Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací Každodenní život v Československu 1945/48–1989 (publikace má tři části, první je věnována „obecné perspektivě“, druhou tvoří „případové studie“, třetí se vztahuje k výuce). Z textu na obálce vcelku zřetelně vyplývá, že jednotlivé příspěvky by měly být ukázkou v posledních letech tolik propagované objektivní vědy, přinášející tzv. vyvážený pohled na nedávnou minulost – vědy, která by měla v Čechách dle jejích zastánců nahradit polistopadovou „zaujatou“ historiografii.

Na zadních deskách sborníku se píše: „Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou persekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu. Objektem odborného zájmu se tak ve větší míře stává ‚obyčejný‘ člověk se svými běžnými starostmi. Zvýšený zájem o dějiny každodennosti je zřetelný i u laické veřejnosti.“

Ještě nedávno se mohlo zdát, že podobně kluzké formulace, jejichž hlavním smyslem je snaha vyhovět ideologickému zadání, jsou typické pro čs. vědu sovětské éry, a že tedy patří minulosti. Jenže to byla jen iluze: jakmile se změní společenské podmínky, objeví se vždycky znovu spousta služebných figur, produkujících fráze, které „vyžaduje doba“ a kariéra – a je docela jedno, jestli se píše rok 1970, nebo 2015. Citovaný text, který zjevně vznikl vykostěním „Předmluvy“ z pera editora sborníku Jaroslava Pažouta (s. 7), lze převyprávět třeba takto: v rámci svobodného a poněkud spontánního polistopadového vývoje se naši historici (mluví se tu příznačně obecně za „výzkum“, tedy pro jistotu za všechny a za nikoho jmenovitě) příliš starali o komunistické, resp. estébácké ničemy a jejich oběti a měli příliš na zřeteli etické kategorie. Tím se dopustili chyby, neboť umožnili, aby se období, které jsme prožili pod vládou KSČ, jevilo jako horší, než je dnes žádoucí říkat. Vznikal zkrátka „zploštělý pohled“ (vznikal „občas“ – kdy a v jakých případech, to se znovu nedozvíme, být přesný je riskantní). Důležité však je, že pokroková historiografie za politickým vývojem nezaostala, zmíněnou chybu si uvědomila a poučila se: zapomínala totiž dosud na „obyčejného“ člověka, který měl na rozdíl od elitářských obětí v časech vlády KSČ své „běžné starosti“, do nichž jakési potíže s dobrem a zlem nepatří. Teď už je ale všechno v pořádku, což potvrzuje i zájem „laické veřejnosti“ (předlistopadovým slovníkem: poctivého pracujícího lidu).

K tomu je třeba doplnit, že dle Pažoutovy Předmluvy nezpůsobili „zploštělý pohled“ na komunistický režim ani tak historici svou odbornou činností (jejich směřování bylo prý ještě „vcelku pochopitelné“), nýbrž se projevoval „především v různých mediálních výstupech, předkládajících poněkud černobílý obraz společnosti“. O jaké „výstupy“ jde, zda o mediální aktivity historiků, dokumentaristů nebo novinářů, kteří to byli a co konkrétně provedli, to doc. PhDr. Pažout, Ph.D., statečně nepraví a neláme si hlavu ani s otázkou, zda „zploštělý“ znamená totéž co „černobílý“. O pár řádek dál se však masmédií pro změnu dovolává velmi konkrétně, když zájem „laické veřejnosti“ o studium každodenního života dokládá vysokou sledovaností televizního seriálu ČT Vyprávěj a publicistického pořadu Retro (zdůrazňuje též „úspěšný návrat některých ‚předrevolučních‘ produktů, mj. limonády Kofoly či žvýkačky Pedro“). Co s tím? Zřejmě to znamená, že práce pokrokového historika je vedle objednávky institucionalizovaných autorit určována také pravidlem, s nímž je dnes obeznámen každý průměrný žurnalista a pracovník reklamní agentury, totiž že lidé si zkrátka vždycky rádi připomenou, co je obklopovalo v mládí, a rádi si to připomenou neproblematicky. Že taková z podstaty kýčovitá nostalgie nemá nic společného s úlohou vědy, nýbrž patří do světa byznysu a zábavního průmyslu, autora nepálí, hlavně že našel „důkaz poptávky“.

