U příležitosti nedožitých sedmdesátin Hany Fouskové (5. května 1947 – 10. listopadu 2015) přinášíme čtenářům Bubínku interview, které s malířkou a básnířkou pořídil před osmi lety, pro Revolver Revue č. 75, Jaromír Typlt a které bylo zařazeno i do nedávno vydané obsáhlé knihy RR rozhovory.


Autoportrét (2003), olej na plátně

 

Když přestává tvořit, začne ničit
(s výtvarnicí a básnířkou Hanou Fouskovou hovoří Jaromír Typlt)

Hano, ty ses v první polovině sedmdesátých let pohybovala v Praze v okruhu tzv. Křižovnické školy. Jak dlouho to trvalo? A byl to pro tebe jen okruh kumpánů, uměleckých přátel, nebo jsi cítila i nějaké názorové shody?
Trvalo to asi tři až čtyři roky, potom jsem musela odejít z Prahy. Prostě jsem malovala, a tak jsem v Praze hledala malíře, a když jsem poprvé přišla ke Svitákům, začaly mi slzičky ukapávat do piva, protože jsem pochopila, že jsem doma. K některým jsem měla citové vazby, k jiným jsem cítila přátelství. O sobě jsem však nemluvila, protože jsem před nimi tajila svůj důchod z psychiatrie. Byla jsem pro ně záhadou. Mnozí ani nevěděli, jak se jmenuju, a dávali mi různé přezdívky.

Ke komu z této skupiny jsi měla nejblíž?
Snad k inženýru Petru Lamplovi – Peťákovi – a k malíři Janu Součkovi.

Vzpomeneš si na okolnosti té dávné kolektivní výstavy, kam tě zařadila Věra Jirousová?
Já vůbec svým výstavám nepřikládám důležitost, protože jakmile obraz namaluju, už pro mě ztrácí význam. O téhle výstavě si pamatuji jen to, že byla na hřbitově. A že všechno probíhalo nějak tajemně a ve strachu.

A jak jsi vnímala hnutí undergroundu?
Nikdy jsem nečetla noviny, zprávy v rozhlase jsem neposlouchala, na střední škole jsem byla jediná, kdo nevstoupil do SSM, a profesorům jsem vytrvale říkala pane místo soudruhu. Ale o komunismu jsem si myslela, že je neměnný a není z něj východisko. Underground jsem považovala za nesmysl. Říkali, že člověk si má někde vydělat peníze a po práci si tvořit, ale to nejde – při zaměstnání se nedá malovat. Jakákoli umělecká činnost vyžaduje svobodu. Což já jsem řešila svým důchodem na hlavu. Šílenství jsem tehdy předstírala, abych si ho udržela. Mládí jsem ostatně strávila v blázinci. Ta Praha, to bylo mé jediné období mezi lidmi, a já jsem se vlastně teprv rozhlížela po světě. Každý, s kým jsem se stýkala, mě zajímal především jako osobnost. Je pravda, že lidi kolem undergroundu mi ke konci připadali duševně mladší než Křižovníci. Takoví čerstvější.

Jak pokračovala tvoje tvorba po návratu do Podještědí? Tvoje obrazy, pokud vím, brali do prodeje v Díle. Neznamenalo to, že ses musela námětově nebo formálně přizpůsobovat?
Vůbec jsem se nemusela přizpůsobovat. Brali mi tam všechno, ale jaksi načerno. Neměla jsem ani vzdělání, ani jsem nebyla ve Svazu výtvarných umělců. A přednost měli tehdy tito výtvarníci. Až na to, že jejich obrazy se neprodávaly, a moje visely tak dva tři dny a byly pryč. A to Dílo koneckonců taky muselo utržit. Na druhou stranu jsem si tam nesměla koupit barvy, musela jsem vždycky do Prahy a přepadnout někoho se svazovou legitimací. A po několika letech na výsluní přišel výslovný zákaz prodeje obrazů nečlenů Svazu a já jsem si musela všechny obrazy odnést. O členství ve Svazu jsem nestála a ani to nebylo možné, protože bych musela mít doporučení od MNV. Na to bych musela protrpět pár komunistických schůzí, ale já jsem nikdy nebyla schopná kompromisu a ani jsem se o to nesnažila. Takže mi bylo řečeno, ať se o doporučení ani nepokouším, protože se neúčastním politického života obce. Totéž, co jsem zažila při zkouškách na UMPRUM. Žánrově se nějak přizpůsobovat, to mě ani nenapadlo. Já si maluju jen pro sebe. Začala jsem malovat po smrti syna, který mi zemřel při přípravě na zkoušky na UMPRUM, kam jsem se nedostala, a při čekání na soud a dceru, kterou mi sebrali den po synově smrti. Prodávala jsem jen proto, abych sociálce dokázala, že svou dceru dokážu uživit.

