostatných studií. Jan Mervart se zabýval historiografickými reflexemi normalizace, Kamil Činátl možnostmi interdisciplinárních přístupů k tématu a Jaroslav Najbert prezentací tohoto období v rámci dějepisného a občanského vzdělávání. Předsazené diskuze, které v knize mají zřejmě zároveň evokovat „živost debaty“, však trochu selhávají. Výběrem debatérů jsou vesměs nepolemické. Vyhraněnější je pouze záznam diskuze o vzdělávání, v níž se střetli Jaroslav Pinkas a Karel Strachota, který čelil polemice o přínosu a dosahu projektu Příběhy bezpráví.

Pro člověka neznalého tématu přináší edice souhrn širokého pole dosavadního bádání, nicméně co je na jedné straně přínosem, může způsobit i hlavní nesnáz. Deklarovaná rezignace na hierarchizaci faktů a jednotlivých přístupů se často rozpíjí v zaměření autora či v problému pramenů – pro některé závěry jednoduše neexistuje dostatečné množství studií a podkladů (např. detailních statistik, které by prokazovaly některé praktiky StB spíše než jiné apod.). Proto se v těchto uzlových bodech opírají autoři o dílčí případové studie, které kladou v rámci demokratického přístupu na roveň syntetičtějších zkoumání. Zdůrazňovaná nepředpojatost tak bere za své již jen výběrem a pojetím tématu.

Na rozdíl od historických přístupů, jenž příběhy charakterizují spíše „vývojově“, ale Kamil Činátl v interdisciplinárním pohledu vysvětluje absenci hierarchie ještě jinak: „Výzkumné pole je natolik různorodé, že jej nelze popsat jako vývoj od starších (méně konceptuálně vyspělých) přístupů k modernějším a doložit tak pokrok vědeckého poznání. Z heterogenního výzkumného pole vystupují nanejvýš příběhy dílčích disciplín…“ 

Za zásadní problém považuji, že normalizační období sice mělo mnoho podob, při bádání o něm nás to ale nezbavuje odpovědnosti. Jan Mervart používá titulu knihy Naše normalizace od Adama Drdy jako příkladu tvrdošíjného trvání na specifiku české představy o výjimečnosti daného období a životních podmínek. Nemá však název této knihy poukazovat i (či dokonce spíš) na to, že si normalizaci většina české společnosti způsobila sama? „Poselství“ zachycené v diskuzích i dalších textech v knize vzbuzuje dojem, že naše minulost byla už dostatečně reflektována, a nyní je čas se zabývat jinými perspektivami. Obávám se však, že často zmiňovaný, indiferentní „respekt“ (k popkultuře, chataření, Majoru Zemanovi, běžnému provozu a obyčejnému člověku) s sebou přináší hlavně lhostejnost k životu ve svobodné společnosti. Vztah minulosti a přítomnosti, v knize mnohokrát tematizovaný, zosobňuje však to, co s sebou imanentně nese i možnost přítomného „prozření“, historického vědomí odpovědnosti nejen za minulost, ale právě k minulému. To Podoby československé normalizace ponechávají zcela stranou. Jsou průvodcem po bezútěšné situaci, kterou však bagatelizují tím, že se z ní snaží vykřesat to funkční, dobré.

Ilustruje to skromná obrazová příloha: čtyři předělové dobové fotografie, na nichž jsou soudružky na návštěvě u prezidenta, skupina pionýrů na exkurzi, muži zálibně si prohlížející novou škodu 105 a v neposlední řadě socialistická dovolená ve stanovém lesním kempu. To je prý ona každodennost. Ačkoli se editoři tváří jako hyperkorektní, protože do zařazených „příběhů“ nezasahují, jejich badatelské stanovisko i vlastní narativ je zřejmý. Normalizovaná každodennost a modernizace v hospodářské sféře jsou pro ně nosnými pilíři doby, jíž se specifikum v rámci širších dějin nepřiznává.