Zářijové číslo časopisu Host otisklo článek Jiřího Trávníčka Zůstat Homérem i po Joyceovi, ve kterém se tvrdí, že prozaický modernismus je tak trochu proti přírodě, Joyce, Proust a Musil byli s ohledem na literární vývoj, který je následoval, „falešní proroci“ a „modernistické texty jsou čtenářsky — s prominutím — dosti nudné, ale zato zajímavé narativně a snad ještě více stylisticky“.

Jako ilustraci Trávníčkova nepříliš závazného způsobu argumentace cituji jeden ze závěrečných odstavců: „(…) Modernistický román nelze číst, k modernistickému románu se lze jenom vracet; brát si z něj kousky, vyzvětšovávat si je. Je to příslib. Ale čeho vlastně? Onačejších slastí, tedy jakési literárně-estetické gnóze hlásající, že to povrchní, na první pohled viditelné (rozuměj příběhové) necháváme těm slabším, duchovně méně pokročilým, zatímco my, adepti vyšších pater zasvěcení, si dopřejeme obřad, na který žádný čtenářský prosťáček nemá. Jde o víno snobů a expertů, což v mnoha případech jsou jen dvě strany téže mince. Těm prvním dává pocit výlučnosti a těm druhým zase území, na němž mohou uskutečňovat svou moc, akademickou, esteticko-kavárenskou atd., nad druhými, vědomí, že dělicí čára mezi běžným a ‚skutečným‘ věděním vede až tady. — No dobře, ať si ji ti, kdo tyto obřady chtějí provozovat, mají. Žijeme v otevřené době. Nelze se však zbavit dvou pochybností. Zaprvé, nepodařilo by se mi při sedmadvacátém čtení najít skryté a rafinované významy i například v telefonním seznamu či pokynech k daňovému přiznání? Vynaložené úsilí tu jaksi už i předpokládá dosažení cíle. Když už jsem tomu věnoval tolik pozornosti, to by v tom byl čert, abych něco nenašel. Zadruhé, proč vůbec vynakládat energii na něco, co mě nijak nepodněcuje číst dál, co se neuchází o mou zvědavost? Zvědavost, která se v narativním díle realizuje v čase — fabulací?“

Parafrázujeme-li v logice textu, pak čtenářská obliba Jamese Joyce nebo třeba Virginie Woolfové je, jak každý ví, ve skutečnosti jen mocenským nástrojem udržujícím intelektuální nadřazenost a akademické statky, už téměř jedno století trvajícím komplotem kavárenských estétů, majitelů klíčů, zasvěcenců strážících své nedostupné lóže proti povrchním „čtenářským prosťáčkům“, kteří chtějí vědět, „jak to nakonec dopadne“, kolosální podvod snobů a expertů (což je tatáž sebranka), hanebný úskok elit. A hlavně — modernistickou literaturu přece nikdo doopravdy s potěšením nečte: nebohé studentky literárních seminářů jsou nuceny za dlouhých měsíčných nocí pitvat Proustovy telefonní seznamy, uondaní čtenáři, svedení elitářskými příručkami, zoufale hryžou nehty, podpírají hlavu, nervózně pohupují nohou, kdy už konečně skončí ten neúnosně dlouhý popis ve Vlnách — zatímco na poličce trpělivě čeká kovbojka.

Zní to jak z Woodyho Allena? Jiřímu Trávníčkovi se však z proudu vědomí žádný wisecrack nevyloupl. Žijeme v otevřené době, píše. Bylo by snad přesto (nebo právě proto) upřímnější přiznat (nikoli jen jako stylistickou floskuli), že třeba jenom pro dané texty nemá pochopení, neumí je číst, nesnáší je, osobně ho nebaví. To je myslím zcela košer. Rozhodně poctivější než v Hostu čtverácky odhalovat světové literárněhistorické spiknutí.