Je vyznamenáním pro autora a vysvědčením pro společnost, když publicistický text, napsaný před bezmála dvaceti lety (v listopadu 1994), dodnes oslovuje trefností, s níž diagnostikuje určité společenské jevy, a prozíravostí, s níž předvídá jejich další vývoj.

Spisovatel, novinář, historik a aktivista Petr Placák (* 8. 1. 1964) publikoval svou stať Národní tisková fronta, z níž tu u příležitosti autorova nadcházejícího životního jubilea přinášíme podstatné ukázky věnované mimo jiné časopisu Respekt či fenoménu mravního relativismu, ztělesněného „českým filosofem nové doby Václavem Bělohradským“, v Kritické příloze Revolver Revue č. 1/1995.
RR


Petr Placák: Národní tisková fronta

Jedna z oblastí našeho polistopadového vývoje, která skýtá zvlášť smutný pohled, je dle mého soudu oblast sdělovacích prostředků. Korupce, podvody, nejrůznější machinace, zákulisní hry, všeobecný pokles mravů, rychlost, s jakou se dostaly do popředí všeho peníze – to vše se dalo očekávat v důsledku celospolečenské liberalizace po zhroucení desítky let trvajícího totalitního režimu, v situaci, kdy majetek v hodnotě stovek miliard získává nové majitele. Na druhé straně jsem předpokládal, že uvolnění s sebou rychle přinese i svobodnou výměnu názorů neohlížejících se na politické či mocenské zájmy – tedy jeden ze základních atributů každé svobodné společnosti. Očekával jsem také, že k tomu zásadně přispěje právě tisk vzešlý z bývalé opozice. Opak se však bohužel stal pravdou: Nejenže se svobodné slovo z „podzemí“ do společnosti nerozšířilo, ale byla to právě část disentu, která se dobrovolně, o své vůli přizpůsobila osvědčené praxi zavedených komunistických novin s její nemravnou, nepsanou a nikým nezformulovanou dohodou s mocí. Dohodou, o čem se smí psát a o čem nikoli, koho je možné kritizovat a koho ne. Pak už byl jen krůček k tomu, aby vyvolení „šťastlivci“ začali opět rozhodovat o tom, co se ve slušné společnosti sluší a co ne, a ty, kteří to včas nepochopili či nehodlali přijmout za své, začali označovat za extremisty a radikály nebo dokonce za samozvané soudce. Nihil novi sub sole, vole, řekl by patrně Magor. Bývalá opozice, vůči komunistickému režimu kritická, samým dojetím zjihla a rázem se zapomněla, jakmile se k moci dostali její kamarádi.

Z REVOLVERU DO NTS
Ukázkovým příkladem takového vývoje je politický týdeník Respekt. Vytvořili ho lidé v minulosti seskupení kolem podzemního časopisu Revolver Revue a pozdějšího periodika Sport, kteří několik dní po 17. listopadu 1989 začali jako první oficiálně vydávat svobodný tisk pod názvem Informační servis. Tyto několikastránkové „letákové“ noviny vycházely v Nezávislém tiskovém středisku (NTS) v galerii U Řečických a v počátcích sametové revoluce přinášely jako jediné nikým necenzurované aktuální zprávy o dění v zemi (samizdatové Lidové noviny vycházely v roce 1989 měsíčně a potom do dubna 1990 dvakrát týdně). Informační servis logicky navázal na činnost, kterou jeho redaktoři a spolupracovníci dělali už léta před listopadem, a zároveň to byl i velmi slibný základ do budoucna s možností vzniku nezávislých, kritických novin.

Poté, co se NTS přestěhovalo do Bolzanovy ulice a začal vycházet Respekt (nevím, kdo tento idiotský název vymyslel, ale Ivan Lamper, duše celého podniku, se ho hned chytil), věci se počaly ubírat poněkud jinou cestou: časopis začal sám sebe brát velmi vážně, začal se respektovat a na druhou stranu začal respektovat, projevovat úctu i tomu, kdo byl u moci.

