Z čerstvého, 105. čísla Revolver Revue, které bude uvedeno na Večeru RR ve čtvrtek
1. prosince od 19 hodin v kavárně Neustadt – spolu s Jednou větou Mika Baugha, jež vyšla jako příloha tohoto čísla, a novou knihou Marka Vajchra Jména příběhu –, přinášíme pro čtenáře Bubínku Revolveru ukázku z rozsáhlého interview, které Adam Drda vedl s badatelem Radkem Schovánkem – o Státní bezpečnosti, českých archivech, Ústavu pro studium totalitních režimů a nechuti i potřebě zkoumat komunistický režim.
RR


Foto Karel Cudlín, 2016

 

Radek Schovánek
Když slyším slovo každodennost, stoupá mi krevní tlak
(z rozhovoru Adama Drdy)

(…)

V roce 1999 jste z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu odešel – kam?
Několik let jsem pracoval v Československém dokumentačním středisku u profesora Viléma Prečana, na grantu, který se týkal exilu a jeho spojení s domovem, mohl jsem využít zkušenosti s archivy StB. Když v roce 2003 ten grant skončil, získal jsem další, na zpracování knihy o spisovateli Pavlu Kohoutovi a tajné policii – vyšla pod názvem Svazek Dialog. Pak jsem se seznámil s Jánem Langošem, nastoupil jako dokumentarista do slovenského Ústavu pamäti národa, který Langoš založil, a zůstal jsem až do roku 2006, kdy tragicky zemřel. V ÚPN jsem se podílel na digitalizaci a zpřístupnění registračních protokolů StB na webu. Krátce nato byl ústav poněkud pacifikován, přístupné dokumenty najednou přístupné nebyly, ale mezitím se podařilo v České republice prosadit zákon č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek. Takže jsem šel pracovat do digitalizačního oddělení ÚSTR a zůstal jsem do loňska, kdy mě vyhodili. Teď pracuju na ministerstvu obrany, v oddělení, které se zabývá třetím odbojem.

Co se z vašeho hlediska přesně přihodilo v ÚSTR? Co měl ten ústav dělat – a jak dopadl?
Původní koncepce vycházela z názoru, že skoro dvacet let po pádu komunistického režimu se už téměř nelze vyrovnávat se zločiny komunismu v trestněprávní rovině, protože většina jich je promlčená, a že je tedy na místě napravovat, co bylo dosud zanedbáno a neuděláno ve výzkumu. To znamená nejen otevřít veřejnosti archivy, což se stalo zákonem č. 499 z roku 2004, ale taky poznat a co nejlíp popsat, jak rozsáhlá byla protikomunistická rezistence v československé společnosti a jaké měla podoby, jak velká část národa podporovala KSČ, kolaborovala nebo mlčela, jak přesně fungovala státní moc a kdo všechno ji tvořil, jak vypadala její závislost na Sovětském svazu, jak pracovala StB a jakými způsoby byli občané perzekvováni a manipulováni. Jak to přišlo, že lidi často sami dobře věděli, co mají a nemají dělat, aby si neublížili, a čeho se mají bát? Třeba StB byla tajná policie, ale byla jenom tak tajná, aby o ní každý věděl, protože v totalitním státě je nepředstavitelná tajná policie, o níž nikdo neví, protože pak by se jí nikdo nebál… ÚSTR měl zkoumat a popisovat podoby a proměny totalitního státu nejen v padesátých, ale i v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Třeba právě na tom posledním období je vidět, jak je to složité a důležité téma. Často se říká, že tehdy už se režim hroutil a byl na kolenou, že už se tu nic hrozného nedělo. Ale přitom ještě na samém konci té doby šla do vězení nebo už v něm seděla spousta lidí: Ota Veverka, František Čuňas Stárek, Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Jiří Tichý a další. Takže jaký byl ten režim v poslední fázi? Kdo rozhodoval, kdo měl v komunistickém a estébáckém aparátu významné slovo, jaké měl cíle? Ještě pořád velmi mnoho nevíme. Právě takovým otázkám se měl ústav věnovat, ale bohužel to nedělá. Musím tu doplnit, že podle zákona se má ústav zabývat nejen obdobím komunistického totalitního režimu, ale také dobou nacistické okupace, to je ale dnes přece jenom méně problematické, méně výbušné téma.

