Z čerstvého, 103. čísla Revolver Revue, které bude uvedeno na Večeru RR ve čtvrtek 26. května od 19 hodin v Zahradní restauraci Klamovka, přinášíme pro čtenáře Bubínku Revolveru ukázku z rozsáhlého interview, které Adam Drda vedl s Miroslavem Vodrážkou – o jeho životě, undergroundu jako radikálně protirežimním hnutí, (ne)kompromisnosti za normalizace, potížích s reflexí historie i o pořádku a chaosu nejen v hudbě a také o spolupráci Egona Bondyho se Státní bezpečností.
RR

Miroslav Vodrážka
Minulost je před námi
(z rozhovoru Adama Drdy)

(...)

V době sovětské okupace vám bylo čtrnáct – jak jste ji prožil?
Po té noci z 20. na 21. srpna, kdy sem vtrhli Rusové, jsem se spontánně zapojil do odporu, dělal jsem stejné věci jako mnoho jiných lidí, třeba jsem na Vyšehradě sundával tabule s názvy ulic. Prožitek okupace je pro mne dlouhodobě důležitý: zrodil se z něj generační pocit absolutní nechuti a odporu vůči Sovětskému svazu, ke komunismu a komunistické ideologii. Není náhoda, že právě naše generace v tak velkém zastoupení spoluvytvářela underground – a myslím, že ten sdílený prožitek a pocit se projevil i v roce 1989, kdy lidé z té generace byli na vrcholu sil, bylo jim tehdy třicet čtyřicet a jednoznačně odmítli komunismus.


foto Karel Cudlín, 2016

Ale vždyť z ní vzešla také spousta lidí, kteří patřili k oporám normalizačního režimu…
Jistě, byla tu spousta lidí, kteří podporovali normalizační režim z utilitárních důvodů, chtěli pracovat, dělat kariéru, a tak vstoupili do KSČ nebo se jinak ohnuli. Ale jde o to, že u té generace narozené po válce to nebyl projev autentické a spontánní sympatie. Sledovali svůj prospěch, kalkulovali, ale nevěřili tomu, co dělají, pouze věděli, že je to momentálně výhodné. Předcházející generaci formovala zkušenost s nacismem a osvobozením, mnozí z ní cítili vděčnost vůči sovětské armádě a Rusku, obrovská spousta lidí inklinovala k levicovým idejím a ke komunistické ideologii. U generace, která prožila sovětskou okupaci, to bylo naprosto jiné: když mnozí její příslušníci v roce 1989 „shodili normalizační kabáty“, vraceli se vlastně k sobě, ke svému postoji a k určujícímu generačnímu zážitku.

Pokud tomu tak bylo, tak dnes se mu tedy, vzhledem k rostoucím proruským sympatiím, zase mnohdy vzdalují – nebo to tak aspoň vypadá. Jak jste vnímal počátek normalizace, slábnutí odporu, převažující přizpůsobování se kolaborantskému režimu?
Všechno bylo jasné a dané: co je okupace, kdo je nepřítel a co je nepřijatelné. Každý to věděl. Osobně jsem to měl nastaveno naprosto striktně, a to nejen v takových věcech, jako byl vstup do KSČ, nad tím jsem nepotřeboval vůbec přemýšlet. Ale měl jsem třeba dlouhé vlasy a ty byly součástí vzdoru, a když se někdo nechal ostříhat, v mých očích se „normalizoval“, měnil se do měšťáckého typu, nové požadované formy. Normalizaci jsem bral jako proces namířený proti generačnímu prožitku a uvědomoval jsem si, že se toho prožitku nesmím vzdát. Dlouhé vlasy jsem začal nosit právě v té době – samozřejmě pod vlivem rockové kultury a proto, že dlouhé vlasy v sobě mají i určitý femininní aspekt, člověk se stává jiným, protože je „zženštilý“. Nepřicházelo v úvahu se jich dobrovolně vzdát. Nikdo z mých blízkých přátel se tehdy nenechal ostříhat, i takto zdánlivě nepatrný vzdor měl zásadní význam. Vlasy byly součástí identity a důležitým společenským ukazatelem. Když jsem v roce 1974 poprvé přišel do zaměstnání, do Sentinelu (Státního nakladatelství technické literatury), kde jsem dělal v rozmnožovně, tak se můj vedoucí na mě podíval a řekl: „Vy jste proti, že jo?“ A to poznal rovnou právě z těch vlasů, člověk měl subverzivní znak. Asi bych měl ještě dodat, že na počátku normalizace, na konci učňáku, jsem se kvůli závěrečným zkouškám odmítl nechat ostříhat, navíc jsem inicioval rebelii ve třídě a nepodepsal jsem smlouvu s firmou, která nám hradila dobu učení, takže jsem neměl ani žádné závazky. Přihlásil jsem se na večerní průmyslovku, kterou jsem ovšem nedodělal, neboť jsem se začal stále víc věnovat hudbě, hře na klavír a harmonium.

