Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Zatím poslední Jedna věta Elišky Vlasákové právě vyšla spolu s novým číslem Revolver Revue. Věty, které dnes přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru, si Eliška Vlasáková zapisovala před rokem v září.


Eliška Vlasáková, foto Karel Cudlín

Vlasákové Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha podzimní Revolver Revue 116/2019.



Jedna věta
Eliška Vlasáková

1. září 2018, sobota Dnes mám za sebou z Jedné věty napsané dvě třetiny, takže mi zbývá do konce roku už jen jedna třetina.

2. září 2018, neděle Na procházce Kinského zahradou jsme viděli už z dolní části, že nahoře vedle zámečku Musaion stojí a modře bliká velký hasičský vůz, když jsme došli až k němu a zeptali se, co se tam stalo, šofér pravil, že sem měli výjezd kvůli kotěti uvízlému v koruně stromu, což mi připomnělo podobnou situaci, když jsem také já přivolala hasiče, aby vyprostili holuba zapleteného do drátěné sítě ve vikýři protějšího domu; možná ani všichni lidé nevědí, že hasiči dělají tyto služby bezplatně.

3. září 2018, pondělí Maruška je naše poslední vnučka, co ještě chodí do školy, dnes zahájila třetí ročník gymnázia v jiném ústavu, přešla ze soukromého Gymnázia Jana Palacha, na němž se platilo školné, do státní školy v Jindřišské ulici, což je pro ni docela stresující situace, a já doufám, že to zvládne.

4. září 2018, úterý V první biblické hodině po prázdninách, vedl ji Dalibor Antalík, se nás sešlo dvanáct, přesně tolik jako těch pokolení izraelských, jimž je adresován text Jakubovy epištoly – té se nyní budeme věnovat.

5. září 2018, středa Dnes se cítím unavená, to proto, že ráno jsem byla dokoupit zeleninu, nákup těžký jako cement, a v podvečer s Albim do Kinského zahrady, což mě vyčerpalo zcela, neboť Albi teď prožívá „psí pubertu“, víc než běhání za míčkem ho zajímají všichni pejsci, co zahlédne, to pak míček pustí z huby a běží očichávat každého, kterého spatří, a nic nedá na přivolávání zpět.

6. září 2018, čtvrtek V devět ráno jsme vsedli i s Albim do auta a jeli do Svojšic na tamější každoroční „sportovní den“ a současně navštívit Báru; všechno proběhlo pěkně, před zámečkem hrála živá hudba různé songy, ale také tam byla dechovka, Barunka měla dobrou náladu, jako desetiletá holčička, a to jí bude v říjnu padesát dva let, čímž se podobá andělské bytosti.

7. září 2018, pátek Dnes se mi přihodilo něco, co se mi ještě nikdy nestalo: dopoledne jsem šla na nákup a při cestě zpět zjistila, že mi v kapse chybí klíče od domu, od bytu, od Bučic, hned jsem se vrátila postupně do všech tří obchodů, jestli jsem je někde nevytratila, nic, volala jsem Honzovi do dabingu, nezlobil se a poradil, ať za ním zajedu až kamsi za Motol, tak jsem sedla na devítku a někde u Malostranského hřbitova mi zazvonil mobil, pan Resl z našeho domu mi hlásil, že našel moje klíče u poštovních schránek… ten psychický šok mi ale vydržel skoro až do večera.

8. září 2018, sobota Pěkný večer na Kampě s Albim, lezl do Vltavy a pak jsme poseděli na přední louce před společenskou hospodou mezi přívětivými Malostraňáky.

9. září 2018, neděle Dnes kázal v kostele Dalibor Antalík na téma dospělého Izáka a jeho ženy Rebeky, jakmile kázání skončilo, přitočila se ke mně Marie a předala mi text o Václavu Babinském, „strašném lesů pánu“, který pro mne zkopírovala z knihy Skrytá tvář českých dějin od Jana Bauera.

10. září 2018, pondělí Koupila jsem si tlustou knihu (688 stran) Staré cesty v krajině středních Čech (autoři: P. Bolina, T. Klimek a V. Cílek), je to o starých trasách, po nichž se pohybovaly obchodní karavany a jiné výpravy v raném středověku, i dříve, mám to ráda, pátrat po stopách, které v krajině zanechali naši dávní předkové.

11. září 2018, úterý V biblické hodině, vedl ji farář Tomáš Trusina, jsme pokročili v Jakubově epištole a probírali úvodní oddíl od 2. do 4. verše „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli vytrvalí a neporušení, prosti všech nedostatků“ – vzpomněla jsem si na Jiřího Č., který se také radoval při každém trápení, prý mu v něm rostla inspirace pro jeho básnickou tvorbu.

