Z právě vydaného prozaického debutu Radima Langera Manuály přinášíme čtenářům Bubínku ukázku a zveme na autorské čtení, které se společně s uvedením další prvotiny vydané v Edici RR, Svátku Lukáše Csicselyho (ukázku čtěte zde), uskuteční již tento čtvrtek, 3. listopadu 2016, od 19 hodin v kavárně Jericho.

Radim Langer
Manuály

(…)

M.12. Zrcadlový labyrint

Otec díky všem těm cenným znalostem a pracovním dovednostem již drahnou dobu uvažoval o zcela jiném nasměrování svých montážních, architektonických a technologických zkušeností. Jednalo se o projekt a provoz několika zrcadlových labyrintů a doprovodných zrcadlových atrakcí. Toužil zhmotnit jádra svých představ, bdělé polohy snu, které v sobě spájely jeho přirozenou filantropii i ničím nezkalený podnikatelský cíl. Měl mnoho nápadů, které nejdříve uchovával v myšlenkách a trpělivě zpřesňoval. V duchu promýšlel optické vlastnosti, efekty různých natočení, pohrával si s možnostmi osvětlení, kinetickým rozpohybováním vnitřku bludiště, který by se otáčel jako jeden velký buben, i s geometrickou složitostí či naopak jednoduchostí půdorysu. Dokonce se chvílemi zaobíral duchovně mystickou podstatou zrcadla, rozličnými funkcemi odrazu a narcistickou psychologií. Některé informace mu poskytla například příručka Tajemné cesty do zneklidňujícího světa zrcadel, jejíž obsáhlý sumář o zrcadlech a odrazu se zdál být vyčerpávající především kvůli mnohým historickým fenoménům, paralelám i novodobým srovnáním se sportem nebo životním stylem, v nichž zrcadlo sehrává stále se proměňující roli.

Postupně sehnal spolehlivého výrobce velkoplošných zrcadel a také se neustále poohlížel po vhodných místech a prostorách k provozu. Během pár let dokázal realizovat čtyři různé varianty labyrintů. Kromě nich i dvě dětské verze, jejichž výška nepřesahovala míru sto dvaceti centimetrů. První z jeho bludišť tvořilo bezmála sto kusů zrcadel, druhá verze již čítala dohromady sto šedesát skel i zrcadel o celkové rozloze šedesáti metrů čtverečních. U této kombinace, kdy polovina labyrintu byla pouze z netříštivých a reflexních skleněných tabulí, druhá zase složená ze samých zrcadel a někde uprostřed byly obě vzájemně prostřídány, docházelo k několikerému umocnění iluzivních proporcí a optických zmatení. Každý, kdo labyrintem procházel, se ocital tváří v tvář desítkám nekonečných chodeb a nekončícímu odrazu téže tváře a těla, a když už dotyčný v jedné chvíli myslel, že vidí východ, vydal se celým tělem naplno vpřed, aby hned dostal pořádnou ránu do čela anebo do nosu o skleněnou tabuli, která tam stála namísto kýženého východu, jenž se odkudsi odrážel jako nedostižná fata morgána.

Nejvěrnějším otcovým zaměstnancem je jeho vlastní manželka, která během celého roku pracuje v několika jeho zrcadlových provozovnách. Většinu času v nich tráví za bílým komatexovým pultem, odkud vybírá vstupné, poskytuje instruktáž k pohybu bludištěm a po zavírací hodině leští všechna zrcadla a skla. Někdy se přihodí menší úraz, z některých nosů teče krev a manželka poskytuje první pomoc s papírovými kapesníky a uklidňuje ratolesti i jejich rozrušené matky.

Jedna z otcových provozoven nabízí dokonce dvě propojená patra domu, z nichž každé se vyznačuje jinými zrcadlovými moduly a předsíněmi. Vstupní výlohu zdobí kulovitá reflexní forma vtahující do své boule celé náměstí před budovou, zmenšené do oka globu. Žlutě vymalované stěny zaplňuje několik variací křivých zrcadlových ploch zasazených do tenkostěnných dřevěných van, jejichž štíhlý profil rovněž kopíruje to jisté zvlnění. Pokud si stoupnete před křivá zrcadla, figura vašeho těla ihned změní tvar, hlava se natáhne na délku vašich nohou a naopak vaše nohy mají velikost vašich rukou a z těla zbývá jenom jakýsi vypouklý šnek. V jiném křivém zrcadle se vidíte rozteklí, dlouhonozí, jako by vás natáhl a vyplivl nějaký žížalí stroj; jindy se v odraze nakvašeně vzdouvá vaše pozadí a zbytek těla i hlavu připomíná jen tenká linie odstínu vaší pokožky. Naproti řadě křivých zrcadel stojí prototyp kaleidoskopu zvětšeného do životní velikosti člověka. Zvenčí se jedná o prostý bílý objekt se třemi cípy spojených stěn posazených na hliníkových nohách. Následován rudým nápisem: KALEIDOSKOP, PODLEZTE DOVNITŘ OPATRNĚ!, dostává se návštěvník mezi tři zrcadlové plochy, které tvoří rovnostranný trojúhelník. Lidská hlava s rameny zde zeje uprostřed elementárního principu, jehož kapesní a složitěji skládané formě z drobných materiálů uvnitř se kdysi říkalo francouzské kukátko.