Jakou hudbu jste hrál?
Našel jsem tehdy spřízněné duše, bubeníka Emanuela Telece a basistu a saxofonistu Jiřího Středu, který však po podpisu Charty 77 odešel do zahraničí, a hráli jsme hudbu podle uměleckého Manifestu emocionalismu, který jsem napsal už někdy v roce 1971. Ta hudba se dala charakterizovat jako absolutní improvizace – neměla jiný řád než řád emocí. I později, v undergroundu, jsme dělali koncerty postavené na extrémním emocionálním pojetí a prožívaní hudby. Terminus technicus byl „bordel“ – musique de bordel.

(...)

Když se mluví o undergroundu, každý si hned vybaví The Plastic People of the Universe. Znal jste je, byla vám jejich hudba blízká?
Znal, ale z počátku sedmdesátých let se mi zdáli hudebně nezajímaví. Pro mě byly důležité určité směry vážné hudby – nebo na rozhraní vážné a rockové hudby – anebo prostě totální úlety. Rocková skladba mne zaujala až v okamžiku, kdy začínal chaos. Kdy nevíte, co bude. Kdy je všechno otevřené. Čili úplně jiný způsob hudebního projevu a myšlení než tradiční rocková, respektive hudební struktura založená na pravidelném rytmu a výstavbě „beatu“. Ještě v květnu 1989 jsem samizdatem vydal Manifest chaotické hudby s úvodem Rock je mrtev. Moje hudební pojetí undergroundu vycházelo z hudby, která se označovala jako underground v šedesátých letech, hudba těžko uchopitelných skupin vymezujících se vůči zavedeným zvyklostem a vůči komercionalizaci. A nebyl jsem „rocker“: když jsem chodil k Egonu Bondymu, půjčoval mi Stockhausena, a docházel jsem i na americkou ambasádu, kde jsem si půjčoval avantgardistu Edgarda Varèse, experimentátora a výrobce vlastních nástrojů Harryho Partche nebo freejazzové tenorsaxofonistické zběsilce Alberta Aylera nebo Archieho Sheppa. Plastici mi zpočátku připadali málo avantgardní. To se změnilo po Pašijích. Důležitější pro mě ale byla solidarita s nimi jako s umělci, kteří byli režimem zakazováni a pronásledováni.