Říkáte, že ÚSTR zničila ČSSD, ale ten ústav se přece potýkal s různými problémy téměř od chvíle, kdy se zrodil. První ředitel Pavel Žáček byl odvolán z funkce už v roce 2010, pak se ředitelé měnili, předtím zase
z různých důvodů, kromě jiného na protest vůči Žáčkovi, odcházeli zaměstnanci včetně historiků…
ÚSTR samozřejmě prodělával od počátku všemožné otřesy, ale za prvé šlo často o vnitřní spory, profesní a osobní, a za druhé to byla nová instituce, která se teprve ustavovala, a přitom byla celou dobu pod palbou různých a různě motivovaných odpůrců, od politiků přes historiky a archiváře až po novináře a aktivisty, což se projevilo při každé mediálně výbušné „kauze“. Rozhodující politický zásah proběhl až v roce 2013, kdy nová rada ÚSTR odvolala ředitele Daniela Hermana, byli vyhozeni oba jeho náměstci, Pavel Žáček odešel definitivně a následně byla velmi omezena digitalizace archivních materiálů. Stalo se zhruba tohle: když parlament v roce 2007 schválil zákon o ÚSTR, politici z ČSSD proti tomu protestovali, prohlašovali, že ústav bude politicky ovlivňovat výklad dějin, obrátili se na Ústavní soud, ale neuspěli. Oznámili tedy, že jakmile se dostanou k moci, ústav zruší, ale nakonec se zachovali jinak – v roce 2012 navolili do rady své lidi, ti ignorovali myšlenku, s níž ÚSTR vznikal a která je formulována v zákoně, zvolili poslušného ředitele podle svých představ a přetvořili ústav v instituci, která se zabývá tím, co nikoho nepálí. Proč rušit ústav, když je možné jej ochromit a udělat z něj trafiku pro loajální a známé?

Vždycky se tvrdilo, že do práce ústavu zasahuje pravice, zejména ODS…
… a přitom to bylo přesně naopak. ODS sice proti vůli ČSSD protlačila zákon, kterým chtěla otevřít minulost po vzoru Slovenska a Polska, ale do praktického fungování ÚSTR se nepletla, to udělala až levice. Nezávislost „starého“ ústavu lze dobře doložit třeba na následujícím příkladu: v roce 2008 jsme zveřejnili registrační protokoly komunistické vojenské kontrarozvědky, tedy ty části, které nebyly veřejnosti známy, protože nebyly součástí Cibulkových seznamů. Díky tomu vyšlo najevo, že v politice působí pět někdejších spolupracovníků vojenské kontrarozvědky, přičemž dva byli z ČSSD a tři z ODS. Kde je tedy ta služebnost pravici?

Na proměně ÚSTR do současné podoby se hodně podílela Petruška Šustrová, která byla od roku 2008 členkou a později i předsedkyní rady, přispěla k odvolání Pavla Žáčka a pak i Daniela Hermana – a přitom se sociální demokracií nemá nic společného. Jak zapadá do obrazu manipulace?
Činnost Petrušky Šustrové byla téměř destrukční a myslím, že teprve v budoucnu se ukáže, nakolik její práci v radě ústavu ovlivňovala zloba a nenaplněné osobní ambice. Dál to komentovat nechci.

Vraťme se tedy k původní otázce: co je ÚSTR dnes?
Dnes je to v podstatě revizionistická organizace, která by podle názoru některých politiků, většiny členů rady, levicových aktivistů a teď už i řady zaměstnanců měla zvýšenou měrou zkoumat „běžný“ či „každodenní“ život v druhé polovině 20. století. To znamená nestudovat příliš totalitní aparát, nýbrž se soustřeďovat na údajně dobré stránky komunistického režimu, jako že se třeba v sedmdesátých letech zlepšovalo závodní stravování. Nebo – jak mi řekl radní Michal Uhl – že se v padesátých letech do slovenských zapadlých vísek zavedly autobusové linky. Ptal jsem se ho, proč si myslí, že je to zásluha režimu, jestli kvůli tomu muselo být sto padesát tisíc lidí v lágrech a jestli se v demokratickém západním Německu nebo ve Francii po válce také nezlepšovala autobusová doprava, ale kloudnou odpověď jsem nedostal. Podle mě je ta mantra „zkoumání každodenního života“ v podstatě ideologická zástěrka – aby se nějak zdůvodnilo, proč se nezabývat podstatou totalitního režimu, a tudíž i problematickou minulostí konkrétních lidí. Abych parafrázoval výrok připisovaný Göringovi „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru“ – já, když slyším termín „každodennost“, sice nesahám po zbrani, ale stoupá mi krevní tlak, který mám i tak vysoký. Komunistickou každodennost jsem zažil.

