Polsko začíná předsedat Evropské unii. Více než politické komentáře mne na tuto skutečnost nedávno upozornil pohled do kulturní rubriky Financial Times, kde vyšla velmi kladná recenze na rozsáhlou přehlídku polského moderního a současného umění, která byla otevřena 23. 6. v bruselském paláci BOZAR. Výstava s názvem The Power of Fantasy je jedním z plánovaných kulturních vrcholů polského předsednictví a představuje více než dvě stě děl od bezmála čtyřiceti polských umělců, od Tadeusze Kantora přes Magdalenu Abakanowiczovou po Wilhelma Sasnala či Jakuba Ziolkowského. Výstava měla jednoho britského a dva polské kurátory a její přípravu koordinoval Institut Adama Mickiewicze.

Taková informace přímo nabízí srovnání s kulturními počiny České republiky. Na webových stránkách českého předsednictví (www.eu2009.cz) najdeme dlouhý seznam všemožných kulturních akcí, z nichž většina by se zřejmě konala i bez předsednictví. To, že je seznam „eventů“ tak bizarní, by možná tolik nevadilo, kdyby měl nějaký středobod, podobně jako ho mají Poláci ve výstavě The Power of Fantasy a několika dalších výrazných projektech. Jak si patrně všichni dobře vzpomínáme, středobodem české kulturní přehlídky byla Entropa Davida Černého (za spolupráce Kryštofa Kintery, Viktora Freša a Tomáše Pospiszyla). Za přípravou Entropy nestála žádná důvěryhodná kulturní instituce, ani reprezentativní tým kurátorů, ale kontakt hlavního autora s některými zástupci tehdejší politické garnitury.

Stejné Financial Times, jejichž recenzentka výstavu polského umění v bruselském paláci BOZAR charakterizovala jako „nejlepší výstavu současného umění, kterou tento rok viděla“, označily Černého instalaci Entropy v bruselském sídle Rady Evropské unie za „kulturní debakl“. To však nebránilo tomu, aby se české reakce nenutily do nadšení a veselí nad tím, jací jsou Češi zase jednou kabrňáci. Jedna veřejně činná historička umění dokonce o přínosu Entropy se vší vážností popsala několik tiskových stran a případný nesouhlas s úrovní díla pro jistotu předem smetla paušálním konstatováním o „nedovzdělanosti našich kulturních a politických elit“ (Evropská unie má právo na karneval, Literární noviny 2. 2. 2009). Se skutečnou kritikou, neřku-li teorií umění však citovaný text souvisel právě tak málo jako většina komentářů z této sféry v českých médiích.

Dnes ještě tu a tam někdo Entropu připomene, ale na webu českého předsednictví jsem v seznamu akcí o ní nenašla ani zmínku (pouze na webu Úřadu vlády ČR je vyvěšen projev tehdejšího místopředsedy pro evropské záležitosti z vernisáže Entropy, včetně několika fotografií). Pokud mi něco neuniklo, tak zprávy o Entropě byly z webu českého předsednictví zřejmě smazány. Umí si někdo představit, že Poláci za dva roky také vymažou dokumenty o svých vlastních kulturních počinech, spojených s povinnou „předsednickou“ prezentací v hlavním městě Evropy? 

Uvedený příklad zapadá do dlouhodobého srovnávání, jemuž podrobuji naši zemi a Polsko. Kulturně historická rovnice, která z toho vychází, mi říká, že množství oficiálně posvěcených „provokací“ typu Entropa je v každé zemi přímo úměrné stupni vnitřní nejistoty a zakomplexovanosti daného národa, nebo spíše představitelů „elit“, které o jejich instalaci rozhodují a následně je opěvují.