Jak se podle vašeho názoru a zkušenosti utvářel underground? Odkdy jste vy osobně mohl říct, že patříte k undergroundu?
Pohyboval jsem se v prostředí přátel, kteří se dívali na umění a na svět podobně. Nejdřív jsem se stýkal s lidmi, jako byli třeba zmínění Jaroslav „Boví“ Unger nebo Ivan „Váňa“ Bierhanzl, kteří později spolupracovali s Plastiky na Pašijích. Chodili jsme ke Sluncům, ke Glaubicům, k Brabantovi nebo k Pavlánským. Pamatuji se, že asi v roce 1976 chtěl Boví, abychom jako emocionální trio vystoupili na jednom z undergroundových festivalů, ale už si nevzpomínám, proč se to neuskutečnilo. Člověk tehdy zkrátka žil jako součást dost široké undergroundové kultury. Historie se vždycky reflektuje tak, že se vezme jako mezník nějaká událost či text – v případě undergroundu se třeba říká, že klíčový byl okamžik, kdy se Magor spojil s Plastiky nebo napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození. Samozřejmě že obojí bylo pro underground důležité, ale současně je třeba si uvědomovat, že sociálně už underground existoval, to společenství už tu bylo, před Magorem i před Zprávou… Jirous je zásadní postava, určité věci pojmenoval, ale lidé z undergroundu přece sami věděli, že s komunistickým režimem nechtějí mít nic společného, na to jsme nepotřebovali žádné manifesty. A taky jsme se dávno vyčlenili z okolní společnosti, už jen tím, že jsme prostě vypadali jinak. Pro mě neexistují žádní tzv. praotcové českého undergroundu, jak se novinářsky často píše, protože dávno před nimi existovala pramatka – hudba.

Říkáte, že jste se lišili už vzhledem, ale dlouhé vlasy měla i spousta jiných lidí, třeba „folkařů“, kteří neměli s undergroundem mnoho společného. Pamatuju si na fotku Jaroslava Hutky na obalu desky z roku 1975, kde má vlasy do půli zad… Co tedy underground definovalo? Byli tu přece i lidé, kteří nechtěli přijímat podmínky pookupačního režimu, nekolaborovali, tvořili, a přitom k undergroundu nejsou počítáni ani se necítili být jeho součástí.
Underground v mém pojetí definovala umělecko-politická radikalita. Třeba trampy Státní bezpečnost velice sledovala, někteří z nich byli s režimem v setrvalém konfliktu, jako zmiňovaný Habakuk, a měli opakované potíže s esenbáky, ale nevytvářeli vlastní umění. Jiní lidé byli umělecky tvořiví, ale vůči režimu v různých ohledech kompromisní a to vyvolávalo otázku, zda jejich tvorba za takových okolností může být opravdu svobodná. Podle mě do undergroundu patřili ti, kdo tvořili a současně byli v maximální míře nezávislí a protirežimní – to znamenalo, že se sice člověk nechtěl nechat zavřít za příživnictví a musel něco jíst, čili chodil do práce, ale tím jeho dobrovolný styk s režimem končil. Třeba já a lidé, s nimiž jsem hrál, jsme byli velmi radikální – když za námi v sedmdesátých letech přišel tehdejší student režie na FAMU Tomáš Kepka, který chtěl jako školní práci vytvořit dokument o naší hudbě, řekli jsme: Ne, to je kolaborace, s FAMU jakožto oficiální institucí nechceme mít nic společného. Kvůli téhle radikalitě dnes existuje snad jen jediný vizuální záznam našeho koncertu, který pořídil Petr Ragan – po podpisu Charty 77 odešel do Austrálie. Natočil ho na šestnáctku, takže je to němý film. Nebo si vzpomínám, že když měl olomoucký fotograf Tomáš Vážan výstavu v Divadle v Nerudovce, spadajícím pod Dům pionýrů a mládeže, kde alternativní výstavy vedla paní Šerá, a vystavil tam snímky, které nafotil na našem koncertu, šli jsme za ním a řekli mu, že je musí dát pryč. Nechceme, aby naše fotografie visely v oficiální galerii, to je kolaborace. Ale byly i spory, které se odehrávaly na stránkách samizdatových časopisů – stačí připomenout, že ve Voknu proběhla Magorova polemika s Mikolášem Chadimou, který byl k různým kompromisům ochotný.

