Kniha O Nietzschovi, nedávno vydaná v Edici Revolver Revue, přináší v komponovaném autorském výboru devět textů, poprvé porůznu publikovaných v letech 1965–2007, v nichž Ivan Dubský s pronikavou filosofickou invencí, mnoha osobitými postřehy a přitom přístupnou formou a čtivým jazykem interpretuje klíčové momenty Nietzschova dramatického osudu a jeho podnes živý a inspirativní myšlenkový odkaz. Pro čtenáře Bubínku Revolveru přinášíme ukázku: text, který autor do knihy zařadil jako jakýsi „apendix“ a který původně vyšel před patnácti lety v katalogu výstavy Dubského přítele Oty Slavíka v Míčovně Pražského hradu.
RR


Ivan Dubský
Na téma: Buď živ!

Snad každý, kdo měl to štěstí (nebo smůlu?) setkat se s Otakarem Slavíkem, vyslechl při loučení jeho pověstné „Buď živ!“, pronesené se zvláštním zábleskem v jeho očích a s potutelným výrazem v obličeji. Žádné „nazdar“ nebo „ahoj“ (z anglického „ahoy“ zdravících se námořníků na vzájemně se míjejících lodích), žádné neutrální „ciao“, žádné příznakové „adieu“, „sbohem“ nebo „na shledanou“, žádné starodávné „vale“, „buď zdráv“, ale přímo „Buď živ!“. Vzhledem k tomu, že řečový akt, věta „Buď živ!“, nemá vypovídací funkci, nemá apofantický ráz v aristotelském smyslu, ale je imperativem, formou řeči „bitevních příkazů“, jsme vydáni více než jindy a jinde možným dohadům, jaký je záměr této výzvy. Co míní tento apel vyslovený v souvislosti s onou chvílí loučení, kdy – nevědouce dne ani hodiny: mors certa, hora incerta – netušíme, zda se ještě shledáme? Jak rozumět této komandující myšlence? Jak si vysvětlit toto nám adresované slovo na rozloučenou?

Proti rozmanitosti „řečových her“ spojených se zvoláním (Wittgenstein ve Filosofických zkoumáních uvádí: „Vodu! Pryč! Au! Pomoc! Krásné! Ne!“) je lakonický příkaz „Buď živ!“ jednoznačnější do té doby, než budeme znejistěni, na co se apeluje, co má být cílem našeho příštího chtění, usilování, jednání. Život? Říci ANO životu, ba dokonce přikázat si žít?

Povel „Buď živ!“ je eo ipso namířen proti oněm „záhrobníkům“, „vyznavačům zásvětí“, o nichž čteme v Nietzschově Zarathustrovi, pro něž je tento život stínem života „pravého“, „života věčného“ a tento svět jen odleskem „světa onoho“. Ale i proti těm, kteří říkají NE k životu, proti „kazatelům smrti“, těm, kteří hlásají odvrat od života. „Existence je něco, co by nemělo být, a největší moudrostí [podle Schopenhauera – v Aphorismem zur Lebensweisheit] je odmítnout a popírat ji.“ Veškerý život je jen a jen utrpení, trpíme tím, že žijeme. Ačkoli všechno živé pracuje pro budoucnost, budoucnost udělá bankrot; život uplývá mezi potřebou, nedostatkem, trápením, jež vzbuzují chtění, snažení – a výsledek? Ukojení, naplnění způsobují nasycenost, prázdnotu a nudu. A tak kmitá život v Schopenhauerově pohledu, v pohledu „kazatele smrti“, podoben kyvadlu mezi počáteční bolestí a nudou na konci a vše se opakuje. Chceme-li žít co nejdéle, nebudeme dělat nic než „nafukovat mýdlovou bublinu, pokud to jde, ačkoliv víme, že praskne!“ K čemu žít, ptá se pesimista? Všechno je marnost! Je to jen mlácení slámy, popálíme se, a přece se neohřejeme…

Kdo však říká „Buď živ!“, se bezpochyby staví proti těm, kteří káží, abychom se od života odvrátili, abychom jím opovrhovali, abychom se ze života vyvázali, proti nihilistickému popírání života; říká své ANO životu. Souhlasné ANO k životu ovšem znamená, že musíme přijmout i ony rozporné stránky života, vše propastné, pochybné, problematické, život takový, jaký je, všechna trápení, bolesti, viny. Nic z toho nemůžeme odepsat, jestliže přijmeme stanovisko života, ničemu se nemůžeme vyhnout.

