Nová „slepá mapa“ Aleny Mornštajnové se zaplňuje příběhem podobně jako její tři předchozí romány. I v próze Tiché roky (Host 2019, 296 s.) se totiž autorka drží své prověřené kompozice vícekolejného vyprávění a příběh se opět odehrává v různých časových rovinách i kulisách velkých dějin, které tentokrát tolik nešustí papírem, ale poprvé tvoří spíše druhý plán k hlavnímu ději. Záměr napsat působivé intimní rodinné drama, který neustále deklaruje v rozhovorech, však Mornštajnová nenaplňuje ani tentokrát. – Příčí se mu množství umělých ornamentů a odkazů, „libůstek“, které jsou, zdá se, nezbytnou součástí autorčiných textů a pomrkávají na čtenáře s obtěžující vehemencí. Tento způsob srozumitelného a didaktického vypravěčského stylu není klíčem ani projevem vstřícnosti vůči čtenáři, jako spíše znakem přezíravého podceňování. Prostor vyprávění je opanován explikacemi a situačními komentáři, aby opravdu nikdo nepřišel o šanci dovtípit se: „Snažila jsem se z pohlednice vyčíst něco víc, ale neměla jsem čas dál ji zkoumat, a tak jsem přání položila na stolek k letákům a reklamám. Odpoledne bylo přání pryč a nikdo se o něm ani slůvkem nezmínil. Ale to už jsem věděla, že v minulosti mé rodiny je něco divného.“ Sama o sobě rozpoznatelná ironie je pro jistotu akcentována kurzívou a tendenci k naprosté poddajnosti a neproblematičnosti korunuje příznačné grafické zvýraznění: bold podtrhující celkový kompoziční trik kapitol, kdy každá další začíná výrazem z poslední věty kapitoly předchozí. Jakékoli i jen zdánlivé literární zaumnosti jsou předem degradovány přímým poukazem. Pozornost poučenějšího čtenáře tak v textu přitahuje právě to, co drhne – hojná klišé, jež reprezentuje kupříkladu „motýlí tajfun“ v úryvku, který je s podivem recenzenty nejcitovanější: „Stala se ze mě sběratelka vzpomínek. Do velkého červeného sešitu s modrými linkami jsem si začala zapisovat své myšlenky a všechny události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky.“ Až manipulativně na sebe upozorňující forma a hříčky jsou na úkor křehkého a autorkou prý pečlivě zvažovaného silného tématu – rodinné křivdy a neschopnosti vzájemného porozumění, které se projevuje němou odevzdaností hlavní hrdinky i plasticky vykreslenou dusivou atmosférou.

Protagonistka Tichých roků Bohdana, žijící v domě v zapadlé ulici maloměsta se starým despotickým otcem, bývalým komunistickým funkcionářem a stále přesvědčeným komunistou Svatoplukem, a přizpůsobivou pasivní nevlastní matkou Bělou, odjakživa tuší, že v jejich rodině je něco v nepořádku. Avšak jakákoli zmínka o minulosti je tabu. Rodina nemá žádné přátele ani příbuzné, které by navštěvovala. Do sebe uzavřený Svatopluk s Bohdanou, vyrůstající mlčenlivě vedle něj, v podstatě nekomunikuje, chová se k ní přehlíživě a stroze a Běla, její bývalá učitelka z mateřské školky, jí lásku obou rodičů může těžko nahradit. Podstatná část příběhu je i zde jako v předchozím autorčině románu Hana (2017) kladena na hrdinky, avšak tentokrát není sága rozkrývána pouze v ženské rodové linii, ale dozvídáme se ji postupně z perspektivy Bohdany i Svatopluka – přičemž jedinými, kdo situaci mezi sebou nedokážou porozumět, jsou vposled jen oni sami. Užitá kompozice s chytlavým prologem a kapitolami, v nichž se střídají vypravěči (ich-forma v partech Bohdany a vševědoucí vypravěč v partech otce) i čas vyprávění vtahuje od začátku do děje, jak je u Mornštajnové ostatně zvykem a obvyklou technikou. Bohdana ve „svých“ kapitolách dává nahlédnout do svého nitra, popisuje nejistotu a těžké postavení ve vztahu k jiným lidem, jichž se z nedostatku vlastního sebevědomí a podpory okolí straní. Kapitoly otce naopak sahají daleko před Bohdanino narození a vyprávějí o celém Svatoplukově životě, v jehož závěru se z vlastní vůle rozhodl vzdát zbytku vlastní rodiny, své milované dcery i té, již si jako „náhradní“ s manželkou pořídili, a dožít život v osamění. Obě linie postupně zrcadlí zásadní události vzájemného vztahu hlavních hrdinů a směřují k předem odhalitelné pointě. To je zároveň zásadní problém autorčina „detektivního“ psaní: jakmile nahlédneme strukturu, jen čekáme, kdy se vyprávěcí linie spojí, a příběh pak může překvapit jen v jistých a značně okleštěných mezích. V nich Morštajnová se sobě vlastním sklonem k patosu těžko hledá rovnováhu a konečnou lehkost. Plasticky vykreslené dění uvnitř rodiny a faktické konání jednotlivých postav se drolí ve zploštělých spojích, v šablonovitě popsaných pohnutkách: „Lidé si zase začali zvykat na slova, která se on snažil téměř celý život ze slovníku vymazat. Kapitalismus, exekuce, nezaměstnanost, sociální dávky. Máte, co jste si přáli, pomyslel si Svatopluk. Začínáte přicházet na to, že jsme to s vámi my, komunisté, mysleli dobře.“

Vypravěčské řemeslo Mornštajnová ovládá dostatečně, vesměs s rozmyslem dávkuje informace, umí vystavět napětí, prokomponovat chronologické linky příběhu, a je schopna vybudovat sevřenou kompozici. Jednotlivé kapitoly připomínají svými střihy až filmové vypravování. Je zručná ve vytváření dílčích epizod, jejichž finále čtenáře neohromí, ani neodradí, ovšem obratně ponoukne ke koupi další „napínavé“ knihy.

V případě Tichých roků se začíná, stejně jako končí, fíglem. Závěrečné váhavé oslovení „Tati?“, patřící Svatoplukově ztracené dceři (ať té, již sám od sebe zapudil a jíž u něj nikdy nebylo dopřáno hlasu, či té, jež se po dlouhých letech odloučení vrátila a na niž on od té doby tajně čeká), je nezbytným a finálním atraktivním lákadlem na „pokračování příště“ – ať už v témže, či jiném příběhu.

Knihy Aleny Mornštajnové sice patří k tomu pozoruhodnějšímu ze současné české prózy, je to ale bezesporu spotřební literatura na jedno počtení, ne dílo, k němuž se budeme chtít vracet. A to ačkoli si autorka si na představení Tichých roků v rámci besedy Literárních novin nad Knihou měsíce (28. 5. 2019) rozverně pochvalovala: „Mí lidé, mí čtenáři mi rozumějí.“ Pro dobro její i celé české literatury by bylo třeba, aby se kromě nekonfliktně porozumivých čtenářů našli i takoví, kteří Mornšajnovou vytrhnou z příjemného podřimování na vavřínech.