A co po listopadu 1989? Změnily se nějak tvoje životní podmínky?
Vůbec, nebo skoro vůbec. Vesnici, kde žiju, moje umění nezajímá. Pokud jsem trochu známá, tak sem žádná moje sláva nedolehne. Tady jsem hlavně nemajetná, někdo, kdo se liší a navíc to nemá v hlavě úplně v pořádku. I když po finanční stránce jsem na tom asi líp. Díky sekáčům mám co na sebe, pokud se nepřejídám, mám i co jíst, a z bazarů mám zařízený byt. A v posledních letech si dokážu ušetřit na pobyt u moře, to je můj sen, který si plním. To všechno za komunistů nebylo. Ovšem nevím například, co je to kino nebo taková zmrzlina. Na to už pak nemám.

V devadesátých letech jsi malovala obrazy, které působily velmi tíživě. Byly prostoupené utrpením, opakovaně ses vracela k tématům, jako je pieta nebo ukřižování, a i barevně jako by to vyrůstalo z otevřených ran. Ostře jsi proti sobě kladla hlavně červenou a modrou. Jak vnímáš tyhle dvě barvy? Souvisí jejich střetání s tou bolestí?
Tohle nerozebírám. Když je mi při malování smutno, působí obraz smutně, a naopak. Ale tenkrát, když jsem po deseti letech začínala znovu malovat, jsem ještě při malování přemýšlela vědomě. Teď už to řeším podvědomě. Kolikrát jsem se snažila udělat kompromis mezi tím, k čemu jsem na obraze chtěla dojít, a tím, co mě při malování napadalo. Některé kombinace barev jsem zavrhovala jako laciné a snažila jsem se dosáhnout nových a méně obvyklých.

Asi tak po roce 2000 se nápadně začala objevovat žlutá barva a světlé tóny, také tematika se změnila. Dá se z toho vytušit, že ve tvém životě došlo k nějakému zlomu. Je to tak?
Já jsem vlastně předtím žlutou používala jen vzácně, ale potom, co jsem přežila klinickou smrt – já jsem tomu říkala brána smrti, kde bylo opravdu zvláštní žluté světlo –, jsem ji používala nějaký čas téměř všude, a tak se mi prostě dostala do palety.

Připustíš nějaké vlivy na svoji tvorbu, nebo maluješ úplně bez vlivů? Zajímal tě například někdo z expresionistických malířů?
V mládí, asi tak od patnácti do osmnácti, jsem si prošla všechny směry, od El Greca po Dalího. A Dalím to tenkrát vlastně končilo. To, co bylo potom, se mě už nedotýkalo a úplně mě to přestalo zajímat. Ze začátku na mě měli vliv téměř všichni malíři, a nejvíc expresionističtí. Ale ve třiceti letech jsem začala prodávat, a to už jsem se vůbec nestarala, co se děje v malování. Potom jsem se ovšem musela odmlčet, a když jsem po deseti letech znovu začala malovat, chtěla jsem zůstat svoje. A vlastně ani nemám možnost se informovat o tom, co se v malířství děje. Nemám ani na reprodukce, ani peníze na to, abych jezdila po výstavách, a s nikým se nestýkám.

