Vedle mrtvých, kteří se nemohou bránit, vyznamenal prezident Zeman letos 28. října povážlivou řadu odpudivých postav spřízněných tím, že ve vztahu ke komunistickému režimu buď selhaly, a/nebo se o něj přičinily: ministr z husákovských časů, šašci z „oblasti zábavy“, veršotepec – zasloužilý umělec z roku 1987, pár donašečů Státní bezpečnosti, prominentní vrhačka koulí atd. O tom se psalo, i když ne přiměřeně skandální situaci – Babišova média navíc nezklamala a v článcích dvou ze svých hlavních autorů (Plesl, Kamberský) pojednala věc v neonormalizačním duchu. A téměř nikdo nezmínil (našel jsem k dnešku, tj. do odpoledne 7. 11., jen nepodepsaný protest někdejších politických vězňů, přetištěný v internetových denících Echo24 a Svobodné fórum – http://svobodneforum.cz/zeman-vyznamenal-cloveka-ktery-tyral-politicke-vezne/), že medaili Za zásluhy obdržel i Ludvík Karl, dle charakteristiky v současném tisku liberecký podnikatel, jenž „je vlastníkem a předsedou představenstva společnosti Preciosa. Společnost je proslulá výrobou křišťálového skla, ať už v podobě šperků či lustrů.“

Oficiální životopis Ludvíka Karla na webu není, vycházím tedy z veřejných zdrojů: v Preciose pracoval od poloviny sedmdesátých let, v následující dekádě již byl generálním ředitelem, poté se podílel na zřejmě dost diskutabilní privatizaci podniku a nakonec vykoupil menšinové podíly ostatních zaměstnanců. Potíž je však především v tom, že za komunismu, tedy v době Karlova působení, měla Preciosa výrobny v areálu věznice Minkovice, v jednom z nejhorších čs. pracovních lágrů: zisky podniku pocházely až do roku 1989 mj. z otročiny kriminálních i politických vězňů (Petra Cibulky, Petra Hauptmanna, Jiřího Wolfa, Jiřího Gruntoráda a dalších).

Minulost Minkovic a Preciosy nepředstavuje žádný „nový objev“ – kolem soudu s bachařem a komunistickým poslancem Vondruškou se o věznici psalo každou chvíli (i v tomto ohledu je vidět, jak se mediální situace změnila), už před listopadem vylíčil tamní podmínky sborník Charty 77 O československém vězeňství, v roce 1992 popsal například Petr Hauptmann poměry v kriminále reportérovi týdeníku Respekt Janu Macháčkovi: „Pracovní doba byla osm hodin a dělalo se ve vražedném tempu šest dní v týdnu po celý rok. Samozřejmě bez dovolených. Během směny byla patnáctiminutová přestávka na oběd. Jedli jsme přímo v hale. Hlídali nás příslušníci SNV, ale mistři byli civilní. Mohu říci, a řada kolegů to jistě potvrdí, že tihle civilové z Preciosy se často chovali hůř než bachaři. Já jsem brousil ověsy na křišťálové lustry. Vývozní zboží. Fyzicky to byla velmi náročná práce. Člověk si prakticky bez přestávky osm hodin pohazoval šestikilovým aparátem, který různě upínal do brusu, do leštičky atd. Za neplnění normy se trestalo tzv. dírou, tedy samovazbou. A samozřejmě sníženými příděly jídla, kterého bylo i tak strašně málo. […] U lidí tam byly docela běžné váhové úbytky o patnáct dvacet, ale i o čtyřicet kilo.“ (Vězňové z Minkovic vypovídali mnohokrát, svědectví z Respektu cituji proto, že bylo zaznamenáno brzy po prožitku – Petr Hauptmann vyšel z kriminálu v lednu 1990.) Všechno nasvědčuje tomu, že se i Ludvík Karl z titulu své funkce na tomhle podílel. Na počátku devadesátých let o něm Ivan Martin Jirous prohlásil: „Jestli je to ten samý chlap, který to vedl za komunistů, tak má na rukou krev."