KRITIKA V DISENTU
V době před 17. listopadem byl Ivan Lamper jedním z mála disidentů, kteří odmítali hrát hru na jednomyslnost a zachovali si kritický odstup od chartovního establishmentu. Zároveň však nepatřil ani k „lidovému“ proudu Charty 77 (vůči chartovní elitě tradičně kritickému) v tzv. undergroundu, nebo, v hantýrce StB, k tzv. „volné mládeži“ reprezentované především Čuňasem (Františkem Stárkem). Tento „lidový“ proud v disentu kritizoval chartovní establishment za to, že nespravedlivě rozděluje peníze docházející z ciziny na podporu domácí opozice, že s nimi volně hospodaří ve svůj prospěch. Zároveň s možností kontroly financí požadoval i demokratizaci volby mluvčích Charty. Požadavek „vidět“ do rozdělování peněz nepostrádal určité opodstatnění – požadavek demokratizace opozice však byl v prostředí totalitního státu dle mého názoru nesmysl. Problém spočíval v tom, že tento „lidový“ proud pomocí svých agentů silně ovlivňovala StB, že kromě těch, kteří to mysleli upřímně (jako v první řadě Stárek), to byla především StB, která podobné otázky uvnitř undergroundu sama nastolovala prostřednictvím agenturní sítě, a snažila se tak uvnitř Charty prohlubovat rozpory. To se ovšem tehdy nevědělo, nanejvýš tu a tam tušilo – estébácká operace „Klín“ byla ještě bezpečně uzavřena v trezorech ministerstva vnitra. Většina intelektuálů ve špičkách Charty nepovažovala však underground za seriózního partnera do diskuse a přezírala ho, což byla dosti značná licoměrnost. Jistě, v undergroundu se pohybovala nejroztodivnější individua, čehož StB propagandisticky využívala a zároveň mezi nimi tato dobročinná organizace také nejsnadněji lovila své spolupracovníky. Ovšem dělo se to na úkor jejich „kvality“. Dost často šlo totiž o zcela regulérní šílence, s jejichž „zprávami“ by si mnohdy neporadil ani ten nejzdatnější psycholog, nebo spíše psychiatr. (Druhým prostředím, kde StB nejsnáze lovila dušičky, byla skupina skalních exkomunistů, později ponejvíce sdružená v tzv. Obrodě. Zatímco z prostředí undergroundu získávala StB agenty většinou díky zneužívání psychických poruch dotyčných osob, z prostředí exkomunistů to bylo z velké části na základě ideové spřízněnosti.) Navzdory tomu však právě underground v prostředí totalitního režimu nejen odváděl nejvíc „ruční práce“, ale navíc zásadní měrou vytvářel široký prostor pro přirozený svobodný projev a ničím neomezovanou výměnu názorů. Chartovní establishment, až na čestné výjimky svázaný svou minulostí a ideologickými šablonami, dospíval k takovému pojetí jen ztuha a nikdy ne v takové míře, jak bylo běžné a zcela přirozené v undergroundu. Proč si od undergroundu Lamper vždy udržoval odstup, nevím. Jedno je však jisté – na rozdíl od undergroundu Lampera chartovní smetánka akceptovala, v podstatě ho přijala mezi sebe.

RESPEKT – POMALÝ PÁD
Možná i to sehrálo svou roli ve skutečnosti, že s Respektem a příchodem nového režimu kritický duch Lampera postupně opouštěl, až z něho vyvanul úplně. V průběhu let 1990–92 se stával z jeho časopisu čím dál bezzubější plátek, který za to zaplatil i výrazným snížením nákladu. Místo aby se transformační vládě snažil prospívat tím, že by od začátku poukazoval na její chyby, špatná rozhodnutí či diletantské jednání, začal Respekt ruku v ruce s „bratrskými“ Lidovými novinami jalovými články vytvářet kolem vládní politiky kouřovou clonu. […]

NOVÍ LIDÉ
Od Lampera po čase odešla většina přátel z okruhu podzemního Revolveru. Místo nich šéfredaktor do redakce natahal třeba i svazáky z Mladého světa, znamenitě vycvičené v cídění bot. Za pravou ruku si pak vybral Vladimíra Mlynáře, který se brzy stal ztělesněním Respektu – tedy respektu k sobě samému a respektu k tomu, u koho by člověk mohl narazit. Z časopisu se postupně stával velmi pozitivní, budovatelský list, který sice neklesl natolik, aby začal skutečnost malovat v poněkud veselejších barvách, zato si však mistrně osvojil schopnost pečlivě se vyhýbat všem jen trochu ožehavým tématům. V duchu této základní moudrosti pak stránky listu raději plní články o mafiích, korupci a bezpráví v zemích na východ od nás – nejlépe z oblasti bývalého sovětského impéria – s takovým nadhledem, jako kdybychom my patřili k Západu, jako kdyby u nás vládla liberální ekonomika a byli jsme země s minimálně čtyřicetiletou demokratickou tradicí a vysokou politickou kulturou. […]