Na svém malování si hodně zakládáš, přesto ses zatím v širším povědomí prosadila spíš jako autorka literárních textů. Jaká je podle tebe souvislost mezi tím, co maluješ a co píšeš? Nacházíš sama sebe v obou polohách stejně?
Právě že sama sebe nacházím v obou polohách. Ale malovat jsem chtěla od dětství a básnění se mi tak nějak připletlo, i když první básničku jsem napsala už ve třinácti letech. Jde o to, že když si řeknu „dneska budu malovat“, obvykle se k tomu donutím. Ale psaní básniček nemůžu ovlivnit. Básničky ze mě lezou hotové, často v situacích, kdy je nejsem schopná zapsat. Což se mi třeba stalo před týdnem při plavání v moři. Nejsem schopná sednout si ke stolu a říct si „teď napíšu básničku“.

Mezi tvými obrazy se také najde nemálo portrétů literárních postav. Řekni mi, proč jsi měla potřebu namalovat Fausta? Proč Oidipa? A proč Vojcka?
Protože jak Faustem, tak Oidipem bych mohla být a jako Vojcek možná skončím.

A jsou témata, ke kterým ses ještě neodhodlala?
Nejsou. Ale už bych zase potřebovala kreslit podle modelů, protože kreslení na rozdíl od malování se dá naučit a zase zapomenout. A pokud bych chtěla malovat kompozice s větším množstvím postav, musela bych mít velká plátna, která se mi do mého mrňavého bytu nevejdou, protože mě baví malovat jen postavy víceméně v životní velikosti. Musela bych mít ateliér. V těch třiceti jsem ho měla.

Trochu mě zneklidňuje, že tvoje obrazy mizí většinou bez jakékoliv dokumentace v rukou různých, často dost náhodných kupců. Setkáváš se u někoho se svou starší tvorbou? A vidíš nějakou souvislost mezi tím, co jsi malovala před třiceti lety, a tím, co maluješ dnes?
Bohužel, žádný z obrazů z mých třiceti let se nezachoval, i když bych je velmi ráda viděla. Co jsem malovala, si dovedu vybavit jen mlhavě. Tehdy jsem byla bez prášků a malování mi přinášelo rozkoš. Teď s prášky je to dřina.

Tohle od tebe často slýchám. Skoro u každého obrazu říkáš, jestli byl malován s prášky nebo bez prášků. Myslíš, že medikace opravdu tolik ovlivňuje tvůrčí proces?
Když maluju s práškama, musím ten prášek překonat, překlenout, vydolovat ten obraz z hloubi mozku – v tom právě mě ten prášek brzdí. Při umění se člověk musí přesáhnout, a prášek se tomu staví do cesty, protože to přesáhnutí se děje i v šílenství. Takže to malování je opravdu hrozná dřina. Naštěstí na výsledku to není znát. Já prášků ovšem beru jen minimálně, při větším množství se už malovat nedá.

Některé tvoje obrazy jsou malovány na základě vizí – jsou na nich buď přeludně změněné pozemské krajiny, nebo krajiny z úplně jiných planet. Jsou to opravdu „věrná zpodobení“, odpovídá namalované tomu, co jsi zažila?
Jistěže namalované odpovídá tomu, co jsem zažila, jinak bych to ani nemusela malovat. Maluju především pro sebe, jenom se to snažím namalovat tak, aby to, co cítím, chápali i ostatní. Obraz nosím v hlavě třeba několik měsíců, a když je hotový, hodím ho na plátno během jedné dvou hodin.

Pokud se o tom vůbec chceš bavit, vnímáš hranici, kdy tě takzvaná duševní nemoc může ještě inspirovat a kdy už tě ničí a brání ti v tvorbě?
Na začátku šílenství opravdu inspiruje, protože obrací člověka naruby a z podvědomí mu vytahuje věci, ke kterým normálně nemá přístup. Ale když člověka vybere do dna a už mu nemůže dát nic nového, pak ho už ničí. Byly doby, kdy jsem svá šílenství milovala, protože jsem se v nich dostávala do krásných, vybájených světů, a schválně jsem přestávala brát prášky. Ale je to jako se vším: když přestává tvořit, začne ničit. Navíc už si nedokážu vymýšlet další příběhy, stále se opakuji a je to nuda. Já ovšem v šílenství nemaluji ani nepíšu básně. Samotné šílenství je mnohem zajímavější než jakékoli umění. Někdy.

říjen 2008