Mezi letošní nominace na Magnesii Literu v kategorii Litera za publicistiku byla zařazena i kniha Tomáše Sedláčka Druhá derivace touhy: Člověk duše–vnější: Úvahy nad (ne)končícími otázkami (65. pole 2018). Porota (Tomáš Kubíček, Barbora Osvaldová, Martin Sekera, Roman Giebisch, Marek Wollner) zařadila Sedláčkovu knihu do nejužšího výběru a tím vyslala signál, že ji považuje za jeden z nejlepších českých publicistických výkonů loňského roku.

Publikace představuje první díl chystané trilogie, která má obsáhnout Sedláčkovu publicistiku zveřejňovanou pravidelně v Hospodářských novinách. Zahrnuje texty z let 2008–2018 v chronologickém uspořádání, avšak sled textů v obsahu je rozdělen do bloků obrážejících stěžejní tematická ohniska (Ekonomie a teorie; Filozofie a etika; Umění: o hodnotách a cenách; Teologie, věda a víra; Psychologie touhy; Mýty). Kombinace dvou kritérií vyústila v poněkud zvláštní výsledek: na první straně obsahu se objevují čísla stran od 15 do 142, na třetí straně obsahu se vracíme ke straně 36, na čtvrté ke straně 32 atd. Tento bezúčelný hybrid orientaci v knize neusnadňuje. Jeho původce neznáme: ediční poznámka chybí stejně jako pozice editora v tiráži. Funkci ediční či redakční poznámky supluje úvodní slovo nakladatele Tomáše Brandejse jen do jisté míry. Sice zmiňuje, že jde o výbor a první díl trilogie, a naznačuje tematické okruhy připravovaných dílů, ale na stejnou úroveň klade vzpomínku na první setkání nakladatele a ekonoma a též informaci, že „podstatná část textů vznikala v době, kdy ještě žil Václav Havel“ – což má k předkládanému výboru podobnou referenční hodnotu, jako kdyby zde stálo, že část textu vznikla za sněhové vánice. Podstatné informace hledáme marně. U řady textů například došlo ke změnám názvů (srov. Hospodářské noviny 11. 9. 2008 Znárodnění – sprosté slovo, které se vrací do módy a s. 24 Bankrot bankrotu), k jejich zkracování (srov. HN 18. 9. 2008 O třech gráciích, bez nichž by nebylo prosperity a s. 27 O třech gráciích) ad. Z kolací jednotlivých textů vyplývá, že redakční úpravy byly minimální, a tak zůstaly zachovány četné stylistické chyby (např. opomíjení dvojí vazby jednak–jednak, chybné předložkové vazby), ale též nesrozumitelné výroky („Když nadáváme na propady kapitálových trhů, střílíme se do nohy, protože padat lze jen z jisté výšky“) či bohapusté nesmysly („V teologii se často mluví o hrách – je to třeba Dantova Božská komedie, oficiálně první drama, které se stalo divadelní hrou“).

Problematický je i výběr textů. V knize se opakují nejen citáty (Oscar Wilde s. 57, 120, 122; Ludwig Wittgenstein s. 60–61, 62–63, 113 apod.), ale též celé pasáže jednotlivých Sedláčkových glos (např. text Člověk touhy zbavený na s. 332–333 je složen z pasáží na s. 292, 305, 338–339 ad.) i jejich „poslání“ (srov. Vánoce aneb Když se ateista těší na Ježíška a Vánoční urážka penězi; oba datovány těsně před Štědrým dnem). V článcích Telos ekonomie, „42“ aneb Smysl smyslu a O smažení vajíček na tužce čili o smyslu ekonomiky se takřka doslovně opakují celé odstavce. Struktura svazku tak bezděky odhaluje, že má autor omezený rejstřík analogií a citací, ale je schopen je do úmoru opakovat a variovat. Již při prvním čtení knihy lze proto zaznamenat kontinuální pocit déjà vu (viz např. Richard Müller s. 300 a 328, Albert Einstein s. 316 a 336 ad.), ale též výroky, jež si protiřečí (srov. s. 342–343, kde udává, že pro slovo trickster neexistuje český ekvivalent, ačkoliv s ním sám pracuje na s. 198 apod.). Takto sestavený celek nejen ukazuje, nakolik je ochoten autor dokola sám sebe vykrádat a recyklovat (srov. s. 320–321 a s. 336–337 ad.), ale též potvrzuje, jak velký podíl má na výsledné podobě knihy nedůsledná ediční a redakční práce. Byť v tomto případě vydavatel možná vycházel z předpokladu, že kniha od známého ekonoma se bude prodávat v jakékoliv podobě.