12. září 2018, středa Zvolili jsme s Honzou pro procházku s Albim jinou trasu, vyšlápli jsme nejstrmější cestu pod vršek Petřína a za námahu jsme byli odměněni téměř naprostým klidem pro Albiho běhání, i plavat mohl, v jezírku s delfínem nad pravoslavným kostelíkem.

13. září 2018, čtvrtek Nečekaně mi telefonoval Aleš Sumec, mluvil klidně, je ještě v černovické léčebně na neurologickém oddělení, už ho trápí jenom potíže s chůzí, a obrátil se na mě s prosbou, zda bych se nemohla zeptat Trusiny, našeho faráře a majitele nakladatelství Eman, jemuž poslal před půl rokem svoji básnickou sbírku, jestli ji plánuje vydat, a pak ještě projevil zájem o moji knihu o Krchovi, zda bych mu ji nemohla poslat; obojí pro něj udělám.

14. září 2018, pátek Chystám se na náš plánovaný zítřejší odjezd do Jaroměřic nad Rokytnou, kde se bude konat slavnostní setkání na oslavu stopadesátiletého výročí narození Otokara Březiny a kam je pozván Honza, aby před shromážděním přečetl něco z jeho veršů, pojede s námi i Albi.

15. září 2018, sobota Jaroměřice nad Rokytnou 2018 byly bohaté hlavně na setkávání s lidmi, po příjezdu se nás ujal pan Höfner, předseda Sdružení přátel Otokara Březiny, a šel nás ubytovat k paní Marii Vejtasové do její vily v krásné zahradě, u níž jsme se seznámili s dalšími hosty, manžely Liknachevými, Rusy z Petrohradu – paní Liknacheva Oksana je básnířka –, a všichni jsme si měli co povídat; slavnostní koncert, při němž Honza přednášel z Březinových textů, se konal v barokním kostele sv. Markéty a po něm byly další příležitosti k setkávání, Daniela Iwashita mi předala tři nové svazky ze své demlovské edice a seznámila mě s Martinem Machovcem, synem Milana Machovce, a ještě s paní Martou Milotovou, praneteří Jakuba Demla, která o svém prastrýci sepsala vzpomínky Strýček z vily, s ní jsme si vyměnily adresy.

16. září 2018, neděle Dopoledne jsme si z Jaroměřic udělali výlet do Třebíče, prohlédnout si v klidu zrestaurovanou židovskou část města, památku UNESCO, a z Třebíče jsme jeli do Myslibořic navštívit našeho milovaného evangelického faráře Ludvíka Klobásu, jemuž je letos 92 let, a radujeme se z toho, že je stále duševně i tělesně, až na slábnoucí sluch, v pořádku, do Prahy jsme přijeli po 18. hodině, já s myšlenkou, že i když by ty dva dny daly na celou povídku, já je musím vtěsnat do dvou vět.

17. září 2018, pondělí Dáňa Pfan mi napsal esemesku, že je maminka Květa poslední týden u Boromejek v Řepích a pak že ji převezou do domova pro seniory pod správou Diakonie v Krabčicích, což si pro sebe rekapituluji tak, že mi s ní odchází z Prahy poslední starší osoba, která mě znala od dětství.

18. září 2018, úterý Místo obvyklé biblické hodiny se v Salvátoru konala tzv. eklézia s hostem Davidem Vávrou, architektem, hercem a cestovatelem; ten si připravil povídání o židlích různých slohů, které ho životem provázely, a vyhrála to slavná „tonetka“, židle nad židle.

19. září 2018, středa Znovu si čtu Viktora Frankla, otce logoterapie, toto je shrnutí jeho geniálního učení: „Existují tři základní možnosti, jak nalézt smysl: za prvé, když něco dělám, něco tvořím; za druhé, když něco prožívám, když miluji, tedy něco světu dávám a něco si z něj beru; za třetí, když se vše rozpadne, když nějakou situaci nemůžu změnit, potom je na mně, i toto nějak smysluplně pojmout tím, že utrpení proměním v sílu“ – což je podle mne ten nejtěžší úkol, který na člověka čeká, pokud dřív nezemře.

20. září 2018, čtvrtek Když byl dnes u nás na návštěvě Václav Sokol s několika přáteli, den po svých kulatých narozeninách, přišla na mobil SMS zpráva, že se právě v Bučicích narodila Petře, ženě našeho synovce, holčička, a tak se to děje pořád, někomu život spěje ke konci, a současně se nový život rodí.

21. září 2018, pátek Abychom byli zítra v Bučicích včas, to jest v osm hodin ráno, kdy má přijít pan geodet vyměřit na zahradu novou studnu, vyjeli jsme z Prahy ve 22 hodin po Honzově představení, přičemž ta noční jízda autem v hustém dešti byla dost děsivá.

