Jedna věta

Jako osmnáctý svazek knižního projektu Jedna věta vyšla coby samostatně neprodejná příloha jarního, 110. čísla Revolver Revue kniha záznamů spisovatele, editora a nakladatele Roberta Krumphanzla. Z ní dnes čtenářům Bubínku přinášíme ukázku – věty z loňského března:

Foto archiv autora
 

Jedna věta
Robert Krumphanzl

BŘEZEN

63 Popelník plný vajglů
o Popeleční středě
do kostela nedojde
dál vězí v tom svém brajglu

64 Žádná věta nemá význam „sama o sobě“, dokonce ani slovo ne, přinejmenším nejsou jednoznačné mimo kontext, mimo konkrétní situaci; a i věta vytržená už působí – právě jako vytržená; vytrženost jako forma kontextu (a svobody) – „svoje vykořenění si musí zasloužit každý sám“ (Zdeněk V.) – kontext (situaci) svého vykořenění.

65 Heslo „Nic nechtít a ničeho se nebát“, které Zdeněk Vašíček říkal Janu Šabatovi v cele a na něž si vzpomněl krátce před svou smrtí, je obdobou epitafu Nikose Kazantzakise: „V nic nedoufám, ničeho se nebojím, jsem svobodný.“

66 „Nic nechtít, říká se ještě, ale vědomí nepřipouští absolutní lhostejnost, nepřítomnost jakékoli pozitivní orientace; tou měrou, jako se tato zdánlivá vůle stává účinnou, nemůže být než – buď chtěním sebe (vskutku je diletant především egoistou), nebo chtěním nicoty.“ (Maurice Blondel)

67 Zdá se, že věta Z. V. „Nic nechtít…“ může znamenat ještě něco jiného, než co píše M. B. – že je to angažované nic nechtít – nechtít nic pro sebe – nikoli lhostejné ani nihilistické – je v tom nárok na vlastní střídmost, tedy nikoli sebestředné – a také nechtít nic moc – tedy je to vlastně: „Pro sebe nic moc nechtít.“

68 Byly jí čtyři roky, když jí a jejím sourozencům příbuzný nabízel dárky v košíčku a na otázku, co si vybere, odpověděla: „Žádám všechno“ – tu větu uvádí životopisec sv. Terezie z Lisieux jako doklad jejího nároku, který se u ní s věkem proměnil v absolutní touhu po Bohu.

69 Výzva „Nebojte se“ prochází dějinami Izraele a v různých situacích ji opakovaně pronáší Ježíš: „Proč jste tak ustrašení?“ vyslovil, když utišoval bouři v lodi na moři s učedníky – vězení a tím spíše umírání jsou časy bouře.

70 Nic nechtít, a žádat všechno – je to rozdíl mezi filosofem a náboženským člověkem, mezi starcem a dítětem?

71 A ještě k „nic nechtít“ a „žádat všechno“, sv. Jan od Kříže: „Protože totiž po ničem nedychtí, nepudí ho nic směrem dolů, ježto je v těžišti své pokory.“

72 Existuje zvláštní druh nihilismu z lásky: sebeobětování.

73 Když bylo Danielovi Ř. patnáct nebo osmnáct, rozhodl se skončit svůj život, ale chtěl nejprve zařídit, aby nikomu nezůstal nic dlužen, a tehdy zjistil, že to není možné, a tedy že takovým způsobem nejde odejít ze světa.

74 Přitahovala ho představa, že ten, kdo zemře, vykládá pak dříve zemřelým tam, kam odejde, co nového se mezitím odehrálo v životech jejich společných přátel či kamarádů, což u nich – podle povahy vyprávěného – vyvolává radost, překvapení, soucit, smutek… a tak jejich vztahy pokračují a řetězí se stále dál.

75 Zdeněk vypravoval o knězi, který za zpověď vybíral peníze, vyptal se poštovní doručovatelky, kdo mají ve čtvrti nejnižší důchody, a těm pak do schránek házel obálky s rozděleným obnosem.

76 „Život není žádný příběh“ (Z. V.) – ale v Diagnóze neosobnosti píše, že BYL (v mýtu).

77 Existuje vůbec nějaká fotografie chartistů, na níž by nebyl V. H.? – napadá člověka při současné výroční kampani.

78 Těm, kdo vstoupili do KSČ v a po květnu 1945, říkali staří komunisté „chrousti“. (podle Jaroslava Šabaty)

79 Čím vzácnějším úkazem je kritické myšlení, tím víc se uděluje cen.

80 Jonášek: Víš, jak se roděj veverky? – no přece z oříšku.

81 Před dvěma lety přestaly po 164 letech zastavovat vlaky na nádraží v Bubenči a místo se postupně, den po dni, propadá a z kouzla periferie se stává zlý sen bezprizornosti.

82 Víš i nevíš, co jsi kdy udělal a děláš špatně, „člověk je sám sobě tajemstvím“.

83 Pokoutním obchodníkům s auty se říká šmelkaři.

84 Božena Komárková: Lidské možnosti vyjádření nedosahují nikdy dále než k symbolu.

85 Říkala, že kdyby měla na vybranou, chtěla by být kámen, ale on když si připadal jako kámen, žádnou přednost v tom nespatřoval.

86 Svým mlčením neustále vyvolával hádky.

87 Čím to, že když se obává nějaké schůzky, většinou dopadne dobře, jakoby skoro úměrně míře obav?

88 Paměť, náhle probuzená pohledem na fotografii otce se synem, proměnila zranění, která v minulosti způsobil, ve zranění vykonaná sobě.

89 Vladimír Neuwirth v parku u chátrajícího zámku v Raduni: „A zdejší komunisté posílali peníze do Kambodže a Vietnamu…“ (1997)

90 „…diskreditace vlastenectví, kterou vyprovokovala totalitní nacistická okupace a definitivně prosadil totalitní režim komunistický, oba zároveň s potlačováním národní svébytnosti: významově vyprázdněnou citovou polaritu, uvnitř idylickou, k cizím nepřátelskou.“ (Přemysl Blažíček)

91 „Hledáním konkrétních obsahů obecných pojmů, poukazem na přeceňování, idealizování výjimečných dějinných momentů, dojímání se sentimentální vzpomínkou a zároveň upozorňováním na resentiment křivdy, ublíženectví, oponovala Tvář posrpnové československé radikální publicistice, zejména autorům, kteří podobnou vypjatou dikcí ‚rozbili‘ už IV. sjezd spisovatelů (tj. hlavně Kosíkovi, Kunderovi).“ (Michael Špirit)

92 Nikolaj Stankovič psal o „sestupu a pádu do pouhého češství, který se zatím odehrál v těchto etapách“: národní obrození, zřízení československého státu, etnické vyčištění během druhé světové války a těsně po ní, rozdělení Československa.

93 „Co tě to napadlo,“ domlouval v duchu denivce, když ji malíčkem lovil z hrnku s čajem, „jenom den života, a ještě si ho zkrátíš?“