Dobře, ale Plastici se na počátku normalizace sice nepřizpůsobili, pokud jde o tvorbu, vizáž atd., nicméně veřejně se snažili vystupovat třeba i pod krytím nějaké místní organizace SSM – dělali to, dokud to Státní bezpečnost neznemožnila.
Samozřejmě že byly nejrůznější diskuse, jak vlastně hrát a pro koho hrát, jak tvořit a jak tvorbu prezentovat – underground byl velké otevřené společenství po celé zemi, jehož části a hlavně jednotlivci se časem měnili a vyvíjeli. Dnes to občas vypadá, že underground představoval setrvale a od začátku do konce Magor a Plastici, ale to je deformovaná představa: spousta lidí, včetně Čuňase a mě, byla radikálnější a Plastiky jsme za leccos kritizovali, a to po celou dobu normalizace. Je to vidět třeba v článcích z Vokna, které psal ve druhé polovině osmdesátých let Blumfeld S. M., tedy Luboš Drožď neboli Čaroděj, a zachytil v nich rozpad části undergroundu. Tehdy se připravovalo pod hlavičkou SSM vystoupení Plastiků v Lucerně a Čaroděj si kladl otázku, co je to za zoufalství, takové propojení undergroundu se svazáky, navíc zrovna v budově ukradené rodině Havlově. A došel k závěru, že tohle není underground, ale stádo ovcí [Pokus o Plastic People „live“, Vokno, č. 12/1987 – pozn. AD]. To vystoupení se nakonec neuskutečnilo, ale pachuť zůstala. A když jsem zmínil Čaroděje, tak on také představoval svébytnou část undergroundu: Čuňas měl pojetí, řekněme, lidové, Čaroděj intelektuálnější, filosofičtější, a hlavně byl jako překladatel z angličtiny dobře informovaný o západní kontrakultuře. Underground měl sice spojující ideu a znaky, ale byl pluralitní – to jen při zpětné historické a mediální interpretaci se vždycky vytvoří zjednodušující pohled na dění a události a to, co má ve skutečnosti chaotickou povahu, se ořeže do jakéhosi mainstreamu. Já třeba zdůrazňuji – mimo jiné v bookletu k CD Underground Temple Story, které nedávno vydal label g.parrot –, že byl i underground, kde se nepilo, kde jsme se věnovali duchovním věcem, studovali filosofii, náboženství atd. Jistě, byla to menšinová subkultura, ale k undergroundu patřila. Existovaly různé možnosti a strategie. A některé z nich se také nakonec dostávaly mimo intence undergroundu.

(...)

Vraťme se k vašemu osobnímu příběhu: v březnu 1977 jste vylezl na sochu sv. Václava, opatřil jste ji nápisem a mělo to pro vás dost nepříjemné následky. Můžete říct, co to bylo za akci?
Pohyboval jsem se tenkrát v partě, kde byl zmiňovaný bývalý král hippies Martin „Habakuk“ Beneš, František „Hrobník“ Novák (v roce 1985 až 1988 byl získán jako agent pod krycím jménem Vak a úkolován zejména na Čuňase a výtvarníka Pavla Reisenauera), dále Jan Velát, kterému StB v roce 1981 zapálila barák v Kerharticích, poté co v něm Plastici odehráli koncert, a další mladí lidé, z nichž ale většina po podpisu Charty 77 emigrovala. Naše partička adorovala vybočující, krajní revoltu a někdy i poněkud šílené počiny, libovala si v ujetosti. Byli jsme ovlivněni literaturou a spisovateli, jako byli Le Clézio, Camus, Beckett a další. Beckettův román Murphy popisoval blázinec jako nejadekvátnější instituci v normálním světě. Román Vyhoďme ho z kola ven od Keseyho jsme ale neznali, poprvé u nás vyšel až v roce 1979. A samozřejmě jsme studovali odborné psychiatrické a psychoanalytické publikace většinou „buržoazních“ intelektuálů. Brali jsme to tak, že člověk, který dělá něco nenormálního, neběžného a vyšinutého, se vyčleňuje ze systému, a to se samozřejmě týkalo už vzhledu. Když mne pak zavřeli do psychiatrického pavilonu…

