Koloušek odevzdaně zíral do světlometů. Hnědošedá srst se mu třpytila v odlescích předměstské lampy. Bílé skvrny světelných odrazů se mu zrcadlily v očích. Když jsem ho minul, zářivá hypnóza pominula, odpružil a utekl.

Když jdu močit do tmy, vzpomenu si občas na pořad ruské televize, v němž elitní paragán doporučoval občanům Petrohradu, co mají dělat, vcházejí-li ze spoře osvětlené ulice do temného průjezdu. Jedním okem se dívám, druhým dlouze mrknu, abych si zvyknul na tmu, a totéž pak udělám tím prvním. Následovala doporučení, jak se vyhnout přepadení ve výtahu.

Když pro mne světlomety nového faktu zjasní skutečnost, na manuál specnazu si nevzpomenu, přestože bych měl. Kdybych zhasnul světla a zatroubil, jako to dělají Mongolové ve stepi, když vjíždí do koňského stáda, kolouch by se ztratil, dva vypálené bělostné středy na sítnicích.

Kdybych zhasnul světla, viděl bych, že tvary, které jsem měl za skutečné, jsou jen odrazy jiných, skutečných tvarů, které ve tmě sice nevidím dobře, ale alespoň můžu tušit jejich přibližnou podobu a místo. Je-li realita jen hologram, proud informací přenášených z místa záznamu světlem, i my zíráme neustále do proudu oslnivých světelných paprsků, noční větve topolů každou noc parafrázují všechnu moudrost kamenů, rostlin, zvířat i lidí a zlomená kost bolí na povrchu rozpínajícího se vesmíru, odkud se bolest odráží do našich těl.

Chlápek, ke kterému jsme si přisedli, měl delší prořídlé, zplihlé vlasy, knír a poslouchal něco ze sluchátek. Pil pivo a nepřítomně zíral do sálu. Vyndal si hudbu z uší a skočil nám do řeči. Po chvíli udělal významnou pauzu. Musim se vám k něčemu přiznat. V sále byl slyšet jen přerývaný dech hostí. Byl jsem hudební prostitut. Hrál jsem country za peníze. Holopeníze. Holocountry. Holoprostitut. Holopřiznat.