Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Jaroslava Formánka, které si zapisoval v lednu před deseti lety. 
Jaroslav Formánek, foto Karel Cudlín
Jeho Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 81/2010.
Jedna věta
Jaroslav Formánek
LEDEN
1. ledna, večer Nad městem bouchají novoroční rachejtle, U Vejvodů po žádosti o pivo naopak vybuchne cena, dneska za 99 Kč, milej pane, je novej rok a Praha plná cizinců.
2. ledna, půlnoc Přečetl jsem si vzkaz od čtenáře, že jsme v Respektu „vymiškovaní přepisovači“, a jdu se dívat na americký film s názvem Identita.
3. ledna, večer Taky by šlo tu jednu větu, na níž jsme se domluvili, natahovat do aleluja, až by třeba vznikl román-věta, na kterém jsme se nedomluvili, ale byl by tu, coby výsledek jednoho dne, ovšem přišel s tím už Joyce, byť ten den v Dublinu psal řadu dnů, až ze slov té řady stvořil jeden den, jenž vybočuje z řady jiných, a přitom je stejný jako ostatní.
4. ledna, odpoledne Výhled z okna z výšky pátého patra na staroměstský dvorek je pořád stejný – komíny, pokrývačské tašky, terasy, fasády, okna, balkony, beton, popelnice –, na první pohled se hmota nehýbe, avšak světlo není nikdy stejné, mění se, a komíny, pokrývačské tašky, terasy, fasády, okna, balkony, beton, popelnice, vypadaly úplně jinak třeba pod včerejší modrou oblohou a v záplavě mrazivě jiskřivých paprsků než v dnešní šedi prosypané titěrnými vločkami sněhu.
5. ledna, ráno Noviny píšou, že z vánočního stromu na Staroměstském náměstí, po tři týdny obdivovaném místními i zahraničními příznivci Vánoc, letos budou vyrobeny výplně laviček pro Žluté lázně, taky zpráva.
6. ledna, odpoledne Při obědě kolegové řeší problémy, jak se dostat do Národního na slavnostní program zahajující české předsednictví EU a v čerstvém sněhu si nezničit drahé polobotky a jakou vhodnou kravatou u krku podvázat vhodnou košili, až se jim definitivně podaří zapudit ono blahodárné prázdno, které se po hlavní redakční poradě pravidelně rozhostí v hlavě jako účinný balzám vůči ješitnostem narcistického světa žurnalistů, ale dobře ti tak, jistě, když na ty společné obědy chodíš.
7. ledna, večer Eda, který tráví skoro celé dny u počítače a neustále čte nejnovější zprávy ze světa, se v kamrlíku vedle kuchyně od počítače naráz otočil a nikým netázán prohodil: „Je to jasný, bude válka, jinak tu finanční krizi nevyřešej.“
8. ledna, večer Víceméně to nejlepší, co člověk za stávajících mrazů může dělat, je sezení v dobře vytopeném lokále a pití dobře vypálené slivovice.
9. ledna, odpoledne S Rusy se roztrhl pytel, neboť během necelých patnácti minut chůze staroměstskými uličkami z práce domů mě zastavily čtyři skupinky hledající Václavskou plóščaď a kousek od Betlémského náměstí naopak páreček, který toužil spatřit Tesco na Národní třídě.
10. ledna, odpoledne Ve Spojených státech už mají přes jedenáct milionů nezaměstnaných, a to prý teprve všechno začíná.
11. ledna, časné ráno Jak ty mrazy lidi změní, teda jejich tváře, grimasy, stačí se pořádně dívat cestou proti davu jako před chvílí na Vinohradské a pohled sleduje stádo otupělých křečovitých ksichtů, v němž ani jeden obličej není ničím zajímavý, živý, a tak jdou do práce, armáda stejných gest, pohybů, automatismů, s kterou i ten můj ksichtík musí zaručeně splývat jako spartakiádní cvičenec na Strahově.
12. ledna, před půlnocí Venku je tma lehounce prosvícená sněhem, naopak v hlavě se rozprostřela tma bez kapky třeba jen mihotavého světýlka naděje, i takové jsou prázdné noci bez spánku.
13. ledna, po půlnoci Ruský básník Osip Mandelštam to kdysi své ženě trefně odsekl, když si stěžovala na životní mizérii, neboli proč by měl být člověk vlastně šťastný?
14. ledna, noc Naříkat si, takové stavy mysli jsou prý proti přírodě, což by ale znamenalo vědět něco o tom, zda je příroda šťastná.
15. ledna, večer Osobní věci by taky mohla bejt oprátka, řekl muzikant Pavel Zajíček, když jsem odcházel z kavárny v Řetězové ulici s tím, že musím do místa bývalé redakce, odkud se stěhujeme, pro osobní věci.