Počkejte, zatím jste nevysvětlil, za jakých okolností vás tam zavřeli a proč jste vylezl na tu sochu…
Vysvětlím to hned, tohle je jen malá odbočka. Tedy, když mne přijímali do léčebny na uzavřený pavilon, tak to hlavní, co bylo v lékařské zprávě zapsáno a podtrženo, bylo: „Vlasy svázané do gumičky, až do půlky zad“. V první řadě nešlo o to, jestli jsem duševně v nepořádku, ale že vypadám divně, mám dlouhý kabát až na zem a vlasy do půlky zad, tudíž se liším. Ale abych se vrátil k věci: dělali jsme různé provokace, podivnosti, chtěli jsme se vyčlenit, nebýt součástí systému a normální společnosti. Kamarád Hrobník se například na Václavském náměstí za bílého dne svlékl do naha a nahého ho policajti rovnou odvezli. Já jsem chtěl provokovat a chtěl jsem, aby mě režim v žádném případě nepovažoval za tzv. normálního, abych třeba nemusel na vojnu. Napsal jsem pokračování Manifestu emocionalismu, poslal jsem ten text všemožným institucím, originál jsem si dal do kapsy, vyšplhal jsem se na pomník svatého Václava a na sokl jsem emailovou barvou napsal dvoumetrový obrovský nápis „E“ (jako emocionalismus) a „Bůh je zde“. U pomníku stál nějaký starý bolševik, který se mne snažil holí odehnat, ale byl jsem vysoko a několikrát jsem mu důrazně řekl: „Dědo, jdi domů!“ Pak jsem slezl dolů, cestou jsem odhodil barvu se štětcem do popelnice a normálně jsem odkráčel až do kavárny Arco v Hybernské ulici, kam chodíval Franz Kafka. A tam už se sjelo mnoho aut, z nichž vyskákali esenbáci a estébáci, aby mě zatkli. Nejdřív mi prošacovali ten dlouhý kabát, a když v něm našli text Manifestu emocionalismu, tak s ním okamžitě vítězoslavně odběhli, protože si mysleli, že se jedná o nějakou disidentskou tiskovinu typu Charty 77. Nejdřív jsem putoval po policejních stanicích na Praze 1, kde jsem potkal i studenta, kterého zadrželi jen proto, že si ten nápis na soše vyfotografoval (ta akce bohužel není fotograficky zdokumentovaná), a pak mě odvezli do Bartolomějské ulice do cely předběžného zadržení, kde jsem byl asi dva dny sám. Prožíval jsem tam naprostou euforii, skládal jsem v duchu básně, které jsem se učil nazpaměť. Jednou mě akorát trochu rozhodil starý cikán, který se na mou celu na pár hodin dostal, zeptal se, proč jsem zavřený, já mu to vysvětlil a on mi s rozšafností starého kriminálníka sdělil, že mě určitě pošlou na Ilavu, ale že tam to budu mít dobrý, protože tam se dají vydělat prachy, zatímco ve vazbě ne. Absolvoval jsem pak různé výslechy, zahrnující teologickou diskusi – esenbáci nechápali ten nápis a pořád chtěli vědět, „kde ten Bůh je? V tom žulovém kameni?“. Na Barťáku se mě pak estébák při snímání otisků zeptal: „Proč jste to udělal?“ A já jsem mu odpověděl v duchu emocionalismu: „Protože jsem to tak cítil.“ Načež se vážně zamyslel a řekl: „Tak to je špatný.“ Nakonec mě obvinili jenom z výtržnictví a prokurátorka rozhodla, že mě budou stíhat na svobodě. Byl jsem ale převezen sanitkou do Bohnic, na pavilon číslo dvě, kde mi při přijetí psychiatr řekl: „Jsou tři možnosti. Buďto jste nevychovanej, nebo si děláte prdel z policajtů, anebo jste nemocnej.“ Městský soud pro Prahu 1 po několika měsících konstatoval, že z mé strany hrozí opakované protispolečenské jednání a že jsem společnosti nebezpečný, takže mi byla uložena několikaletá soudní lékařská léčba. Jednou si primářka a soudní znalkyně Marie Antalovská pozvala matku a zcela otevřeně jí s politickým cynismem řekla: „Ještě jednou váš syn udělá takovouhle akci, a v životě se už odsud nedostane.“ Byl jsem hospitalizovaný a nastal totální průser, protože mi nasadili inzulínovou léčbu.