Zdá se, že teprve vyznamenáním Ludvíka Karla je „Zemanovo panoptikum“ úplné, respektive že právě jím je završena oficiální rehabilitace starého režimu. Zároveň ovšem to pojmenování musí být v uvozovkách, protože přece nejde jen o výsledek Zemanovy libovůle, to by se rusko-čínské loutce na Hradě přikládal nadměrný význam a schopnosti. Copak se například Andrej Babiš neobklopuje lidmi s obdobně vyhovujícími normalizačními životopisy? Copak by on sám mezi oceněné hladce nezapadl? A co premiér Sobotka, který se podle médií zdráhal tři navržené medailisty Zemanovi podepsat, ale za prvé ustoupil a za druhé mu nevadili ti nejhorší? Nemá na věci náhodou taky podíl? A co ti, kdo na hradní Halloween pilně docházejí? Nejsou to snad spoluautoři kolektivního díla?

Neumím si udělat přesnější představu o tom, jak velkému počtu lidí vadí vyzdvihování předlistopadových zasloužilců, ale snad jsou dnes spokojeni aspoň ti pánové a dámy, kteří před pár lety tepali „primitivní antikomunismus“ a domnělý „dominantní antikomunistický diskurz“, slavná česká levice, zdůrazňující, že za Husáka nebylo všechno špatně a že na minulost nutno pohlížet „vyváženě“, i všichni ti další relativizující salónní intelektuálové. Teď je tu dominantní diskurz, který spoluzavedli – a kupříkladu zpacifikovaný „Ústav pro studium…“ spořádaně bádá a do takových trivialit, jako jsou prezidentské řády, se neplete. Gratulujeme, v Deníku Referendum, v A2 a v České pozici by měli otevírat šampaňské. Na oslavu lze pozvat (vedle Bělohradského, Peheho, většiny radních ÚSTR, Jiřího Davida) a dalších bojovníků proti černobílým pohledům na svět) třeba i výše zmíněného šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla, který (30. 10.) tak hezky a objektivně napsal: „U naprosté většiny vyznamenaných […] žádné pochybnosti nevznikají, přestože nějaké ty mouchy lze najít vždycky. Ve střední Evropě je totiž jen málo lidských osudů čistých jako tvář anděla. […] Výhrady jsou [v případě některých oceněných – pozn. a.d.] opodstatněné. Jenže ve střední Evropě se na životy musíme dívat mnohem komplexněji. Alespoň na ty, které se mají dočkat státního vyznamenání.“ A chybět by rovněž neměl Petr Kamberský (Lidovky.cz, 1. 11.): „Stálo na titulní straně už dříve, že v seznamu oceněných jsou krajně sporná jména – a těžko se divit, že takový Miroslav Toman nedá lidem spát. Nám však zas nedá spát smutek z toho, že si osmadvacátý říjen každoročně redukujeme na ohnivou hádku nad seznamem dekorovaných. Kdo se chce vztekat, důvod si vždycky najde. A není pochyb, že Miloš Zeman k emotivní až zuřivé debatě dodá vždy dost materiálu. Ale není tento způsob slavení poněkud... pitomý?“ Správně. Doba dávno nepřeje kverulantským vzteklounům, kteří by chtěli znepříjemnit oslavu státního svátku lidem práce. Nastal čas soudružské konstruktivní rozšafnosti.

Dovedu si jistě představit, že Zeman z nějakého důvodu skončí za pár let ve funkci a jeho nástupce bude o fous lepší, že Babiš neuspěje úplně ve všem, že se nerozpadne Evropská unie a díky tomu se u nás udrží jen soft verze „řízené demokracie“ východního typu. Bohužel si ale taky dovedu představit, jak se podíl obrovského množství lidí na stávajícím maléru postupně zamlží a zakamufluje, jak se kritická diskuse o tom, kam jsme se to vlastně dostali a proč, udusí ještě dřív, než vůbec začne. A jak si budeme nuceni ten úpadek pak zase zopakovat, jako už tolikrát. Češi na ruském kole.