EFEKTY V RESPEKTU
Respekt bývá oceňován pro tzv. poctivou novinařinu, která má spočívat především v tzv. objektivitě. Objektivita v Respektu však především znamená nevyjádřit vlastní názor – věci mají mluvit samy za sebe, aniž by k nim musel člověk zaujímat nějaké stanovisko, stačí je jen rozebrat. To je ve skutečnosti alibismus, nechuť nést odpovědnost za vlastní vyjádření a intelektuální hra na dva lidské protipóly: na toho, který je chytrý, protože svůj názor nikdy neřekne, a na blbce, který svůj názor veřejnosti neuváženě sdělil. Výrok dotyčného nešťastníka, který si nedával pozor na pusu, stačí pak jen malinko pootočit, malinko jej přibarvit dle vlastního vkusu a efekt je dokonalý, zatímco vynaložená námaha pramalá. A co víc, myšlenky „chytrého“, které by se jinak mohly stát terčem protiútoku, zůstávají skryty v bezpečí anonymity (viz např. „objektivní“ komentáře v Respektu, které se téměř nedají číst).

Objektivitu pěstovanou Respektem lze označit i za poněkud zločinný mravní relativismus – nic není jenom dobré nebo jenom špatné, všechno má své kladné i záporné stránky, nic nelze jednoznačně odsoudit nebo naopak vynést do nebe. (V této svérázné intelektuální disciplíně však časopis ještě nedosahuje kvalit českého filosofa nové doby Václava Bělohradského. Bělohradského – na rozdíl od Respektu – si klidně dovedu představit, jak se stejnou myšlenkovou akrobacií, s jakou se dnes staví za bezbřehý liberalismus, hájí třeba hodnoty, na kterých byl postaven politický systém Mussoliniho Itálie.) […]


VÝRAZ VNITŘNÍ NESVOBODY
Většina současných novinářů se dobře uplatnila za komunistického režimu, uplatňuje se výtečně i dnes a uplatnila by se stejně za režimu třeba hnědého. […] Troufám si tvrdit, že český tisk není po pěti letech uplynulých od 17. listopadu 1989 ve své většině dosud schopen vlastní, myšlenkově nezávislé existence a že tedy není jednou ze záruk demokratického vývoje v této zemi, přestože měl k tomu po listopadu všechny možnosti. Důvody nevězí jen v uplynulých čtyřiceti letech komunistického panství, jsou mnohem staršího data. Jsou spojeny se vznikem novodobé české společnosti v druhé polovině minulého století. Ta se bohužel dál nevyvíjela, zůstala trčet ve věku nedospělosti, duchovně zakrněla. Na jedné straně se tato společnost projevuje nechutnou servilitou vůči jakékoli moci a její autoritě a na straně druhé absolutní neúctou k institucím a autoritě přirozené. Je to projev zmrzačené, vnitřně nesvobodné obce, která se z jakési nemravné „praktičnosti“ vždy ztotožní s tím, co jí je shora předhozeno. Hlavní proud české společenské „elity“ se ruku v ruce s mocí vždy snažil ve společnosti prosazovat jakousi národní jednomyslnost, která předem vylučovala z „národního života“ všechny, kdo se do ní nevešli. Tuto sborovou národní „jednomyslnost“ česká elita prosazovala jak po roce 1918, tak po roce 1945 a 1948 a prosazuje ji i po listopadu 1989 – lhostejno, šlo-li o to, vytěsnit ze společnosti zrovna šlechtu, katolíky, agrárníky, nebo o to, vytěsnit ze svědomí národa zločiny a bezpráví páchané po válce na civilním obyvatelstvu německého jazyka, anebo o to, smést se stolu otázku kolektivní viny českých Němců nebo dnes pro změnu kolektivní nevinu komunistických funkcionářů a agentů StB. Česká novodobá inteligence je a vždy byla mocí hýčkaným sborem profesionálních pochlebníků, zametačů nepohodlných a horlivých strážců čistoty malého českého národního života – sborem, který je vždy připraven moci olízat ruku. Může být český tisk jiný?