Tomu by nasvědčovala i řada dalších jevů. V knižním vydání se například zachovaly původní časové odkazy – čtenář se tak musí vypořádat s informacemi typu „… prezident Klaus se včera v MFD vyjádřil“ či „na tomto místě jsem před nějakou dobou psal“ apod. Také zůstalo množství výplňových slov (vlastně, prostě, přece apod.) či znejišťujících výrazů (jakýsi, cosi, jako by apod.), které prozrazují Sedláčkovu formulační ledabylost či bezradnost. Obzvlášť patrná je v souvětích připomínajících definici kruhem, např. „My jsme pochopitelně dopady NERVu spolu se studenty FSV UK modelovali a matematizovali, abychom viděli dopady“ nebo rádoby důvtipné „Takže kdo se chce divit, nemá se co divit, že se diví“ apod. K dalším stylistickým nešvarům můžeme přiřadit pleonasmy („ochranný kondom“), klišé „… co tím vlastně básníci chtěli říci“ či fráze jako „filozoficky řečeno“, s variantou „patočkovsky řečeno“, ale též „hravé“ zacházení s interpunkčními znaménky („on.to.logicky“, „ú.tlak“; „symbo-lidská“). Existenci odstavců vyvedených v celku formou řečnických otázek může osmyslit pouze třetí část názvu publikace.

Kniha je po všech stránkách nedodělkem a Sedláčkův styl je pozoruhodný pouze jako prototyp současné jazykově i myšlenkově mizerné publicistiky, byť porotci Magnesie Litery v anotaci na webových stránkách soutěže uvádějí, že „Sedláček má dar perfektního ovládání jazyka, z něhož umí ‚vyždímat‘ maximum pro srozumitelné vyjádření složitého…“

Pro Tomáše Sedláčka je také příznačné, jak úporně se snaží dostát postavení soudobého „světového akademika“. Mnohé jeho texty obsahují anglické výrazy a spojení. Jeho pokusy o překlady z angličtiny do češtiny bohužel mnohdy nejsou ani srozumitelné, ani správné, ani svižné: „Jak zpívá Leonard Cohen: ‚There is a crack in everything, thatʼs how the light gets in‘ (volně: se vším je potíž, přes ni ale světlo vidíš spíš).“ Práce s anglickými termíny napříč celou knihou je na pováženou (autor např. opakovaně bojuje s termínem „animal spirits“ – občas ho překládá, občas tvrdí, že se přeložit nedá, jinde se pokouší o vlastní překlady). Zároveň se Tomáš Sedláček v Druhé derivaci touhy jazykovými tématy zabývá často a rád. Mnohdy se pokouší rekonstruovat původ některých výrazů, přičemž se dopouští nemístných zjednodušení, např: „Anglické slovo credit (které přejímají i jiné jazyky) pochází z latinského slova credo…“ Slovo do angličtiny pravděpodobně došlo přes francouzské crédit z italského slova credito; v češtině jde o italismus, takto podané to však vyznívá, že se toto slovo šíří z angličtiny apod. Ostatně Sedláčkova představa, že angličtina nejen je, ale vždy byla lingua franca, vrcholí pikantní pasáží, v níž cituje Aristofana nejprve v českém překladu a hned poté v anglickém. Autorova zamyšlení nad některými slovy bývají banální: „Daně jsou pro nás mnohdy červený hadr, protože samotné to slovo je takové nějaké divné.“ Stran Sedláčkových lingvistických vstupů je maximou snaha zjednodušit a variovat teorii znaku: „Pes jsou tři písmena, svázaná jakousi logikou či gramatikou, mající návaznost na jiná slova. Ale není to to huňaté, co vám běhá po zahradě a skáče na návštěvy a štěká, o nic víc než dohodou, že tomu nebudeme říkat naběračka, ale pes…“ Saussura ovšem nikde nezmiňuje a obdobně poupravených „výpůjček“ lze zaznamenat povícero. Tomáše Sedláčka zrazuje nejen praktické užití jazyka, ale i „teoretizování“ nad jazykovou soustavou. Druhou derivací touhy autor vzácným způsobem naplnil požadavek jednoty – v banálním a chybovém jazyce se předkládají banální a chybové teze.

Hlavním úskalím knihy však je Sedláčkova práce s historickými událostmi či uměleckými a filozofickými díly. V textu Zuřivý býk jako symbol trhu? uvažuje nad dnešním „symbolem trhu“ (socha býka na Wall Street), ale též nad dalšími dobovými „symboly“: „A když už jsme u těch symbolů, je jistě zajímavá náhoda, že se zase stávkuje proti zdi (wall), jako již tolikrát v dějinách. Koneckonců Wall Street můžeme přeložit jako ‚ulice zdi‘“. Tomáš Sedláček buď neví, nebo záměrně vynechává, že se ulice takto „nejmenuje náhodou“, ale že dostala jméno podle skutečné zdi, která zde stála ještě na konci 17. století, čímž si připravuje prostor na rádoby efektní, ale zcela duchaprázdné odkazy na epos o Gilgamešovi, poté na píseň Another Brick in the Wall od Pink Floyd – ve své podstatě na cokoliv, co má v názvu nebo v ději slovo „zeď“. Tomáš Sedláček také rád opakuje obecně známé principy a jevy, například: „Divák zejména hraje, že v divadle nikdo není, že je mezi ním a hercem čtvrtá stěna; herec se zase tváří, že se na něj divák nedívá – jako by tam nebyl.“ V citovaném případě přitom zamlčuje, že to v divadle také může být úplně jinak – je otázka, zda proto, že to neví, nebo že se mu to právě nehodí.