Co to je inzulínová léčba v psychiatrii?
Dnes je tato „vědecká“ metoda už zakázaná, ale to vás přikurtují k lůžku a za pomoci injekcí dostáváte do těla stále větší dávky inzulínu, až se zaplaví krevní řečiště inzulínem, čímž se sráží hladina krevního cukru. To vyvolá hypoglykemické kóma doprovázené stavem blouznění, zmítáním, křečemi atd. Kóma se ukončovalo vypitím čaje s glukózou. Léčba trvala několik týdnů. Bohužel někdy končila i smrtí. Já říkám, že to byl výraz frankensteinovského manželského svazku politické moci a lékařské vědy. Když dělali se mnou tyhle experimenty, tak mi rychle došlo, že je to naprostý průser, protože kdyby mne odsoudili do vězení, tak aspoň budu vědět, kdy z něj vyjdu, kdežto ze soudní ochranné léčby se člověk nemusel dostat nikdy. Navíc vás tam mohli v klidu mentálně zlikvidovat. Na uzavřeném pavilonu byla neuvěřitelná skladba lidí. Byl tam sochař, který měl za sebou čtyři přechody přes hranice, z toho dva úspěšné, podnikový právník-defraudant, mladý muž, který vyhodil policajta z okna atd. Pro mě nejotřesnějším případem byl politický vězeň – špion, který dostal v padesátých letech dvacet let, prošel kriminálem, kde se zřejmě úplně zcvoknul, a dosluhoval na tomto oddělení. Byl už tak zpracován, že ho používali jako zdravotního poslíčka, pendloval mezi pavilony a vždycky se poslušně vrátil. Pak si sedl k umakartovému stolku a psal své paměti. Říkal: „Já to všechno musím zapsat.“ Vzal si volný čistý list papíru a psal. Jenže to psaní, to nebylo písmo, ale jen taková modrá vlnovka, a když došel na konec listu, začal dělat zase vlnovky odshora. Takže ten hustý „zápis“ nakonec vypadal jako nějaký umělecký artefakt. Díval jsem se na to a říkal jsem si, že právě o tohle tomu režimu jde – člověku totálně vygumovat paměť. Ten člověk byl pro mě ztělesnění vzoru úspěšné léčebné převýchovy v „ideálního občana“ komunistického státu.

Jak jste se dostal ven?
Snažil jsem se nemít konflikty, protože stačil spor s jakoukoliv Velkou sestrou a člověk tam mohl natrvalo zůstat. Pokud to šlo, tak jsem léky nebral, někdy to ale nevyšlo, protože mě hlídali. Mezitím probíhaly soudy, ale po čtvrt roce mě nakonec propustili domů. Nadále jsem ale byl pod soudním dohledem. Až koncem roku 1981 jsem obdržel od soudu usnesení, že jsem z výkonu ochranného léčení propuštěn, neboť léčení splnilo svůj účel – podepsán Vladimír Stibořík (tento soudce byl ještě dvacet let po listopadu 89 předsedou Vrchního soudu). Tahle další pozitivní katastrofická zkušenost měla pro mne tu výhodu, že jsem si uvědomil, že jsem mimo společnost ještě víc než předtím, a taky jsem hlouběji nahlédl povahu režimu, takže jsem byl ještě radikálnější, i když jsem si dával pozor, abych se na psychiatrii znovu nedostal.

 (...)