„Je těžké představit si člověka, který by svou neschopností přizpůsobovat se okolí méně připomínal brazilského pavouka-lovce nebo hrbaté patagonské cvrčky – viz Carus Sterne, Evoluce světa, Werden und Vergehen, překlad z němčiny, díl III, nakladatelství společnosti Mir, Moskva, Velká Nikitská 22, typografie I.N. Kušněrova a spol., Pimenovská ulice, vchod ze dvora, dvůr je nedlážděný, bahno. Z povozu, který právě přijel, dva tiskařští dělníci v zástěrách, zamazaní bůhvíčím, shazují přímo do louže role papíru. Kapky vystřikující po jejich dopadu zaměstnance nadmíru obveselují“ (s. 60).

Je těžké představit si text, který by více odporoval klasickému vyprávění, než je próza Saši Sokolova Mezi psem a vlkem (Praha, Prostor 2013; přel. Jakub Šedivý a Radka Bzonková). Svět přestal být dějištěm souvislých příběhů, vyprávění se rozpadá na trsy nespojitých, nebo jen letmo a nepřímo navazujících událostí: autor nebuduje žádné kontinuální linie, jdoucí od jednoho bodu do druhého (ať v ději, či výstavbě charakterů), spíš jen předestírá síť těkavých, zdánlivě náhodných a vzájemně nekoordinovaných informací, údajů, postřehů, výjevů.

Tento původně prostřední z trojice Sokolovových románů byl vydán roku 1980 v USA, kam pět let předtím autor emigroval (chronologií vzniku patří mezi román Škola pro hlupáky, 1976, a Palisandrea, 1985, o jehož českém vydání jsme referovali v Revolver Revue č. 85/2011). Do češtiny byl ale nedávno přeložen jako poslední, což má svou logiku: bývá pokládán za nejkomplikovanější, nejkrajnějším způsobem zosobňující tendenci rozklížení základních komponent prozaického útvaru. Rozpad žitých souvislostí, dějových návazností, labilita struktury zde dostupují vrcholu: skrze odbočky, větvení, asociativní narůstání Sokolovova próza radikalizuje tendence evropského románu, jdoucí až k tradici Sternova psaní. Způsob, jakým autor řetězí události, či snad spíše způsob, jakým sugeruje živelnost dění, má spíš charakter náhody, vybočení, nespolehlivosti a automatismů paměti a myšlení a ve výsledku svou formou připomíná koláž různých diskursů a stylů (jak je zřejmé již z úvodní ukázky, oscilující mezi parodií na charakteristiku postavy, sběrem encyklopedických dat a lyrickým výjevem).

Text je – alespoň částečně – psán formou dopisu, jehož původcem je Ilja Zynzyrela (jindy nazýván Dzynzyrela), jednonohý brusič nožů, a jenž je adresován postavě Sidora Fomiče Postaršího (někdy vystupuje pod jménem Isidor). Tento základní půdorys je však narušován: epistolární charakter bývá zhusta přehlušován kypivým tokem mnohomluvného vyprávění a také prokládán verši.

Jednota postavy je důsledně v troskách, a to do té míry, že i její jméno figuruje v různých variantách, obměnách a podobách – její celistvost je nenávratně rozbita, to, že je to stejný subjekt, spíše jen uhadujeme na základě určitých, pro fabuli nepodstatných opakujících se atributů či okolností. Nové postavy se vynořují – náhodně, překotně, bez zjevných důsledků pro další vývoj děje – a opět se ponořují do toku života či beze stopy mizí.

Dějištěm je prostor nazývaný Závlčí a rozprostírající se za řekou Itil, ovšem, jak upozorňuje vypravěč, bez ohledu na to, z jaké strany se díváte. I v tom se zračí proteovský charakter jevů. Takováto je krajina Závlčí: „Na západě hadrářka shrabuje v údolí odpadky, na severu čubka se třemi tlapkami hledá, co by kde snědla, na východě se seržant v záloze v potoce hrabe – vyfantazíroval si, že motorku z nasbíraných součástek poskládá, a na jihu šejdíř vajgly sbírá. Mír a klid, nikdo nikomu nepřekáží, protože člověk člověku je tu člověkem, nic víc; a obláčky kouře otčiny jsou všude – jako při tom povstání – odpadky pomalounku tlejí, panoráma – na každém kroku. A v nitru k ní cítíte nesmírnou blízkost, až se jednomu ani nechce vracet domů – dejte s tím pokoj. Přitahují našeho obyvatele prostory vlastní země a po cizích netouží“ (s. 173). Výstavbu tohoto líčení příznačně určuje několikerá změna stylu a vypravěčského postoje: uplatňuje se tu detailní popis, zobecnění, okřídlená sentence (v její ironicky pozměněné podobě, ale i nevyslovený „vlk“ je tu přítomen), lyrizace, hovorový výraz a patos v závěrečné quasinárodovecké deklaraci – to vše v plynulém proudu, bez zjevných švů a výrazných změn směru. Sokolov mistrně ovládá ironii i přesmyky mezi stylovými a sémantickými rovinami, vypravěč se nikdy v daném „žánru“ a nastavení nezabydlí, přichází nový pohyb, úhyb.