Co přesně ÚSTR v současnosti nedělá a měl by dělat? Když se podívám
na výroční zprávu za rok 2015, je v ní spousta vzdělávacích programů, publikací a taky výzkumných projektů typu „StB a Stasi, vztahy a spolupráce československých a východoněmeckých bezpečnostních orgánů v letech 1969–1989“ – „Čechoslováci v Gulagu“ – „Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1938–1989)“, případně „Dějiny státobezpečnostních složek v letech 1945–1953“. Člověk z toho samozřejmě nepozná, jaké ty projekty jsou, nicméně je zřejmé, že
o každodennosti patrně nepojednávají…
To je na první pohled překvapující, protože studiem každodennosti se v poslední době zaklínali a zaklínají skoro všichni, kdo mají na dění v ÚSTR větší vliv. Nicméně ten úřad musí aspoň formálně naplňovat úlohu, kterou má ze zákona. Nechci tvrdit, že žádný z těch projektů, který zmiňujete, není dobrý, všechny je neznám, z řady z nich taky ještě nejsou žádné výstupy. Výčtovým materiálům současného ÚSTR nicméně nevěřím. Výroční zprávu projednává Senát PČR a mohu odkázat na usnesení senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, který navrhl, aby ta zpráva, z níž citujete, byla zamítnuta. Usnesení přednesl na schůzi senátu Jiří Oberfalzer z ODS (text jeho řeči je například na webovém portálu Centra pro dokumentaci totalitních režimů) a mírně řečeno, opravují se v něm některé nepřesné údaje. Pro ilustraci: ÚSTR třeba ve zprávě tvrdí, že v roce 2015 vydal čtrnáct monografií, což působí jako přijatelný vědecký výstup, ovšem z toho jsou tři knihy vzpomínek, čtyři sborníky z konferencí, další kniha je diplomová práce člověka, který v ústavu nepracuje, další je rozšířená verze už dřív publikované studie atd. Výbor dospěl k závěru, že nové monografie, které skutečně vzešly od zaměstnanců ÚSTR, jsou ve skutečnosti jen dvě. Tohle není nějaký ideový nebo politický spor, to se prostě dá snadno ověřit. Jakou má potom ta výroční zpráva váhu?
Mluvil jsem před chvílí o zkoumání represe z osmdesátých let – a to je například téma, jímž se dnes v ústavu nikdo pořádně nezabývá, s výjimkou Františka Čuňase Stárka, který ale spolu s jedním kolegou zpracovává pouze underground. Neexistuje dokonce ani žádný projekt, který by se dlouhodobě věnoval Chartě 77, přestože na jaře bude čtyřicáté výročí, nemluvě o dalších opozičních iniciativách a tématech z období normalizace. ÚSTR se také, beru-li to namátkou, nevěnuje vojenské rozvědce, ačkoli je to z hlediska minulosti nejméně probádaná složka, v systému hrála důležitou roli a její archivní fond se zachoval. Kromě té tajemné „každodennosti“ zkoumá pan ředitel Zdeněk Hazdra osudy Bořka Dohalského – a jakkoli nemám nic proti šlechtě, připadá mi to v daném kontextu jako poněkud úzké zaměření. A především: zastavila se práce, která je z mého pohledu nejdůležitější, totiž zpracovávání, digitalizování a zveřejňování archiválií, vytváření rejstříků atd. V e-badatelně je dostupných po registraci a složitém přihlašování asi 300 tisíc stran z více než 35 milionů, které jsme digitalizovali. Tedy méně než jedno procento.