Rozbor celého sborníku by vyžadoval úsilí, které recenzent po nahlédnutí do vybraných částí není ochoten podstoupit – už jenom učíst „Slovo na úvod“ z pera prof. PhDr. Roberta Kvačka, CSc., (s. 14) je nad lidské síly, poněvadž se hemží trivialitami, nesmysly a konfuzemi následujícího druhu (citováno náhodně, kam oko padlo): „V polovině šedesátých let byla podstatná část Evropy plná mladých lidí.“ – „Tatcherismus znamenal propagandu elity individualismu, z veřejného prostoru udělal velké tržiště.“ – „Dva ropné šoky měly důsledky okamžité i do budoucna, které je dnes naší současností.“ – „zlatý věk kinematografie z padesátých a zvláště šedesátých let se ukazoval neprodloužitelným, do oboru vpadly stále drsnější velkofilmy a vládnou mu dodnes“. A tak dále, a tak podobně. Dobře, profesor Kvaček už je starší pán, má slabší chvilky a bohužel se nenašel nikdo příčetný, kdo by mu příspěvek zredigoval nebo vymluvil. Jak tedy vypadá produkce některých dalších humanitních vědců?

Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., zhotovil příspěvek „Každodennost v Československu v období tzv. normalizace“ (s. 34), v němž kupříkladu čteme, že mezi lety 1969–1989 bylo podle první hlavy trestního zákona (trestné činy proti republice) odsouzeno 110 751 občanů, z toho však plných 105 993 za nedovolené opuštění republiky. Rychlík z toho vyvozuje nevysokou úroveň persekuce – tyto rozsudky byly totiž „čistě formální, protože [odsouzení] si trest nikdy neodpykali“, tj. nemuseli do kriminálu. Že ti lidé nesměli domů, kde často zanechali rodiče a jiné příbuzné, že jejich majetek propadl státu, že celé rodiny byly kvůli emigrantům různými způsoby šikanovány a buzerovány, to autor nebere v potaz, z hlediska priorit sborníku překvapivě, protože přece šlo o nedílnou součást normalizační každodennosti. Profesor dále píše, že „většina emigrantů ve skutečnosti neodcházela do zahraničí z politických, ale z ekonomických a osobních důvodů“, přičemž zapomíná informovat, odkud to ví (opírá se o nějaký výzkum?), natož aby rozvedl, co přesně považuje za ekonomické a osobní důvody odchodu do emigrace. Patří k nim, že člověk nesmí z politických příčin vykonávat své povolání či rozvíjet svůj talent, nechce, aby jeho děti vyrůstaly v nedůstojném prostředí, přeje si, aby směly studovat dle své volby a nadání, a nikoli dle úsudku vládní straně oddaných pracovníků? Patří tedy k těm důvodům potíže, o nichž prof. Rychlík píše o pár řádek dál a označuje je za „hlavní druh represe za tzv. normalizace“? Patří k nim skutečnost, že člověk nechce žít v zemi okupované cizí armádou? Jsou to všechno důvody ekonomické nebo osobní? A co je činí nepolitickými?

Přestože chce Rychlík ve své stati líčit běžný život v Československu, nezabývá se (podobně jako další autoři) tím, co lidé pociťovali, čím se trápili a čím se museli vyčerpávat, co jim nesvoboda působila v duších a v hlavách – jistě, dá to hodně práce a nedá se to „zfouknout“ za den nebo dva. Zato bez další argumentace hojně konstatuje, například takto: „Do soukromých a osobních záležitostí režim nezasahoval, čímž se lišil od padesátých let.“ To je ovšem přinejmenším zavádějící tvrzení: jak to, že režim nezasahoval do soukromí, když si na každého občana vedl prostřednictvím sítě kádrováků zvláštní materiály obsahující všemožné posudky, podchycující politické smýšlení, vyznání, rodinný původ atd.? A nepředstavuje snad ideologická masáž a lži, jimž bylo vystaveno každé dítě přinejmenším od povinné školní docházky, také dost zásadní zásah do soukromí?

Rychlík se hodně zabývá životní úrovní a cituje statistiky: „Faktem […] je, že životní standard obyvatel Československa, především pokud šlo o vybavení domácností předměty dlouhodobého užívání, měl stoupající tendenci. Pro ilustraci: v roce 1969 bylo v Československu registrováno 699690 osobních automobilů, v roce 1979 jich ale už byly 2132561. […] Počet telefonních stanic stoupl z 1674973 v roce 1969 na 3072829 v roce 1979.“ Potíž je v tom, že statistika sama o sobě vypovídá pouze tolik, že část místního obyvatelstva jezdila auty a měla doma telefon – aby se z ní neznalý čtenář dozvěděl něco o každodenním životě v „socialistické“ ČSSR, musel by dostat doplňující informace, například jak obtížné bylo získat nové auto nebo telefon, jak bylo složité auto nechat opravovat, jak dlouho musel průměrný občan pracovat, aby si na auto vydělal, jakou hodnotu pro něj vlastnictví vozu představovalo atd. A rovněž by musel dostat srovnání s vývojem životní úrovně v odpovídající středoevropské demokratické zemi, která měla v roce 1948 srovnatelné, či dokonce horší „startovní“ podmínky, tedy kupříkladu s Rakouskem. Rychlík místo toho prohlásí, že „vybaveností domácností se Československo blížilo v mnoha ohledech některým méně rozvinutým zemím kapitalistické západní Evropy, jakými byly tehdy např. Portugalsko, Španělsko či Řecko“. To je tvrzení, které možná může být pravdivé, ale současně je z hlediska poznání socialistické každodennosti naprosto k ničemu. Tedy vlastně není: má čtenáři podsunout, že občan ČSSR si vlastně žil docela dobře – a profesor nemůže být tak hloupý, aby se toho podsouvání dopouštěl nevědomě. Ponechme už raději stranou to možná nejpodstatnější, totiž že kvalita každodenního života není měřitelná počtem telefonů a ledniček a že k takovým „trivialitám“, jako je svoboda kultury či náboženské víry, katastrofální stav životního prostředí, devastace měst atd., Rychlík nepřihlíží.

