„‚Chtěla bych tě milovat ve svém ateliéru, jako by to bylo jeviště. Kolem by byli lidé a nesměli by se přiblížit ani na krok. Ale nemohli by z nás spustit oči…‘

Tak jak čas míjel, ten obraz ztrácel na své původní krutosti a začal ji vzrušovat. Několikrát tu situaci vyvolala šeptem Tomášovi, když se milovali.

Napadlo ji, že existuje způsob, jak uniknout odsouzení, které viděla v Tomášových nevěrách: Ať ji bere s sebou! Ať ji bere za svými milenkami! Snad by to byl způsob, jak učinit její tělo zase první a jediné ze všech. Její tělo by se stalo jeho alter ego, jeho pobočníkem a asistentem.“

Odkud to je? Padesát odstínů šedi? Temnoty? Svobody? Nikoli, i když přihořívá. Tak tedy ještě jednu ukázku:

„Chytila ho za žezlo jeho lásky, jež se tyčilo na její počest, a svírala je se vší nádhernou poctivostí: upřímně, pevně, horoucně, mateřsky, sestersky, kamarádsky i vášnivě… A řezníkova žena ho nepřestávala držet za jeho milostnou zbraň, ale ne tak, aby několika jednoduchými pohyby nahradila tělesný akt, po kterém toužil, nýbrž jako by držela v ruce něco vzácného, něco drahého, něco, co nechce poškodit a chce dlouho, dlouho uchovat vzpřímené a hrdé.“

Řekl bych, že leckdo z těch, kdo se dívají na bestsellery E. L. Jamesové nebo na jiný podobný škvár spatra, spatřují v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí, odkud pochází první úryvek, nebo v jeho Knize smíchu a zapomnění, odkud je úryvek druhý, prvotřídní literaturu. Milana Kunderu coby autora plytkého obsahu i formy představil již v osmdesátých letech Ladislav Jehlička, a to ve své zevrubné a bezskrupulózní stati Stalinova dýmka (nazvané dle Kunderových mladistvých veršů „Kdykoli si Stalin zapaluje dýmku / nad celým světem svítá!“), v tomto směru tedy není třeba dál nosit dříví do lesa. Kdybych se ale někdy naopak setkal s přesvědčivým argumentem, proč je Milan Kundera opravdu významný spisovatel, pomohlo by mi to možná k tomu, abych mohl brát hojný výskyt jeho jména v nejrozmanitějších výčtech „nejvýznamnějších Čechů“ alespoň trochu vážně, a ne jen jako znouzectnost, mimo jiné všech, kteří si nemohou, dojde-li na slavné české rodáky, vzpomenout na jiné jméno (k čemuž se nezřídka pak druží povzdech, že ještě nedostal Nobelovu cenu – kéž by se tak konečně stalo, snad by potom byl stran tohoto tématu už klid).

Nejčerstvěji jsem potřebu takového argumentu pocítil při četbě 43. čísla páteční přílohy Lidových novin, v němž redaktorka Marcela Pecháčková vedla interview s filmovým režisérem a pedagogem Bohdanem Slámou. Dominujícím tématem byla Slámova kniha rozmluv s Milošem Formanem.

Sláma si tu mimo jiné posteskl v souvislosti s Formanovým článkem otištěným v New York Times: „U nás o tom důležitém článku vyšlo pár nenápadných zmínek, místo aby proběhla debata, když se o našem rodákovi v periodiku, které čtou nejdůležitější lidé světa, diskutovalo.“ Marcela Pecháčková porozumivě vzdychne: „Vždyť víte, jak je to s úctou k českým osobnostem.“ B. S.: „Bohužel vím. Nám chybí tah osobnosti, které by řekly, co nás spojuje, co nás harmonizuje. Kde jsou ti moudří lidé?“ M. P.: „Nedávno jeden zemřel – Václav Havel.“ O kus dál Sláma: „My holt musíme na naše nejlepší lidi nadávat. I to byl jeden z důvodů, proč jsem jel za Milošem Formanem, abych se téhle lidské velikosti mohl dotknout a udržovat vědomí, kdo je, přiblížit se jeho uvažování. On patří do naší zlaté pokladnice, je jeden z nás, nejlepší. Kolik takových osobností ve 20. století máme? Formana, Havla, Hrabala, Jaroslava Haška a Kunderu. Kdo dál?“ Načež Pecháčková uzavírá: „Víc bych jich taky nevyjmenovala.“

Pokud se pan režisér a paní redaktorka novin, jež se dodnes rády stylizují jako kulturní a náročné, tváří, jak naléhavě jim leží na srdci úcta k českým osobnostem (jimiž se v tomto případě rozumějí představitelé umění a veřejného života), a zároveň si nevzpomenou na víc než na otřepanou a automatizovanou sestavu Forman – Havel – Hrabal – Hašek – Kundera, mohli by s nápravou začít sami u sebe.

A ještě k těm „nejdůležitějším lidem světa“, kteří dle Bohdana Slámy čtou New York Times: nejen že je to snobsky odporné jako arogantní fráze „byli tam všichni, co něco znamenají“, ale stejně nicneříkající jako to ustavičné skloňování světovosti u výše uvedených jmen.