(…)

Laická otázka: smysl digitalizace je v tom, aby byly dokumenty
z otevřených archivů zpřístupněny veřejnosti, aby byly jednoduše dohledatelné přes web zájemci-badateli? Aby odpadlo to známé archivářské pátrání ve stozích papírů a byrokratické bariéry?
Základním smyslem digitalizace je ochrana originálu. V archivech se občas nějaké archiválie ztratí, a i v ABS se stalo, že někdo přišel, vyžádal si spis a ukradl dokumenty, které jej třeba kompromitovaly. Lidé, kteří měli v archivu dohled, si toho nevšimli. Pokud je ovšem dokument digitalizovaný, leží originál v archivní krabici a nedá se s ním manipulovat, nikdo kromě archiváře ho nedostane do ruky. Další věc je ta, o níž jste mluvil, totiž že badatelé mají ke zdigitalizovaným materiálům mnohem snadnější přístup. Když jsou dokumenty v elektronickém úložišti a chcete je studovat, stačí napsat do počítače potřebné údaje obsažené v evidenčních pomůckách a příslušný svazek vyjede na obrazovce, nikdo ho nemusí složitě vyhledávat. Je pak také daleko jednodušší dělat indexy, vytvářet systém. Například celé lustrace dnes fungují tak, že se zadají prvotní údaje a vypadne elektronický záznam.

Po zrodu ÚSTR tedy postupovala digitalizace podle plánu?
Měli jsme určité problémy, jeden z nich například od počátku spočíval v tom, že kontrolu digitalizovaných materiálů měl provádět i Archiv bezpečnostních složek. A od začátku bylo jasné, že archiv to nedělá v potřebném rozsahu. Rozdíl mezi naskenovanými a v ABS zkontrolovanými archiváliemi se neustále zvětšoval, což nové vedení ÚSTR nevyřešilo zlepšením té kontroly, nýbrž snížením „výstupů“ digitalizace asi na deset procent původního objemu. Digitalizace byla vymyšlena tak, aby se pokud možno stihlo naskenovat co největší množství stran a aby při naší průběžné kontrole byla chybovost pod půl procenta z celkového počtu stránek. To se nám celou dobu dařilo dodržet, a tady už poněkolikáté musím zopakovat, že pozdější řeči o tom, že tam je pět, deset, dvacet procent chybně digitalizovaných stránek, jsou absolutně vylhané.

Právě otázka digitalizace byla používána jako jeden z důležitých argumentů, proč je třeba práci ÚSTR zlepšit a vyměnit vedení. Určití lidé tvrdili, že probíhá špatně a lajdácky, že je v ní zmatek, ještě před dvěma lety říkala například právě Petruška Šustrová v médiích, že k digitalizovaným spisům schází „metadata“ a nedá se s nimi pracovat. Totéž připouštěla i ředitelka ABS Ptáčníková. Je na tom něco pravdy?
Ne. Byla to všechno účelová tvrzení, daná tím, že je to odborné téma, kterému veřejnost nerozumí a které ji ani moc nezajímá. Tehdy bylo třeba vymyslet nějaké „konkrétní“ argumenty, které by „dokládaly“, že pracujeme nekvalitně. A tak se použila taková vykutálená statistika: vzal se svazek, který má tisíc stran, a když byla jedna zdigitalizovaná špatně, prohlásil se celý svazek za chybně zpracovaný. Takže se kontrolovalo deset svazků čítajících deset tisíc stránek dokumentů, ve třech z nich se našla chyba na jedné stránce a řeklo se, že je to z třiceti procent špatně udělané. Což je naprosto absurdní. Skutečnou chybovost digitalizace ukazují třeba zprávy z letošní květnové služební cesty zaměstnankyně ÚSTR do zahraničí. Ústav zdigitalizoval podklady vysílání slovenské i české redakce Radia Vatikán z let 1950–1992 a ještě před kontrolou odvezl ředitel Hazdra dosti nesmyslně soubor originálů slovenského vysílání zpět do Vatikánu, takže tam jedna paní pak musela letět na dva týdny, aby spisy té slovenské sekce zkontrolovala. A zjistila, že z přibližně 70 tisíc stránek jich bylo 169 špatně naskenovaných. I to bych bral s rezervou, protože to byly takové chyby, jako že v digitalizované verzi jednou chyběla stránka, která byla v podkladech duplicitní. Ale i kdyby bylo špatně naskenovaných 169 stran, tak je to z celkového počtu asi čtvrtina procenta. Mimochodem obsah českého vysílání Radia Vatikán jsme v češtině zveřejnili před třemi lety. Slovenská část, kterou jsme také zdigitalizovali, není na webu ÚSTR dodnes.