Otec roli kaleidoskopu, optické hračky vizuální kultury 19. století, dobře znal: kaleidoskop byl vynalezen v roce 1817 a řádil v Paříži v letech 1818 až 1822 v přímé konkurenci s čínským hlavolamem. Alphonse Giroux, který patent v květnu 1818 předložil, prezentoval kaleidoskop pod názvem transfigurátor nebo také francouzské kukátko:

Transfigurátor neboli kaleidoskop je druhem kukátka, které je vybaveno na konci směrem k oku optickou čočkou a na konci opačném matným sklem. Do prostoru, který se nalézá mezi tímto sklem a dalším sklem vzdáleným jeden a půl palce od předešlého, se umístí drobné předměty, jako kousky různobarevných látek, mušličky, skleněné kamínky atd. Tyto předměty se v pohledu kombinují na tisíc zvláštních způsobů, které se nikdy neopakují, pod účinkem složení třech skel ve formě trojúhelníku, kterými je vyložena trubice v celé své délce. Tato skla jsou opatřena na své vnější straně látkou či papírem tmavé barvy, takže směrem dovnitř působí jako zrcadla. Směs předmětů na konci trubice se odráží v této trojité ploše a pomocí otáčivého pohybu nástroje vytváří lahodné a různorodé kombinace.

Tato skříňka na vizuální klamy svoji dialektickou roli splnila dokonale: až do konce 19. století ji nalezneme jako „vědeckou hračku“ v katalozích optiky a „přesných strojů“. Jako přístroj na zázraky ji ve stejné době nalezneme ve vybavení „bílé magie“ a mezi nástroji iluzionistů.

Z dolního patra, v němž je umístěn kaleidoskop, dětské bludiště a ještě jeden velký a kombinovaný labyrint, se po schodech stoupá vzhůru do druhé etáže. Toto schodiště pochází ze 17. století, mnoho let se nepoužívalo a přístup k němu byl zapečetěn. Otec je ovšem zprovoznil, aby obě patra mohl propojit. Dveře nalevo od schodiště vedou do obřího válce, jehož vnitřní stěny jsou vyskládány proti sobě natočenými zrcadly. Jediná cesta ven vede po malé úzké cestičce, jenže závrať a pomalá rotace bubnu vás zde mají zdržet tak dlouho, než se vám s patřičnou námahou podaří dostat k východu. Od něj je to jen pár kroků do další křivolaké síně a pak následuje zase velký labyrint, zrcadlová verze toho, který se nachází v přízemí. Ven vycházíte současně zmateni iluzemi i vyčerpáni štěstím z jejich překonání.

Jelikož zrcadlové bludiště spadá do kategorie zábavních atrakcí, není divu, že se otec musel potýkat a stále potýká s velkou konkurencí, včetně jeho někdejšího movitého klienta, jemuž otec některé ze svých předchozích labyrintů prodal, aby je tento pak začal provozovat v turisticky vytížených lokalitách spolu s lacinou přetvářkou taxidermie pravěkých tvorů. Otec se však nadále a s železnou zarputilostí řídí tvrdým metaforickým heslem: „Sežer ty je, anebo oni sežerou tebe.“

(…)

Návštěvníci nejistě drží obě paže před sebou. Nejistým krokem se sunou vpřed a šátrají rukama, na kterých mají navlečené mikrotenové rukavice, aby svými tekutinami, jež vylučují, znečistili vnitřní stěny skel a zrcadel co nejméně. Oči mají vytřeštěné nejistotou i nadšením z toho, že zabloudili, doufajíce, že naleznou cestu ven. Stává se však, zvláště u některých přecitlivělých povah, že se někomu z nich udělá nevolno a zachvátí ho či ji stav úzkosti nebo závratě. Panicky hledají cestu zpět, přitom pustí ruce dolů a narážejí do slepých koutů s dvojitým odrazem své postavy, zatímco jejich příbuzní a spolubloudivci tu někde jsou, dokonce znásobeni do nekonečných řad, ale jejich skutečná těla nikoliv; slyšet jsou pouze vzdalující se hlasy, povyk, křik, řev a smích.


M.13. Kaleidoskop a Boa constrictor

Otec seděl za pultem z bílého Kömatexu a hliníkových stojek a čekal na příchozí návštěvníky bludiště. Na pultu před ním ležela černá podložka se svorkou, která přidržovala několik kusů kancelářských papírů. Na ně si otec kreslil své čerstvé nápady, vylepšení nebo půdorysy zrcadlových labyrintů. Na nejsvrchnějším papíře byla kresba propiskou. Zobrazovala kaleidoskop ve tvaru válce. Byl to vertikální objekt, jehož podstatu tvořila dvě naproti sobě orientovaná kruhová zrcadla, a po obvodu jej odshora dolů lemovala zástěna polystyrénových kuliček navlečených na pružných provázcích. Předmět i samotná zrcadla držela vnější hliníková konstrukce.