Další z vědců, PhDr. Petr Bednařík, Ph.D., sepsal studii s názvem „Média v Československu v letech 1945–1989 a jejich vliv na každodenní život“ (s. 50). Pětadvacetistránkový elaborát sice o vlivu médií na běžné žití opět nevypovídá nic (s pořádnou dávkou shovívavosti jej lze přečíst jako jakýsi přehled oficiální mediální oblasti ve zmíněném období), zato vyniká dokonalou absencí kritického pohledu, přičemž například v pojednání normalizačního dvacetiletí předestírá čtenáři doslova idylku. Těžko si odpustit obsáhlejší citaci: „Velmi oblíbeným časopisem (s nákladem 430000–500000 výtisků) byl v době normalizace týdeník Mladý svět, který patřil mezi populární periodika již v 60. letech. Jeho vydavatelem byl Socialistický svaz mládeže […]. Čtenáři vyhledávali fejetony Rudolfa Křesťana, rozhovory Jiřího Janouška, rubriku otázek a odpovědí herce Miroslava Šimka. Josef Velek se věnoval ekologickým tématům a jeho zásluhou časopis výrazně podporoval hnutí Brontosaurus. Psychoterapeutka Jiřina Hanušová odpovídala pod pseudonymem Sally […]. Velkou popularitu si udržovala také anketa Zlatý slavík […]. Tento časopis neopomíjel ani folkovou a trampskou hudbu. V redakci působila v 80. letech řada novinářů, kteří se výrazně prosadili po roce 1989 (např. Radek John, Luboš Beniak, Josef Chuchma, Michal Horáček) a list se v druhé polovině 80. let zabýval i tématy, jež problematizovala oficiální obraz normalizační společnosti (např. drogová závislost, veksláctví, nemoc AIDS, násilí fotbalových fanoušků).“ (Vynechávky v citaci jen rozváděly ódy na MS.)

Celé je to tak strašlivě blbé, že to vypadá jako recese. Člověk se ale směje jen do chvíle, než si uvědomí, že například tuhle absurdní charakteristiku svazáckého „Mlaďáku“, proměněného historikem Bednaříkem do podoby jakéhosi předchůdce Respektu zkraje devadesátých let, budou číst třeba lidé, jimž je dnes osmnáct, začínají studovat – dejme tomu – žurnalistiku a o normalizaci si stihli udělat představu nejvýš ze zmíněných televizních retro-projektů. Pro čtenáře RR asi není třeba citaci rozebírat, ale co ti mladí nešťastníci, kteří se ještě nestihli vzdělat a které navíc ještě čeká poslední odstavec historikovy odborné studie, v němž se dozvědí, že „období 70. a 80. let 20. století bylo […] spojeno též s ustanovováním alternativního veřejného prostoru, jehož součástí se stala ‚samizdatová‘ média vznikající přímo v hranicích československého státu (např. Lidové noviny, Informace Charty 77, Revolver Revue, Vokno). […] Čtenáři samizdatu mohli informace a názory, které tyto tiskoviny přinášely, konfrontovat s názory oficiálních médií, což platilo až do listopadu 1989“?

V kontextu podobných výkladů minulosti teď zřejmě budeme nějaký čas žít (a mnoho na tom nemění skutečnost, že sborník obsahuje i texty autorů, kteří jdou s dobou o poznání šikovněji, což se týká především prof. PaedDr. Mgr. Miroslava Vaňka, Ph. D., jehož případovou studii „(Ne)oficiální kulturní aktivity mládeže v Československu v období tzv. normalizace“ – s. 154 – dobře vystihuje přísloví „jednooký mezi slepými králem“; smutné vítězství). Čili nezbývá než sborník hodit do popelnice, poděkovat Petrušce Šustrové, Michalovi Uhlovi a dalším pacifikátorům ÚSTR – a doufat, že se i v příštích letech udrží pár nezávislých historiků, jejichž okrajové názory bude možno konfrontovat s oficiální produkcí.