Stylistickou dominantou je tedy žánrová hybridnost formy – odtud i název, mimo jiné označující specificky neurčitý čas smrákání či rozednívání, a v širším pojetí „bezčasí“, do něhož je zasazen i čas vyprávění („měsíc je jasný, den nevystopuješ, rok letošní“ – tak celá kniha začíná), a odkazující také k přechodovému věku dospívajícího jedince. Pro tuto prózu je klíčová sémantika přeměny, avšak ne ve smyslu spění za něčím, dozrávání, cílení někam, ale spíš ve významu kvasu, hledání, bloudění, zmatku, bezesměrnosti. Stejně je vyznačována i mnohotvářnost hlavní postavy, skládaná na principu perspektivismu: „Kdo jsem, ptám se někdy, a pro koho. Pro někoho jsem bratr i svat, pro někoho kmotr, a stává se, že třeba i zeť – přesně tak. Ale stává se – že pro nikoho nejsem nikdo, jsem jen sám pro sebe, a ještě ne celý. Dneska – prolhaný chlap a ochmelka, skácím se do lopuchů, zítra – moták pochop, v borovém lese houkám jako sova. Jen co se prospím – znovu je země prorok. A co víc, kdy-nikdy jdu v hrubé pytlovině brousit: je ze mě Brusič, drobný řemeslník cizích sluncí“ (s. 93).

Sokolovově próze je zároveň cizí pocit drásající bezvýchodnosti, trýznivý prožitek vypravěči není vlastní, převažuje údiv nad věcmi a lidmi, smír a útěcha v pozorovatelství. Bezprizornost, nezakotvenost subjektu, obrazy žebráka, tuláka, pomatence, „svatého“ vyhnance – to vše vydatně čerpá z tradice ruské jurodivosti a z jejího lavírování mezi póly bláznovství a svatosti (kterou autor vytěžil zejména ve Škole pro hlupáky).

„A co je ještě horší, nemáme žádnou profesi. Kam se máme, obrazně řečeno, vypravit do učení? Odejdeš – propustí tě – odmete tě metelice, jako když metař metá metlou smetí“ (s. 57–58). V této malé ukázce jsou zajímavé dva momenty: Zaprvé užití slov „obrazně řečeno“ – neboť o žádné metaforické pojmenování na tomto místě samozřejmě nejde, pochyby, jak dál, jsou zde pojmenovány zcela přímo a nepokrytě, a právě z tohoto nesouladu vzniká vtip. A zadruhé – výrazy „metelice, jako když metař metá metlou smetí“ jsou naopak řazeny podle jiného než logického klíče, zde je to pojmenování básnické, hra se zvukem slov se stává důležitější než samo sdělení, než jasná výpověď. Sokolovův jazykový výtvor povstává ze slovního materiálu, zdůrazňuje tuto svou povahu a staví do pozadí, ba přímo znejasňuje to, co je označované. V popředí stojí vidění a pojmenování věcí, samotný jejich vznik skrze jazykové gesto.

Podle všeho by dokonce bylo možné mluvit i o latentně veršovém základu celého textu této knihy. Zkusme rozčlenit jeden úsek prózy do veršů: „Moje žena, říká, se ke kondukterům dala, / a s revizorem hned vzdychat se jala, / co mám dělat, / zatím nevím, / ale v tramvaji už neplatím“ (s. 56). Pro srovnání „původní“ autorovy verše přítomné v knize: „Borovým lesem po písku / včera jsem šel a stezky jeho, / jakož i jehličí, listí, / šípatka střelolistá, / vše vyschlé bylo. Já / vyčítal sobě sám, / proč do gumajzlí já / skočil bez rozmyslu, / proč do ponča se navlíkal“ (s. 32). Řeč diskursivní, pojmová, dorozumívací, logická je potlačována a hlavním konstrukčním principem se stává básnický jazyk, včetně rytmizace, neotřelých pojmenování, využití kořenů slov a rýmování (jinde „únor úmor“), a také lyrický živel: reflexivnost, těkavost pohledu, emocionální rozpoložení. To platí pro Sokolovův román jako celek.

Zásluhou Jakuba Šedivého se podařilo představit romány tohoto autora v českém prostředí v úplnosti, a to aniž by utrpěly jejich základní stylistické kvality. V případě poslední knihy přizval autor ke spolupráci na překladu veršů Radku Bzonkovou. Úkolu se zhostila obstojně v místech, kde se Sokolovův verš přibližuje próze, je výrazně nepravidelný, spíše nerýmovaný a nemuzikální. Tam, kde je ale zdůrazněno lyrické naladění subjektu, verš má pravidelnější rytmus, je rýmovaný a sugeruje i hudební kvality jazyka, zůstal překlad originálu leccos dlužen. Přes tyto nesnáze však otevřená struktura Sokolovovy prózy zůstává i pro české čtenáře výzvou: „No tak pojď, pokecáme si, proč bychom beze slova seděli a kabonili se? Nebo jsou ti má slova nesrozumitelná?“ (s. 207).