Jako již sedmnáctý svazek knižního projektu Jedna věta vyšla coby samostatně neprodejná příloha 107. čísla Revolver Revue kniha záznamů básníka, spisovatele, dokumentaristy a redaktora Miloše Doležala. Z ní dnes čtenářům Bubínku přinášíme ukázku psanou loni v květnu:
Foto Karel Cudlín
Jedna věta.
Miloš Doležal
KVĚTEN
1. Neděle, farář káže o rozdílu mezi mentalitou na jižní Moravě a v Kladně, přičemž na Moravě je prý skoro blaze, po mši se k němu přitočí starší paní a říká: „Víte, můj přítel je z Kladna a já z jižní Moravy, tak o tom něco vím, ale i na Moravě žijí svině, není to tak černobílé, jak vykládáte, dejte si na to prosím pozor.“
2. Architekt Tomáš V. hovoří o fotografi i svého otce po sedmi letech komunistického vězení a ukazuje: „Ta vyrovnanost a jasnost…“
3. U Tomáše V. v malostranském podkrovním bytě, oknem – střechy a hmoty chrámů, bez lidí, jen hejna holubů, hovoří o Plečnikově intuici a fyzickém prožívání prostoru, skrze tělo či břicho.
4. Jdu do kontejneru vyhodit odpadky, otevřu poklop a v tom proti mě z nitra prudce vyletí straka, rozmáchlá, křídlem a pařátkem zavadí o mé vlasy, učísne mě.
5. Sen: dali si v něm navzájem mapu a čokoládu, zpíval – nauč to, má milá, nauč to povětří.
6. V Číhošti u paní Práškové, jako malá holka hrála v propagandistickém Freimanově filmu Běda tomu…, vypráví o režisérově manipulaci i o tom, jak s Toufarem sáňkovali na návsi; večer na kole se Slávkem v Jiřicích pod lípou, zapomněl jsem si světlo, Slávek to položil hned u hospody, sbírá ho kolemjdoucí a Slávek na něj „pane vrchní, já už pivo nechci“, pak ještě za vsí vjede do škarpy, ohlédnu se, on opřený o strom, zadní kolo ve vzduchu a šlape naprázdno, u Podivic odbočí, já sám tmou lesa, není vidět na krok, vede mě vůně – po pravé straně čerstvě pokácené stromy, a když vyjedu z lesního interiéru, chuchvalce hvězd, do kterých si zamotáš nohy, řetěz i přehazovačku, po paměti z Trakla: „Poutníkovi zjevuje se vedle cesty krčma / nádherně chutná mladé víno s ořechy / Nádherné: opilý vrávorat zšeřelým lesem / černým větvovím proznívají bolestné zvony…“
7. S Vojtou a Zuzkou na kolech do Zruče, nad námi volavka, světle zelené buky, chcíplá kuna u škarpy, kolem Lazišť – vzpomněl si, jak mi tam ve vlakové zastávce někdy v červnu 88 nabízel muž jménem Koláček funkční revolver – patrně se domníval, že chci spáchat sebevraždu, přitom jsem měl po maturitě a v hospodě u Mrklasů jsme oslavovali rumem a pivem a já tam zůstal trochu zoufale opile trčet, zatímco Vaňour a další ujeli.
8. Sen: nakláním se k Vítu Tajovskému (cítím jeho oholenou skráň i krk) a říkám mu do ucha, že klášter je dnes v duchovních troskách, on vzlyká, snažím se ho utěšit a děkuji mu za to, kolik lidí duchovně probudil, inspiroval, inicioval, vždyť jsem jedním z nich a je to energie, která žije a rozdává se ve světě.
9. Zaslechl u kostela: „Proč si nechal náš pan farář obarvit vlasy… asi chce před Pánem Bohem vypadat mladě.“
10. Ludwig Hohl: „Existují jen krátké chvíle blízkosti.“
11. Ve věži Týnského chrámu, pět zvonů Ondřej rozhoupává, hýbe se celá věž, zahlédnu, jak se srdce vyrve z nitra zvonu, proletí gotickým oknem a letí až na hrad a přizabije tam tu chásku glumovskou… rozpadly se mi cestou dolů věží boty, nemohu tam ani nazpátek (vzpomínka na Bohumila Kubištu, který neměl na boty a nemohl si několik dní nikam dojít).