Nejen že nedbá na historický kontext popisovaných událostí či obsah a smysl zmiňovaných děl, nejen že nerespektuje vývoj, proměny a zásady uměleckých druhů, ale samoúčelně a neplodně spojuje jevy, které spolu nijak nesouvisejí: „Pokud začnu říkat či psát aldfjnaofuyíěkaj faiyugd aldjvalkj, není to projev mé nově nabyté svobody, byť jsem právě svobodně porušil pravidla jazyka. A co básně? Není to jen další vrstva pravidel, která už jsou úplně zbytečná? Že by se verše měly rýmovat, mít rytmus – a přesto právě v tomto hájemství vznikají ty nejsvobodnější projevy lidského ducha.“ Tím, že Sedláček takto nahodile spojuje neslučitelné a uvádí informace bez patřičného kontextu, neotvírá nic nového – a použité nejen znehodnocuje, ale též vylučuje možnost dobrat se podstaty předkládaného problému.

V textu Co se nebe týče aneb O nudném supermanovi (srov. s textem s. 114–115) jsou k sobě volně přiřazováni Ježíš Kristus a superhrdinové. Stejně jako Superman a Spiderman totiž Ježíš činí takzvané mikrozázraky: „Spiderman chytne plno zlodějů, ale nepřispěje svou genialitou k institucionální reformě policie. Podobně Ježíš uzdraví mnoho slepých, ale slepotu jako takovou nevyléčí.“ Jejich údajnou podobnost Sedláček nakonec shrnuje takto: „Jejich zázraky nemění podstatu, předivo věcí. Kdo byl na správném místě ve správnou dobu, byl uzdraven nebo nasycen, ale kdo ne, měl smůlu.“ Zaprvé je tu potřeba připomenout, že „mikrozázraky“, které Sedláček popisuje, bývají zpravidla vyvedeny v Bibli jako podobenství, což vylučuje doslovné čtení. Zadruhé v Novém zákoně nešlo o „mikrozázraky“ samotné, jsou ukotveny v širším podstatném kontextu. Před prací s něčím takovým (pokud tedy o něčem takové vůbec ví) však Sedláček vždy dává přednost rychlému a lacinému efektu. Na jeho základě se poté prezentuje jako univerzální myslitel, který dokáže obsáhnout vše od popkultury až po filozofii (Orwell – Platón – Hvězdné války; Wittgensteinův Traktát a teze Martina Bubera atd.). Takto vytváří svérázný prostor obývaný různorodými postavami (Sigmund Freud, Carl Gustav Jung a esej Františka Halase; Robert Frost a Frank Sinatra atd.), byť si nepřipouští, že jeho aktéři mají pramálo či nic společného.

Obávám se, že toto není příspěvek „k myšlenkovému ozdravení či alespoň občerstvení a inspirací k nekonečnému boji proti malosti a trudomyslnosti“, jak napsal v úvodním slově Tomáš Brandejs. Je to spíš výraz pohrdání jazykem i znalostmi a věděním, neboť Tomáš Sedláček nedokáže myšlenky a teze jiných autorů syntetizovat či s nimi aspoň relevantně zacházet. Sedláčkova práce s filozofickým, teologickým a literárním kánonem odhaluje kromě jiného asociativní způsob výkladu. Rozhodující roli v jeho textech hraje princip náhody, libovůle a snahy šokovat – zde je všechno možné a nic nedává smysl. Celek prvního dílu zamýšlené trilogie nepřináší ani jasnozřivé myšlenkové podněty, ani publicistiku prokazující základní řemeslnou průpravu, zato sérii nesouvisejících výroků, jimiž autor prokazuje neschopnost myšlenky hierarchizovat či uvádět do patřičného kontextu, a tak vůbec nějaký názor prezentovat.

Představivost každého z nás má nějaké hranice. Přiznávám se, že netuším, z jakého důvodu porotci literární ceny upozornili na knihu, která byla nedbale edičně i redakčně připravena a jejíž autor nepředkládá cenné a podnětné informace, ale pouze podivné analogie, faktické omyly, dezinterpretace a domněnky: „V čem je žena podobná květu květiny? Téměř v ničem, či spíše vůbec v ničem. Přesto je tento nepřesný překlad z jedné oblasti do jiné (připodobnění ženy k lilii) mnohem vítanější, než stokrát exaktnější popis typu jsi hezčí než 83 % jiných žen. V tomto smyslu je každý básník lhář.“ Ale možná to je celé vtip, jehož smysl mi uniká.