16. ledna, odpoledne Před několika léty jsem tu knížku fascinovaně četl dlouho do noci, a pak ji dlouho a marně sháněl, vyšla na začátku minulého století, a tak jsem to shánění vzdal, odložil, tak jako po stěhování redakce prázdný karton na k tomu určené místo, avšak při návratu do kanceláře míjím kolegu, jenž třídil knihovnu, a jen tak na půl oka vidím, jak k literárním a publicistickým odpadkům odhazuje tlustý zažloutlý kadlub listů bez obálky, jehož nefalšovaná letitost, ohmatané stránky a zprohýbaný papír přitáhly moji zvědavost, díky které knižní špalek z bedny určené k likvidaci stoupá do úrovně hrudního koše, a první obrácená strana oznamuje, že v rukou držím vydání tak dlouho sháněné Cesty do hlubin noci od Louise Ferdinanda Célina v geniálním překladu Jaroslava Zaorálka, což tristní zimní šeď za okny, únavu těla i smutek na duši prozářilo první nefalšovanou radostí tohoto nového roku.
17. ledna, odpoledne Vedoucí kulturní rubriky při kouření na chodbě tvrdil, že si Evropu bez Bulharska dovede představit, protože Bulhaři jsou podle jeho zkušeností nějací divní lidé, což zjistil během prvního a zatím posledního pobytu v jejich zemi před deseti léty, kdy se prý vůči němu projevovali tak odtažitě a podfukářsky, že si zkrátka Evropu bez Bulharů ten kulturní člověk dokáže ihned představit.
18. ledna, večer Prší, je tma, na kopci v Riegerových sadech déšť na chodnících namrzá, naopak dole v centru se mění ve zpěněnou šedivou čvachtanici.
19. ledna, poledne Včera tma, plískanice a beznaděj prázdných nedělních ulic, dnes od rána ostré a jasné francouzské světlo, slunce, modrá obloha a teplo jako na začátku jara, kdoví, co tyto meteorologické výkyvy provádějí s lidskými dušemi, ostatně stačí si otevřít noviny a číst jenom titulky.
20. ledna, odpoledne Svět šílí nadšením, černý americký spasitel převzal moc, přísahá, slibuje, údajně nejlépe ví kudy kam, mně se tím směrem ale vůbec nechce.
21. ledna, k večeru Jsou to noví lidé, noví chudáci, říká do telefonu básník Pavel Zajíček, když mu popisuju některé kolegy, kteří jsou schopní vytvářet dlouhé články se sluchátky na uších, v nichž duní jakási hudba.
22. ledna, ráno Zastavil se a nasával vzduch jako pes, jenž větří stopu, pak blaženě přivřel víčka a dle zasněného výrazu se v čase viditelně vrátil někam daleko, někam zpět, starý vrásčitý dědek na chodníku v Seifertově ulici.
23. ledna, poledne V eseji Loutky boží nebo čí? Josef Šafařík píše, že „technik, odborník, profesionál – prototyp lidské existence ve vědeckotechnické civilizaci – vylehčený bytostně mimo dobro a zlo, neodpovídá za to, co a proč dělá, ale jen jak to dělá,“ přidejte k tomu politika a pochopíte, proč se mně směrem načrtnutým těmito spasiteli ani za nic nechce.
24. ledna, odpoledne Po kalně hnědé hladině plují zvolna, a tím pádem majestátně, úzké a několik metrů dlouhé zčernalé kusy ledu jako trupy vynořujících se ponorek či hřbety mořských kytovců na řece Moravě.
25. ledna, ráno Z pohledu čtvrtého patra je dole mlha, ale nad střechou paneláku už modrá obloha s věčně rozcuchanou pampeliškou, jejíž zlatisté šípy proměňují vzdálené vrcholky zasněžených Bílých Karpat v homole jiskřivého cukru.
26. ledna, dopoledne Vlak zastavil uprostřed bílých polí a na pár sekund se rozhostilo hluboké a zlověstné ticho, jaké možná panovalo před osvětimskou rampou, než kulturní lidé s rachotem odtáhli dveře dobytčáků.
27. ledna, odpoledne Na okně nevisí záclona, a tak při psaní najednou silný nutkavý pocit, že někdo píšícího sleduje, kradmo pozoruje, oči od klávesnice se proto zvedají, soustředěný pohled přes okno bez záclony a šedivý prostor nad dvorem až k protějšímu domu, prásk!, mráz běží po zádech, úlek, neboť kradmý pohled patří smrtce, ano, bílá moučná tvář s nehybnými rty, bože, temné oční důlky, ale co to, vždyť ona, to snad ne, vždyť ona úplně klidně potáhla z cigarety, sousedka s pleťovou maskou na obličeji stojící na terase vklíněné do střechy domu za šedivým prostorem.
28. ledna, odpoledne Je po páté, slunce teď zapadá někde mezi Barrandovem a Košířemi, a na Žižkově je oproti minulému měsíci proto ještě světlo, pořád to funguje, údajně banální slunovrat, a jako celý život vyráží dech svou přesností, věrností, která na rozdíl od různých spasitelů nikdy nezklame.
29. ledna, noc Studené paže v chladném pokoji, osamocené tělo se jen tak rychle nezahřeje.
30. ledna, podvečer Z Francie napsal Romain, po několika měsících mu sundali sádrový krunýř chránící zlomené páteřní obratle a rázem se prý cítí jako ve stavu beztíže.
31. ledna, noc A další měsíc z krku.