Říkáte, že digitalizace je teď likvidovaná? Co to znamená?
Digitalizační sekce byla z rozhodnutí rady ÚSTR přesunuta, od roku 2015 už tu práci neprovádí jenom ÚSTR, ale i ABS. Počet digitalizovaných stran přesto klesl asi na deset procent původního objemu – ačkoli se tomu věnuje víc lidí. Digitalizuje se většinou jen pro potřeby ministerstva obrany, které vydává lidem status účastníka třetího odboje a potřebuje k tomu dokumenty. Bylo zlikvidováno celé oddělení vytváření evidencí, které dělalo vyhledávací pomůcky, pro lustrace a pro badatele. Protože jedna věc je ty dokumenty zdigitalizovat a druhá věc zaindexovat je ve vyhledávacích databázích. Právě toto oddělení vytvářelo tzv. metadata, o kterých Petruška Šustrová a Emílie Benešová tolik mluvily. Dnes tuhle práci nedělá nikdo a kupodivu to nikomu nevadí. Přitom tohle zrušené oddělení vypisovalo jména a pomáhalo badatelům hlouběji vyhledávat v archiváliích. Dělalo také například projekt, který byl vymyšlen už dávno, takzvanou rekonstrukci svazků. Pokud totiž nějaký agent StB podal hlášení, zachovalo se většinou v několika kopiích, v jeho svazku, ve svazku toho, na koho bylo podáno, jedna kopie většinou putovala na analytický odbor. Existují rozdělovníky, které zaznamenávají, kam bylo hlášení uloženo. A pokud dnes nenajdete agentův první záznam a pokud byl zničený spis člověka, proti kterému hlášení agenta směřovalo, můžete například zjistit, že ten dokument putoval také k analytikům, a dohledat ho. Takhle se vlastně dají rekonstruovat podstatné části spisů a já tvrdím, že minimálně šedesát procent zničených materiálů lze restaurovat, právě na základě toho, že většina dokumentů měla více kopií. Rekonstrukce zničených spisů byla ale zastavena, a tím se vlastně podařilo zarazit to, co archivářům nejvíc vadilo: to znamená, že museli připravovat materiály k digitalizaci, ale že ústav si sám vytvářel evidenci, kterou sice archiváři dostali potom v kopii, ale ústav a badatelé si už podle ní mohli sami vyhledávat materiály v archivu.

(…)

Proč je ten přesun digitalizace z ÚSTR do ABS špatně – a proč se digitalizuje míň, proč se tomu archiváři brání?
To jsou dvě otázky, byť související. Obecně není velký zájem na tom, aby byly archivní dokumenty zveřejňovány. Archivy jsou zatím otevřené zákonem, a tak je tu snaha zkomplikovat k nim badatelům přístup. Když jsou materiály digitalizované a evidenční pomůcky dostupné na internetu, lidem se pak velmi těžko říká, že nějaké materiály nelze v archivu najít. Starý systém fungoval tak, že badatel přišel do archivu a řekl: „Prosím vás, já se zabývám perzekucí církví v jižních Čechách v šedesátých letech, mohli byste mi něco dát, tady mám pro vás malou bonboniérku.“ A ten archivář něco připravil, deset dvacet centimetrů dokumentů, ovšem podle toho, jakou měl náladu, někdy víc, někdy míň. A badatel byl vděčný, že aspoň něco dostal, byl v roli prosebníka. Zatímco dnes, když jsou inventáře na webu, tak prostě přijdete a řeknete: „Prosím Vás, chtěl bych svazek 62350, archivní jednotku A2 – 1365“, a ten archivář musí jít a vytahat to z krabic. Nemá už možnost říct: „Tohle tam není, tohle tam je“, protože vy už víte, co tam je. A to vlastně snižuje jejich výlučnost, jejich pocit, že oni jsou ti, kdo rozhodují, co bude badatel studovat.

(…)