22. září 2018, sobota Pan inženýr geodet přišel s virgulí, sice neuměl vysvětlit, jak to funguje, ale má to prý ověřené letitou praxí, a skutečně zdroj vody na zahradě našel; brzy po něm přijel náš David pomáhat klátit ořechy, máme jich teď dost, celou velkou přepravku, ještě jich však na stromě hodně zůstalo, tak slíbil, že znovu do Bučic zajede příští neděli dodělat, co zbývá.

23. září 2018, neděle Z dneška je třeba zaznamenat dvě události: jednak rodina našeho synovce Norberta na sousední zahradě přivítala domů třídenní děvčátko Elišku, kterou jsme mohli z posvátné vzdálenosti spatřit, a tou druhou událostí byla naše návštěva u Milana Balabána v domě Diakonie v Libici nad Cidlinou na zpáteční cestě do Prahy, z níž si odnášíme zážitek, jak se náš starý přítel připravuje na blížící se závěr života: jak se farář, teolog, starozákonní biblista vyrovnává s myšlenkou, že po smrti už nebude nic individuálního následovat.

24. září 2018, pondělí Zase v Praze, Honza na internetu studuje vše, co je tam možné najít o vrtaných studních, a přemýšlí, zda dost vysoká peněžní částka, kterou do toho budeme muset investovat, se vyplatí, ale já mu říkám, že to děláme pro Jendu a vnuky.

25. září 2018, úterý V pravé poledne v bazilice sv. Markéty v Břevnově měla pohřeb Iva Jurkovičová, dožila se 84 let, před třemi lety jsme se ve stejném chrámu loučili s jejím mužem Pavlem, dlouholetým kamarádem, jehož jsme poznali právě před padesáti lety; a ještě jednou jsme vyšli s Honzou z domu společně, a to v podvečer na biblickou hodinu, kterou vedl Antalík, pokračovali jsme v zamýšlení nad Listem Jakubovým, kap. 1., v. 5. až 8., začíná: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“

26. září 2018, středa Večer jsem šla po půl roce opět Mosteckou ulicí do podzemí bývalé Juditiny věže, kde od 19 hodin začínal večírek na počest sedmdesátých narozenin Ivana Matouška (ty skutečné měl už v červenci), program byl nabitý oslavnými řečmi, dokonce i písně zazněly, četbu jeho knih nazvala jedna ze ctitelek „školou úžasu“, odcházela jsem společně s Míšou a Václavem Sokolovými, oni jeli tramvají na Masarykovo nádraží, a ke mně do tramvaje opačným směrem si přisedli Robert K. a Jíra S., na Újezdě jsem jim zamávala, jeli si popovídat někam dál do města.

27. září 2018, čtvrtek Byl u nás malý chlapec, všechno ho zajímalo, všiml si na mém nočním stolku molitanových špuntíků do uší, které si beru na noc, když Honza moc chrápe, a chlapečka samozřejmě zajímalo, co to je, vysvětlila jsem mu, na co ty věci mám, a on, když odcházel, si vzpomněl: „Vezmeš si dnes, až půjdeš spinkat, ty náušničky?“

28. září 2018, pátek Hodně mi vadí, když se z okolí neočekávaně vytratí nějaký obchod, nedávno to bylo nonstop bistro naproti Švandovu divadlu, kde si člověk mohl koupit všelicos do kuchyně i o půlnoci, a teď se to stejné přihodilo s vetešnictvím na Újezdě u zastávky tramvaje, které bylo na jednom místě od nepaměti a najednou ze dne na den zmizelo, přičemž pan vetešník nenechal na stažené roletě žádné oznámení, kam svůj krámek odstěhoval, mohl přece tušit, jak byl jeho sortiment, staré noviny, malované skleničky na víno a hrníčky, předválečné kompasy, nalepovací prvorepublikové obrázky ke svátkům Vánoc a Velikonoc, jak byl jedinečný a oblíbený, vnímám to jako velkou ztrátu.

29. září 2018, sobota Když jsme s Honzou a s Albim po 19. hodině vyjížděli z Prahy do Bučic, upozornila jsem ho na ten „do země zaražený tank“ s bílým okupantským pruhem na zadku, že ho autor David Černý přemístil z parčíku před Justičním palácem na protější trávník před Kinského zahradou, nevíme, proč to asi udělal.

30. září 2018, neděle Do Bučic si přijeli pro ořechy Anička s Jiřím Petrbokem, a také jich mají celou velkou přepravku, poobědvali s námi a bavili jsme se o tom fragmentu tanku od Davida Černého na Kinského náměstí, Jiří říkal, že když jel kolem tramvají, tak si myslel, že tam dal David Černý ještě jeden artefakt, a nenapadlo jej podívat se na druhou stranu ulice k Justičnímu paláci, pak jsme vzpomínali, co nás napadlo jako první, když jsme ten „ruský tank vražený do země“ uviděli, někteří lidé si prý dokonce mysleli, že to tam dali komunisti, ale toho, proč jej v poslední době jeho autor přestěhoval, jsme se nedopátrali.