12. Vídeň, déšť, Balthusova výstava, déšť, Alt Wien, déšť, Balthusovy krajiny z padesátých let – vzduch nese světlo, postavy vydané úchvatu i hnutí, erotice i spočinutí.
13. Mezi tichem a rádiem, mezi samotou a panelákem, mezi zatopeným městem a Jižním Městem.
14. Na kolech v Jiřících, s námi Dan M., rukavice ve slávistických barvách, dobrá, Dane, na místním krchově mu ukazuji hrob slávistického barda Františka Hampejze, drobně mží, Dan zavrávoral a vjel do zeleného osení (pod kolena vysokém), nepoložil, vybalancoval a vrátil se na cestu – bylo to básnické gesto a ta zvostalá čára v jarním osení – landartovou akcí.
15. Studený vítr a v něm vůně střemchy, za přehradou sejí, Josef Mašín prý bude volit Trumpa, říkal Anta.
16. Opelík a Čapci, Holman a Březina, Mojmír Trávníček a Čep, vzájemné prorůstání.
17. Lucie v sms: Dnes budu dělat pštrosa a tykadla pro čmeláka.
18. Ráno pod pumpou, zmatený sršáň na rozkvetlé třešni, doutnající ohniště, na finanční úřad, Wittlichova studie o Evropě, sochařství a vlivech končí větou: „Krása noční oblohy nespočívá jen v jasu jednotlivých hvězd, ale i v jejich vzájemném pohybu.“
19. Dívám se na Giro, jarní italská krajina, kamenné domky, úzké silnice a vyceněné zuby jezdců, bejčících do kopce.
20. Przemysław Dakowicz mi z Lodže posílá své dvě nové sbírky, ta s názvem Boží klauni začíná: „Z temnosti / hlas: několik slov / smrtelný pot // mám pouze slova / odpovídám / i bylo ticho na výsostech.“
21. Do Nového Dvora, Bezvěrovem, někde tady se svět nadechuje a obnovuje, anebo už nikde.
22. Přednášky ve studovně od 8.10 a od 11.55 hodin, přítomni br. Jan Pavel, Bruno, Marián, Rafael, Silván, Jakub, Theofan, Konrád, Simeon, Štěpán, Eloi, Martin, Tomáš.
23. S bratrem Prokopem na lavičce pod kaštany, poletuje chmýří, o Číhošti a trávě, večer v kapitulní síni před celou komunitou, jak Hus před Kostnickým sněmem, o tvořivé trpělivosti.
24. Architektonická střídmost má za působení světla své něžnosti – jablůňka na dvorku a crčící voda, stéla pod mariánskou soškou, prosklené vnitřní chodby.
25. S bratrem Janem o hledání místa kláštera v krajině, původně měl stát dole u rybníka, ale kdosi přišel na to, že se blízko má otevírat lom, a tak se stavba přenesla na kopec.
26. Jen zdánlivě protikladné knihy: Vzpomínky Jana Karafi áta a Deníky Danici Valenové.
27. S Vojtou, Toškem a Aničkou na korunovační klenoty, vzpomínal, jak v roce 78 s matkou jeli do Prahy busem z Vysočiny, svačina v ubrousku, a stáli čtyřhodinovou frontu na spatření, tehdy to ve mně vyvolalo touhu být historikem.
28. Osekávám tyčky k rajčatům, v poli první chrpy, Jana s Vojtou hrají pinčes, průhledy mezi prkny ve stodole viděl valící se temné bečky mraků.
29. Táta po poslední chemoterapii, opravuje na domě okap, vrací se mu vlasy i obočí.
30. Jirku pustili z ústavu, utrhl se mrak, u Balthuse hnědě jak u Diega Velázqueze.
31. „Zkazili mi poslední pěknej víkend v roce,“ pronesl nasraně porodník, který musel náhle opustit svoji zahrádku a běžet do porodnice, aby 23. října 1957 vytáhl na svět Jirku V.