Pod stromečkem jsem našla prvotinu Pavla Cingla Pitralon. Přečetla jsem ji hned druhý den, šlo to samo a hladce: autor má smysl pro napínavý děj, retardující odbočky i jazykovou úspornost. Je příjemné sledovat, jak pracuje se zkratkami a snaží se neopakovat. Pravda, text není dlouhý, nějakých sto stran – na novelu je trochu moc rozvětvený, na román stručný. Někdy až příliš, třeba zrychlený závěr vzpomínek na dědečka nebo celá kapitola věnovaná strýci Albertovi. Autorův jazyk je minimalistický; krátké, leckdy banální věty, jako vystřižené z dopisu ze školy v přírodě (např. „Jinak náš pobyt v Londýně probíhal celkem v klidu“, nebo „Restaurace byla opravdu pěkná“), vyvažují živé dialogy. Cingl je dobrý pozorovatel – i sebe sama. Některé situace zřejmě vycházejí z autentického prožitku, jinde, zejména na konci textu, je jasně cítit fabulaci. Rafinovaná stavba některých pasáží je kombinovaná s úsměvnými naivismy – je to půvab nechtěného, nebo záměr? Co bude mou nejoblíbenější pasáží, mi bylo jasné hned – je to chvála společenské etikety psaná obecnou češtinou: „Vůbec, měla v sobě něco, čemu se říká ‚dobré vychování‘. A to je to, co mě u žen vždycky dostává. Miluju to, když někdo ovládá tyto zdánlivé přežitky. Není vůbec důležitý, jestli je používá v každodenním životě, ale že ví, jak to má bejt, úplně stačí. A lidi, který tohle ovládají, se vzájemně vycejtí.“

Když odhlédnu od kontrastních účinků autorovy poetiky a zamyslím se nad vnášením nespisovné češtiny a neliterárních textů do literatury, dostanu se k úvahám o „pomezí“. Díky sdílení obecného jazyka a distribuci internetem je dnes čtení a psaní zdánlivě mnohem „snazší“, nejen pro čtenáře, ale především pro autory. Fyzické vydání knihy posouvá tenhle živelně vznikající segment slovesnosti automaticky do oblasti literatury, situace se stává analogickou s Duchampovým „objevem“, že „vystavené rovná se umělecké“. Vzniká tak insitní literatura, jejíž definici Souriauova Encyklopedie estetiky ještě nezná; na internetu se o ní můžeme dozvědět třeba toto: „Jejími hlavními rysy jsou spontánní životní zkušenost autora, expresívní výrazové prostředky, intuitivní a emocionálně motivované směšování stylistických prostředků a ignorování hranic žánrů.“

Je ale otázka, zda takto nevypadá soudobá literatura jako celek: nekombinuje náhodou stylistické prostředky, nevyužívá a nesměšuje žánry, nepoužívá snad emocí a intuice, není expresivní? Současná česká spisovatelka uvažuje o tom, že možná teď už jiné než autentické pocity nejsou zajímavé. (Ano, četla jsem Tu Knihu a připouštím, že nikdo asi nenapíše hru Kdo se bojí Ireny Obermannové.)

Specifičnost insitního umění zřejmě spočívá ještě v něčem jiném. Podíváme-li se pozorně na Rousseauovy obrazy, objevíme kromě naivity také tajemství, sentiment, exotiku, snovost a úsměvnost, které můžeme nalézt i u Nika Pirosmaniho, Camillea Bomboise a dalších. Příznačná je pro insitní výtvarnou tvorbu také určitá přímočarost a snaha vypomoci si detaily nebo sumarizací tam, kde je malíř se svým umem v koncích. Něco podobného se dá říct i o insitní literatuře. Přímočarost vyprávění je kompenzována co nejkonkrétnějšími autentickými vzpomínkami, například detailním popisem dobové módy v knize Ivo Marka Pravdomluvní lžou jenom občas. Bývá poodhalena metoda vyprávění, fabulovaná místa jsou nápadně méně pravděpodobná než autentické pasáže, v přechodech jsou stále patrné švy.

Insitní literatura vzniká na pomezí literárních a neliterárních textů. Toto pomezí je živé a bylo živé odjakživa, lze na něm najít jak pravé poklady, tak i prostoduché slátaniny. Pokud vůči textům z této zóny zůstaneme otevření, můžeme se přinejmenším pobavit, ale i zamyslet, mnohé objevit a využít. Literatura na pomezí vzniká někdy prostě proto, že to autora jednoduše baví a má čas. Dobře a rád vařím, proč se nepodělit o radost s ostatními!

Problém tzv. umělecké literatury popisuje pregnantně jediná věta: „Často mne zarazí u většiny nových knížek, které čtu, vzpomenu-li si, k jak úzkému kruhu lidí se obracejí.“ Napsal ji počátkem třicátých let Karel Čapek (Marsyas, aneb jak se co dělá). „Neokřikujte mne, chci býti upřímný, chci se přiznat, že čekám od umění, aby bylo jistou kratochvílí; nebo řekněme jakýmsi potěšením,“ dočteme se v jeho knize na jiném místě. V tom lze i dnes shledávat důvod a smysl vzniku insitní literatury. Vyplňuje mezeru, do níž krásná literatura nedosáhne pro náročnost textu nebo nerespektování čtenáře, ať se o to snaží sebevíc, do které nedosáhne ani pokleslá literatura výstavbou světa příliš idealizovaného nebo hrubého, nadměrnou dojímavostí či krutostí.

Ještě jedna věc se může insitní literatuře podařit (a v některých případech se jí to i daří): může sloužit jako inspirace, jako návod, jako spouštěcí mechanismus návratu živého vztahu ke čtení, k obnovení dialogu mezi autorem a čtenářem skrz sdílenou zkušenost. Jejím prostřednictvím se lze dozvědět, která témata jsou zajímavá, co lidi aktuálně trápí nebo těší, jaké problémy řeší a co chtějí sdělit.

V knize Mapy a legendy se Michael Chabon zabývá problematikou postavení literatury v současnosti. Jeho úvodní přiznání, že čte proto, aby se pobavil, a píše proto, aby bavil jiné, ukazuje, že se od dob Karla Čapka mnoho nezměnilo. Chabon samozřejmě moc dobře ví, na jak tenkém ledě se pohybuje, když mluví o zábavě. Poukazuje na fakt, že se pojetí zábavy příliš polarizovalo, když na pomyslném jevišti stojí bavič a v hledišti, bezpečně oddělen, konzumuje jeho „produkt“ divák. Právě tímto pojetím zábavy zmizela podle Chabona vzájemná výměna pozornosti, zkušenosti i všeobecná touha po sdílení, a je tedy nejvyšší čas prohlásit znovu zábavu za hodnou umělců i obecenstva. To už je ale úkol pro literaturu obecně.

Říkám toto vše na obhajobu Cinglovy knihy? Ta ji nepotřebuje, zábavná totiž je a nadto provokuje k zamyšlení. Má kouzlo hledání, jak vyjádřit cosi, co autora tíží, s čím se setkal, s čím a s jakým úspěchem se popral. Zábavná je nakonec i tím, že odhaluje, jak se autor prodírá úskalím jazykového sdělení. Pro všechny uvedené důvody stojí za pozornost.