Pod dalším náčrtem, který tvořilo několik spojených rovnostranných trojúhelníků, se nalézaly následující údaje, které zřejmě upřesňovaly komponenty pro rozšíření bludiště:
30 buněk
24 stojek
53 paždíků
29 zrcadel
6× bílý Kömatex
36 koberců

Půdorys

Když k pultu přistoupili jedni z prvních zvědavců, otec je uctivě zdravil, občas začal maďarským jo nápot kívánok, čímž příchozí zcela zmátl, hned je však ujistil, že mluví stejně jako oni česky či slovensky, a dal se do vysvětlování všech nezbytných informací ke vstupu a pohybu v bludišti i v prostoru mimo něj. Lidé si pak s nechápavými výrazy v obličeji navlékali mikrotenové rukavice na obě své ruce a vydávali se na cestu do hlubin nekonečného lesa odrazů, dřevěných stojek, paždíků a buněk.

Zrcadlový labyrint zevnitř připomínal nekonečný prostor s nekončícím množstvím chodeb, které zalévalo temnící tyrkysové světlo. Umělé osvětlení bylo nastaveno tak, aby se v pravidelných intervalech ztlumilo a zhaslo a po několika sekundách opět rozsvítilo.

Jelikož si byl vědom, že jsou to právě tito lidé, kdo mu přinášejí peníze, chtěl jim jejich zájem vynahradit a postupně přidat nové atrakce, uskutečnit změny,

kvůli nimž by se zase rádi vraceli. Tu a tam přibylo v prostoru další zvlněné zrcadlo umístěné v hlubokém rámu z dřevotřísky, malé dětské bludiště zvětšil téměř o polovinu jeho původní rozlohy.

Avšak složitější a zajímavější se zdála výroba objektu, který si před nějakou dobou vymyslel a zaznamenal.

Kaleidoskop, který tu ještě před několika dny ležel na papíře s otcovými poznámkami a byl jen neúprosně plochým předmětem, už za pár týdnů stál v jedné z místností. Skutečný, válcovitý a zvenčí elegantně jednolitý předmět z hliníku, zrcadel a bílých polystyrénových kuliček. Pokud návštěvníci rukama rozhrnuli pružné kuličkové svislice, spatřovali své nakukující hlavy v jakési závratné propasti, v nekonečném tunelu, v kruhovitém obrazu zelenavé studny, jež neměla žádné dno.

Byl deštivý den. Do provozovny i přes nepřízeň počasí dorazila spousta návštěvníků a jejich hlasy, skřeky a povyk zvonily v uších ještě dlouho po zavírací hodině. Potom co všichni návštěvníci odešli, bylo potřeba chopit se čisticího prostředku Clin v rozprašovací nádobě, mikrotenové utěrky a celé bludiště, zrcadlo po zrcadle a sklo za sklem, zbavit mastných stop. Když onoho dne jeden ze zaměstnanců prováděl tuto rutinní činnost, všiml si jakési tmavé a lesknoucí se věci, která ležela, zdánlivě nehybná, v některém z úseků cesty bludištěm.

Pracovník se rozhodl tu nejdříve nejasně vyhlížející věc, připomínající snad kus koženého oděvu, důkladněji prozkoumat a neobjasněnost ztraceného předmětu odhalit. Když se s obezřetností přibližoval blíž a uviděl záhadné těleso v nekonečném poli odrazů, nasvícené desítkami bodových žárovek, s úděsem začínal rozpoznávat vzor hnědavých ok a zelenošedou šupinatou kůži. Těleso, nehybně spočívající na hrubém koberci, téměř splývalo s okolním prostředím lomených odrazů a geometrickým řazením spojů do pravidelných trojúhelníků jak na podlaze, tak ve stropní části. Byl to velký, nejméně dva metry dlouhý plaz. Dlouhý kus svalovité hmoty, tlusté jako vypracovaná atletická paže, jehož hlava svým tvarem odpovídala pospojovaným trojúhelníkovým jednotkám všude okolo něj. Když brigádník zjistil, co že se to v zrcadlovém labyrintu ve skutečnosti nachází, začal ihned opatrně couvat zpět k východu, když vtom se hadí hlava pohnula a z přivřené tlamy vyletěl slizký provázek úzkého černého jazyka, který v mžiku zase zmizel kdesi uvnitř symetricky kosé hlavy. Had nejevil nijak přehnané známky života. Nehybně ležel v mírném stočení, zřejmě naprosto zmaten uzavřeným prostorem obehnaným ze všech stran hladkými stěnami zrcadel, a pravidelně vymršťovaným jazykem ověřoval teplotu okolí. Zaměstnanec spěchal ven z bludiště, aby ten zneklidňující nález oznámil nejprve otci a později také příslušným orgánům, které zajišťují odchyt zběhlých zvířat. Bylo vyhlášeno bezvýsledné pátrání po případném majiteli velkého plaza. Avšak výskyt tvora se zoologickým označením Boa constrictor čili hroznýš královský na území otcova zrcadlového labyrintu se stal naprostou záhadou a nebyl nikdy objasněn.

(…)