Avšak nemůže snad ono velké přitakání, radostné ANO – Zarathustrovo JA – znamenat, že člověk přisvědčuje všemu, že souhlasí se vším, co tu je, jak tu je? Nezměnilo by se potom „velké JA“ na pouhé oslovo hýkání „i-a“, na afirmaci, smíření se vším „posledních lidí“, jimiž Zarathustra pohrdá? Oslovo „i-a“ je jen karikaturou souhlasu a zradou přitakání (G. Deleuze), je falešným JA – ANO k životu: osel – tvor, který pouze nese své břímě, bez odporu a se vším souhlasí, jeho život je jenom uchovávání, udržování, táhnout káru dál… „Primum vivere chápu,“ říká Nietzsche, „a co všechno náleží k vivere?“

Pozdravem „Buď živ!“ se na nás jistě nechce apelovat, abychom se života drželi zuby nehty, abychom sebezáchovným pudem nesli zátěž života jako onen osel ze Zarathustry. Udržet se při životě, zachovat sebe, nemůže být cílem životního pudu, nanejvýš tak pro „posledního člověka“; sebezachování je prostředkem k životu, jednou z konsekvencí vůle k němu. Je výrazem „nouzového stavu“: pouhé udržování života samo o sobě znamená životní úbytek, pokles. Život není jen uchovávání, ale vůle k životu přikazuje více, chce více, je to růst, stupňování, tedy překonávání nelibosti, vzdorování tomu, co odporuje, usilování, napětí, žít je nebezpečné. Život to sám říká Zarathustrovi: „Hleď, jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati.“ Jinak život schází, stává se bledší, věci v něm škaredější, život zemdlí k živoření…

Jak tedy snést život? ptá se Nietzsche ve fragmentu z osmdesátých let 19. století. „Tvoře“ – „Schaffend“. Tvořit znamená přemáhat, překračovat, vynášet výše, tedy život nadlehčovat, zbavovat tíže, odkrývat v nesčíslných perspektivách a možnostech vlastní život, vytvářet si svobodu k novému tvoření.

Co nám tedy může říkat „Buď živ!“? Jestliže chtít život znamená v nejvlastnějším smyslu život tvořit, vytvářet, nestává se umění, pro něž tvoření, utváření je nejvlastnějším smyslem, velkým umožňovatelem života? Není umění tak jednou z nejcennějších sil proti vůli k negaci života? Jeho velkou „svůdkyní“ a současně jeho velkým „stimulantiem“, jak říkal Nietzsche? Ne umění, které „chce“ životu „napomoci“, které za ním ubíhá, které by mělo životem trpícímu, životem scházejícímu, podat léčebný prostředek klidu, ticha, stát se quietivem života (jako u Schopenhauera), ale umění – stimulans vzrůstajícího života, jeho zjasnění. Je to umění velkého stylu, jemuž vládne genius veselosti, radost z tvorby a z vytvořeného, je to ono „posměšné, lehké, těkavé, božsky umělé umění“, umění života vzrůstajícího, umění opojení, omámení a radosti, velké umění vděčnosti, umění sedícího na jedné židli, umění věrné zemi.

Průvodcem „výkladu“ apelujícího „Buď živ!“ byl Nietzschův Zarathustra. Byl dobrým průvodcem? Kdo ví? Avšak Slavíkovo „Buď živ!“ nás bude doprovázet, pokud tu budeme, neboť až přijde smrt, bude tu ona, a ne už my, jak napsal Epikúros Menoikovi, aby mu naznačil, že nás smrt nemusí znepokojovat, neboť se nás netýká ani živých, ani mrtvých.

Nuže tedy: „Buď živ!“ Žij svůj život, svůj věčný život. Jak napsal Nietzsche: „Diess Leben – dein ewiges Leben!“ – Tento život – tvůj věčný život!“