Organizátoři hudební ceny Vinyla zveřejnili zprávu o blížícím se vyhlášení výsledků letošního ročníku, která obsahuje i informaci o vizuální podobě chystaného ocenění: „Součástí ceny je limitovaný stokusový náklad LP desky – vinylu. Deska, která obsahuje po jedné skladbě od všech nominovaných, tak shrnuje podstatné počiny tuzemské scény a zároveň slouží – dotvořená autorem návrhu obalu – jako samotné ocenění pro vítěze. Autorem letošního vizuálního návrhu obalu je známý výtvarný umělec Krištof Kintera.“ Na obrázku si pak obal letošního ocenění můžeme prohlédnout. Je na něm vyfotografován objekt představující možná párek v rohlíku, jistě ale hovno a čurák (jsem skutečně ve velkých rozpacích, ale jiné výrazy tu k mé velké lítosti nejsou namístě) v jednom, navíc opatřený ušima, to vše v provedení patrně simulujícím zlatistý bronz, v každém případě však evokujícím cosi nesmírně hnusného.

Organizátoři poznamenávají, že pro někoho je takové vizuální řešení „možná mírně provokativní či ironické“. Jedním dechem ale také uvádějí, že jejich cílem je „ocenit autory a umělce, kteří do hudby přinášejí svébytné, originální a novátorské elementy“, takže ani letos zřejmě nehodlají udělovat anticeny a sebe nebo oceněné ironizovat, či dokonce dehonestovat. Nabízí se tedy otázka, zda si významem a estetikou ústředního vizuálního elementu především pod sebou tak trochu nepodřezávají větev a zda „mírná provokativnost“ letošního výtvarného řešení nespočívá pouze v jeho nedomyšlenosti. Tak by se ovšem dnes už mohl ptát snad jen člověk z jiného světa. Co může být podstatnějšího než schopnost urvat pozornost, zvlášť když lze v Čechách spoléhat na povolnou ztrátu soudnosti takřka každého smrtelníka (včetně těch, co se považují za nonkonformní či přemýšlivé), kterému se poštěstí být jakkoli veřejně oceňován? Tak i letošní laureáti Vinyly patrně radostně převezmou jako projev ohodnocení své vlastní práce cenu, jež naznačuje, že mohou být pokládáni buď za truhlíky, nebo za původce exkrementů, případně za obojí, nechají se s ní s výrazy svaté prostoty či snad „mírné provokativnosti“ vyfotografovat a všichni okolo jim k tomu budou tleskat.

A Krištof Kintera? Ten se jistě už teď může radovat z dalšího zářezu na své pí ár pažbě. Byly doby, kdy jeho práce dokázaly zaujmout i něčím jiným: například podstatně originálnějšími nápady, citem pro kontext, a občas dokonce i sochařskými kvalitami. Nejen jeho objekt pro letošní Vinylu ovšem dokládá mimo jiné jasnozřivou platnost výroku Zdeňka Palcra, jíž se po Duchampovi dokázali vymknout už jen nemnozí: „Ti, co ztělesnění obrazem a sochou opouštějí, vydávají se, nepodstatným významům.“ Jedna z potíží přitom asi spočívá v tom, že při tvorbě a užití objektů je nutno přemýšlet mnohem víc, než si většina jejich autorů i těch kolem myslí.